28 Cdo 3804/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce N. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Hl. m. P., o
zaplacení částky ve výši 902.160,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1, pod sp. zn. 13 C 159/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č.j. 35 Co 21/2009-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
16.826,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.)
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud
potvrdil mezitimní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.10.2008, č.j.
13 C 159/2006-58, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů
uvedených
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalovaného však v souzené věci podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel
prostřednictvím podaného dovolání napadá pouze nesprávnou aplikaci § 451 obč.
zák., když uvádí, že soudy obou stupňů „nesprávně zaměnily otázku omezení
vlastnického práva vlastníka pozemku, vyplývajícího z různých právních
předpisů, s otázkou faktického užívání předmětného pozemku žalovaným.“ Shodnou
otázku však Nejvyšší soud již řešil (navíc mezi totožnými účastníky při
posuzování shodného nároku uplatňovaného pouze za jiné období) v rozsudku ze
dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, a to se závěrem, že „za situace, kdy
právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. Akci Z na pozemku žalobkyně
parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do
lesoparku H., užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na
úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje“ (citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu je k dispozici na internetových stránkách
www.nsoud.cz.). Dovolací soud současně neshledal žádný důvod se od své
judikatury odchýlit ani v tomto případě.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků
soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí
procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 13 C 159/2006,
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 13.840,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 15, § 18 odst. 1 věta
první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13
odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH. Platební
místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu