28 Cdo 1332/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně N. M., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v
Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, IČ
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému prof. JUDr. Janem
Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky ve
výši 902.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 13 C 159/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 35 Co 414/2011-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 35 Co 414/2011-180,
se s výjimkou části výroku I., kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2011, č. j. 13 C 159/2006-150, ve
věci nároku žalobkyně na úrok z prodlení z částky 902.160,- Kč v zákonné výši
od 1. 5. 2004 do 26. 2. 2006, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se jako vlastnice pozemku parc. č. 2360 v k. ú. Hostivař v Praze
(dále jen předmětný pozemek“), domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které
žalovanému vzniklo užíváním předmětného pozemku za období od 5. 5. 2004 do 30.
4. 2006. Uvedla, že právní předchůdce žalovaného svévolně začlenil předmětný
pozemek proti vůli právní předchůdkyně žalobkyně do Hostivařského lesoparku,
zřídil na něm asfaltovou cestu, altán a lavičky, takže předmětný pozemek začal
sloužit k rekreaci občanů a návštěvníků Hlavního města Prahy.
Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2008, č.j. 13
C 159/2006-58, bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná. Tento
rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009,
č.j. 35 Co 21/2009-75 (právní moc 20. 5. 2009). Dovolání proti potvrzujícímu
rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, č.j.
28 Cdo 3804/2009-98. Předmětem dalšího řízení se proto stalo určení rozsahu
bezdůvodného obohacení.
Žalobkyně uvedla, že v obdobné věci bylo již ve vztahu k předchozím obdobím
rozhodováno (např. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co
377/2006), přičemž soudy vždy vycházely z regulované ceny podle cenového výměru
ve výši 30 Kč/m2. Proto nesouhlasila se zpracováním znaleckého posudku, jehož
zpracování označila za neekonomické a vzhledem k předmětu řízení za
nepraktické. V této souvislosti soudu navrhla, aby vyčkal rozhodnutí Ústavního
soudu v obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
128/2002.
Žalovaný poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se
určení rozsahu bezdůvodného obohacení odvíjí z výše obvyklého nájemného.
Namítl, že obvyklé nájemné v individuálních případech nemusí maximální výše
stanovené regulačním cenovým výměrem dosahovat. Za tímto účelem soudu navrhl
vypracování znaleckého posudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č.j. 13 C 159/2006-150,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 299.070,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Z provedených
důkazů (zejména znaleckých posudků, jakož i kupních a směnných smluv ohledně
pozemků v dané lokalitě) dovodil, že obvyklé nájemné za předmětný pozemek v
žalovaném období nedosahovalo maximální ceny stanovené cenovými předpisy. Proto
nechal zpracovat znalecký posudek ústavem Bohemia Experts, s.r.o., který
stanovil výnosovou metodou obvyklé nájemné za rozhodné období, a to jednak v
částce 59.810,- Kč pro případ, že by předmětný pozemek byl využit jako orná
půda (dle zápisu v katastru nemovitostí), popř. v částce 299.070,- Kč pro
současný faktický stav, kdy je pozemek součástí lesoparku. Po právní stránce
dospěl soud prvního stupně k závěru, že výše nájemného stanovená cenovými
výměry představuje nejvyšší možnou míru nárokovatelného nájemného, nejedná se
však o cenu, v jejíž výši by měl soud náhradu automaticky přiznat. Soud prvního
stupně dále uvedl, že pro ocenění výše nájemného je třeba vycházet z faktického
stavu předmětného pozemku, který je součástí lesoparku. Protože shledal
znalecký posudek Bohemia Experts, s.r.o. logickým a přesvědčivým, převzal jeho
ocenění a žalobkyni přiznal část nároku ve výši 299.070,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12.
2011, č. j. 35 Co 414/2011-180, rozsudek soudu prvního stupně
- ve vyhovujícím výroku ohledně částky 299.070,- Kč s příslušenstvím
potvrdil,
- v zamítavém výroku ohledně úroku z prodlení z částky 902.160,- Kč od
1. 5. 2004 do 26. 2. 2007 rovněž potvrdil,
- v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni částku 603.090,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými závěry
soudu prvního stupně. Dospěl však k závěru, že vydání bezdůvodného obohacení je
nutno chápat jako občanskoprávní sankci za to, že je pozemek žalobkyně užíván
žalovaným bez právního důvodu. V takovém případě je pouze na žalobkyni, zda
bude požadovat plnou náhradu či nikoli, přičemž ohledně výše takové náhrady
žalobkyni limituje pouze maximální výše nájemného v částce 30,- Kč/m2/rok
stanovená cenovými výměry. Jestliže se žalobkyně rozhodla nárok uplatnit v plné
výši, je třeba její požadavek respektovat. Odvolací soud odmítl námitku
žalovaného, že při určení rozsahu bezdůvodného obohacení mělo být přihlíženo
nikoliv k faktickému využívání pozemku coby součásti lesoparku, ale k využití
odpovídajícímu zápisu v katastru nemovitostí, tj. jako orné půdy, jakož i
námitku, že žalobkyni náhrada vůbec nepřísluší, neboť se jedná o pozemek určený
k plnění funkce lesa a užívání žalované má charakter obecného užívání. Odvolací
soud uvedl, že předmětný pozemek je součást lesoparku jako veřejného
prostranství, které je jako celek v souladu s § 34 zákona č. 128/2000 Sb.
přístupné každému bez omezení, což brání vlastníku jeho pozemek držet a
využívat podle jeho představ. Z uvedeného důvodu není možné zohlednit námitku
žalovaného, že předmětný pozemek byl fakticky využíván jen zčásti.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to proti
všem jeho výrokům s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu
prvního stupně o části úroků z prodlení. Přípustnost dovolání spatřoval zčásti
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího
soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a zčásti v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Konkrétně namítl, že:
a) odvolací soud bez ohledu na hmotné právo a relevantní judikaturu
Nejvyššího soudu označil povinnost vydat bezdůvodné obohacení za občanskoprávní
sankci, u níž je při existenci cenové regulace zbytečné zjišťovat výši
obvyklého nájemného. Podle žalovaného však cenové výměry představují pouze
maximální limit rozsahu bezdůvodného obohacení. Je-li však výše obvyklého
nájemného nižší, než stanovená maximální cena, musí se rozsah bezdůvodného
obohacení (§ 458 obč. zák.) odvíjet od této skutečné výše;
b) rozsah bezdůvodného obohacení by měl vycházet z obvyklého nájemného,
které by žalobkyně mohla vybírat za užívání předmětného pozemku podle zápisu v
katastru nemovitostí (tj. jako ornou půdu) a nikoliv podle reálného začlenění
do lesoparku. Žalovaná ostatně sama bránila uvedení záznamů v katastru
nemovitostí do souladu se skutečným stavem, kdy se jedná o lesní pozemek. Potom
by ovšem žalobkyni žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení vzhledem k
institutu obecného užívání (§ 19 lesního zákona č. 289/1995 Sb.) vzniknout
nemohl;
c) soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalovaný užívá celý
předmětný pozemek, ačkoliv převážná část pozemku není a objektivně nemůže být
návštěvníky parku užívána, neboť ji tvoří hustě zarostlý a neprostupný lesní
porost.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je proto přípustné proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalovaný uznán povinným zaplatit
žalobkyni částku 603.090,- Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může
být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. se
přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky určení výše náhrady za
bezdůvodné obohacení užíváním pozemků postupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud si při posuzování přípustnosti dovolání byl vědom nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno.
Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nezbylo Nejvyššímu
soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K námitce (ad a/) povahy cenové regulace maximální cenou
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněným pod č. 53/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti
určuje „peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném
místě a čase na užívání obdobných [nemovitostí], zpravidla právě formou nájmu,
a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní
smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 31. 5. 2006, se
regulací cen rozumí „Regulací cen se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování
výše cen cenovými orgány a místními orgány.“
Podle § 5 odst. 1 cit. zákona „[ú]ředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu
zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, nebo
místními orgány jako maximální.“ Přitom platí, že „[m]aximální cena je cena,
kterou není přípustné překročit“ (odstavec 2), resp. že „[p]evná cena je cena,
kterou není přípustné změnit“ (odstavec 3).
Z části I., oddílu A., bodu 5. výměru Ministerstva financí č. 01/2004 (MF)
vyplývá, že tímto výměrem je stanovena maximální výše nájemného u pozemků
nesloužících k podnikání nájemce. Shodnou úpravu obsahují i cenové výměry č.
01/2005 (MF) a 01/2006 (MF).
Jestliže je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno
maximální cenou, znamená to, že nájemce a pronajímatel nemohou v nájemní
smlouvě sjednat nájemné vyšší, než je stanovená maximální cena. Proto (s
ohledem na předeslanou judikaturu) ani soud, vychází-li při určování výše
bezdůvodného obohacení z obvyklého nájemného, nesmí přiznat vyšší náhradu za
bezdůvodné obohacení, než která odpovídá stanovené maximální ceně.
Lze sice obecně předpokládat, že účelem zavedení cenové regulace maximální
cenou bylo administrativní snížení cen pod jejich tržní úroveň. Uvedené ovšem
bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena nižší
než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé
nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže
účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena je
pravděpodobně nižší než cena maximální.
Odvolací soud proto pochybil, pokud v souzené věci ignoroval skutkové zjištění
soudu prvního stupně, podle něhož výše obvyklého nájemného nedosahovala úrovně
maximální ceny 30,- Kč/m2, a bez dalšího přiznal žalobkyni náhradu odpovídající
maximální povolené ceně.
2. K námitce (ad b/) nezohlednění způsobu využití předmětného pozemku
podle zápisu v katastru nemovitostí.
Otázkou, zda se při určení výše obvyklého nájemného má vycházet ze způsobu
využití pozemku dovoleného veřejnoprávními předpisy (tj. z účelu využití, k
němuž by mohl vlastník svůj pozemek pronajmout) nebo z účelu, k němuž obohacený
pozemek skutečně využíval, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 28.
11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 (a shodně poté i v usnesení ze dne 3. 6.
2009, sp. zn. 28 Cdo 4719/2008, nebo ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo
1014/2006. Dospěl zde k závěru, že „žalobci se mohou domáhat vydání
bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského
půdního fondu jen ve výši „regulovaného“ nájemného, tedy nájemného, na nějž by
měli od žalované nárok v případě uzavření nájemní smlouvy“, přestože pozemky
nebyly ve skutečnosti užívány k zemědělské výrobě.
Uvedený závěr plyne již ze samé podstaty institutu bezdůvodného obohacení,
které vzniká tomu, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí (srov. § 451 odst.
1 obč. zák.). Postižený se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení „pouze do
výše újmy, kterou utrpěl; pokud by mu připadlo více, než oč se zmenšil jeho
majetek […], vzniklo by tím zase obohacení jemu. Obohacení musí být „na úkor“
tj. k újmě postiženého; je-li obohacení vyšší než újma postiženého, nemůže
obohacení přesahující výši újmy postižený odčerpat obohacenému pomocí institutu
bezdůvodného obohacení.“ (Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický
komentář. Praha, Linde 2008, s. 1056, kde se odkazuje rovněž na důvodovou
zprávu k osnově občanského zákoníku z roku 1937: „Co do pojmu obohacení stojí
teksty na zásadě, že obohacení, o kterém jest ustanoveno, předpokládá výhodu na
straně jedné, vykoupenou škodou na straně druhé, takže suma, kterou lze
vysouditi, nebude nikdy vyšší než ona výhoda ani než ona škoda.“). Obdobně
rovněž právní teorie dovozuje, že se musí „jednat o takový rozsah peněžité
náhrady, který by z hlediska ekvivalence tržních vztahů a s ní spjaté
spravedlnosti vyvážil majetkovou újmu, která vznikla oprávněné osobě tím, že
není dobře možné vydat bezdůvodné obohacení v naturální formě“ (srov. Švestka,
J. in: Knappová, Švestka, Dvořák: Občanské právo hmotné II. 4. vyd. Praha: ASPI
2005, s. 579). Institut bezdůvodného obohacení nemá (jak správně poukazuje
dovolatel) sankční charakter v tom smyslu, že by jeho účelem bylo potrestat
obohaceného za neoprávněné užívání cizí věci – k tomu slouží instituty práva
veřejného. Účelem bezdůvodného obohacení je toliko nahradit újmu, která
postiženému vznikla.
Ze shora uvedeného pak plyne, že lze-li pozemek podle veřejného práva užívat
jen k určitým účelům a takové omezení má vliv na výši obvyklého nájemného,
nelze stanovit vyšší náhradu za bezdůvodné obohacení, než která odpovídá
veřejným právem dovolenému způsobu užívání. Opačný výklad by vlastníku
nemovitosti, který by (třeba na základě neplatné smlouvy) trpěl užívání své
nemovitosti v rozporu s veřejným právem, umožňoval získat náhradu za takové
nedovolené užívání, a mít tím prospěch z porušování práva.
V poměrech projednávané věci je však třeba přihlédnout ke specifickým
okolnostem vzniklým za minulého režimu, spočívajícím zejména v tom, že na
předmětném pozemku byl – jak vyplynulo z provedeného dokazování – právním
předchůdcem žalovaného bez souhlasu žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců
a v rozporu s tehdejšími právními předpisy zřízen lesopark. Právní předchůdce
žalovaného tak vytvořil protiprávní stav, který současný žalovaný udržuje a v
jehož důsledku je žalobkyně připravena jak o možnost předmětný pozemek užívat
způsobem, k němuž je podle záznamů v katastru nemovitostí určen, tak o možnost
rozhodovat o změně způsobu jeho užívání (resp. podle příslušných
veřejnoprávních předpisů o povolení změny žádat). Vlastnictví žalobkyně se tak
stalo vlastnictví holým (nuda proprietas).
Ocenění užívání předmětného pozemku žalovaným jako užívání orné půdy by proto
bylo v rozporu se základní zásadou civilního práva, podle níž nikdo nesmí mít
prospěch z toho, že porušuje právo (nemo turpitudinem suam allegare potest -
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo
964/2008, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 23/2008, nebo rozsudek ze
dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, a rovněž § 6 odst. 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku). Z hlediska ústavního by se jednalo o
„sofistikované odůvodňování zřejmé nespravedlnosti“. Dovolací soud proto
vychází z konstantní judikatury Ústavního soudu, která „považuje za samozřejmé
a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních
rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných
skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
[…] značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité.“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS
3314/11, nebo ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, a judikaturu v nich
citovanou). Na základě dosud zjištěného skutkového stavu má dovolací soud za
souladné se zásadami spravedlivého uspořádání ocenění užívání předmětného
pozemku částkou odpovídající způsobu, kterým žalovaný pozemek skutečně užívá
(srov. shora pod bodem 1).
3. Ke způsobu skutečného užívání nemovitosti
Námitku, že předmětný pozemek byl ve skutečnosti využíván jako lesní pozemek ve
smyslu § 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pro který by se uplatnil režim
obecného užívání podle § 19 cit. zákona, pročež by na straně žalovaného nemohlo
vzniknout bezdůvodné obohacení, nebylo možné zohlednit. Podle § 159a odst. 5 o.
s. ř. platí, že „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v
rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.“ Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tak
brání tomu, aby otázka, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu
projednávána. V souzené věci bylo o základu nároku žalobkyně (tj. o tom, že
žalované bezdůvodné obohacení vzniklo) rozhodnuto pravomocně již rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č.j. 35 Co 21/2009-75, kterým byl
potvrzen mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2008,
č.j. 13 C 159/2006-58. V současném stadiu řízení proto mohou být zohledněny
pouze námitky týkající se posouzení výše (rozsahu) bezdůvodného obohacení.
4. K námitce nesprávného určení rozsahu využívané plochy (ad c/)
S ohledem na předeslané závěry nemůže obstát ani námitka žalovaného, podle níž
se na předmětném pozemku nachází porosty (v části zcela neprostupné), které
brání užívání pozemku a mají tudíž vliv na určení rozsahu bezdůvodného
obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného totiž v projednávané věci (jak plyne
z předeslaného pravomocného rozsudku o základu nároku žalobkyně) spočívá v tom,
že žalovaný zřídil na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobkyně lesopark,
který je předmětem veřejného užívání, a tím brání žalobkyni v užívání
předmětného pozemku. Otázka, po které části lesoparku jeho návštěvníci skutečně
chodí a která jeho část slouží jako přírodní kulisa umožňující naplnění
rekreační funkce lesoparku, je pro rozsah bezdůvodného obohacení zcela
nerozhodná. Rozhodné naopak je, že žalobkyně nemůže v důsledku protiprávního
stavu nastoleného právním předchůdcem žalovaného užívat celý předmětný pozemek.
Dovolací námitka (ad c/) je proto zjevně nedůvodná.
Protože napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
napadeném dovoláním zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu