33 Odo 412/2005

33 Odo 412/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobců: a) T. S., b) S. K., c) L. H., d) V. Š., e) Š. P., f) L. D., g) H.

Z., h) P. Š., i/ H. Š., , j) V. R., k) J. K. a l) S. P., všech zastoupených

advokátkou, proti žalované B. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení

546.564,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 16 C

70/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 4.

listopadu 2004, č. j. 53 Co 330/2004-350, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se žalobou v konečném znění po žalované domáhali zaplacení částky

840.020,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná

na jejich úkor získala v období let 1998 a 1999 užíváním jejich pozemků bez

právního důvodu.

Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 17. července 2002, č. j. 16 C

70/2000-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 392.292,- Kč; žalobu o

zaplacení dalších 247.728,- Kč a o příslušenství zamítl. Současně rozhodl o

nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované Městský soud v P. usnesením ze dne 13. listopadu 2002, č.

j. 54 Co 303/2002-167, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení s tím, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání

těch pozemků žalobců, které náležejí do zemědělského půdního fondu, je na místě

vycházet z § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k

půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Pouze u ostatních

pozemků soud určí výši bezdůvodného obohacení volnou úvahou s přihlédnutím k

obvyklému nájemnému.

Obvodní soud pro P. poté rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 16 C

70/2000-311, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 93.456,- Kč s 10%

úrokem z prodlení od 14. 1. 2000 do zaplacení a co do zbývající částky

546.564,- Kč a úroků z prodlení ve výši 10% z částky 392.292,- Kč od 29. 12. 1999 do 13. 1. 2000, z částky 298.836,- Kč od 14. 1. 2000 do 5. 2. 2002 a z

částky 546.564 od 6. 2. 2002 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o

nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou

spoluvlastníky pozemků parcelních čísel 2451/14 - zastavěná plocha a nádvoří o

výměře 241 m2, 3103/134 - orná půda o výměře 1.309 m2, 3103/137 - orná půda o

výměře 1.157 m2, 3103/141 - orná půda o výměře 488 m2, 3103/142 - orná půda o

výměře 1.358 m2, 3103/144 - orná půda o výměře 2 m2, 3103/145 - orná půda o

výměře 388 m2, 3103/146 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 6.834 m2,

3103/148 - orná půda o výměře 23 m2, 2455/2 – zastavěná plocha a nádvoří o

výměře 432 m2, 2459/8 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 293 m2, 3103/138 -

ostatní plocha o výměře 998 m2 a 3103/139 - ostatní plocha o výměře 8 m2, v

katastrálním území R. (dále rovněž jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Pozemky č. 2451/14, 3103/134, 3103/137, 3103/141, 3103/142, 3103/144, 3103/145,

3103/146 a 3103/148 o celkové rozloze 11.800 m2 tvoří (a v letech 1998 a 1999

tvořily) zemědělský půdní fond. Pozemky č. 2455/2, 2459/8, 3103/138 a 3103/139

o celkové výměře 1.731 m2 zemědělský půdní fond netvoří a netvořily jej ani v

letech 1998 a 1999. Na pozemcích je umístěn skleníkový areál, jehož vlastníkem

je podle smlouvy o prodeji státního majetku (č. 123/97) uzavřené mezi ní a

Pozemkovým fondem České republiky žalovaná, která objekt převzala 22. 12. 1997. Od počátku roku 1998 žalovaná pozemky užívá, aniž uzavřela s žalobci nájemní

smlouvu. Před ní pozemky užíval (a platil sjednané nájemné) Pozemkový fond

České republiky na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobci dne 24. 1. 1996,

kterou dne 27. 4. 1998 vypověděl. Obvyklé nájemné za pronájem předmětných

pozemků bylo vyčísleno znaleckým posudkem; v období let 1998 a 1999 činilo

23,65 Kč ročně za metr čtvereční. Na základě takto zjištěného skutkového stavu

věci soud prvního stupně uzavřel, že užíváním pozemků bez právního důvodu

vzniklo žalované na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je jim povinna

vydat. Při stanovení jeho výše vycházel z toho, co by žalovaná platila za

užívání předmětných pozemků podle nájemní smlouvy. Při respektování zásady, že

volnou úvahu zohledňující získaný majetkový prospěch použije soud při určení

výše bezdůvodného obohacení pouze tehdy, není-li cena stanovena právním

předpisem, v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu dovodil, že u

pozemků tvořících zemědělský půdní fond je třeba vycházet z ustanovení § 22

odst. 9 zákona o půdě, podle něhož činí roční nájemné 1% z ceny pozemku,

nedohodnou-li se vlastník s nájemcem jinak. Podle vyhlášky č.

215/1995 Sb.,

která stanoví seznam katastrálních území s průměrnými cenami zemědělských

pozemků, byla v rozhodném období průměrná cena zemědělského pozemku v

katastrálním území R. 5,06 Kč za jeden metr čtvereční. Bezdůvodné obohacení,

které v období let 1998 a 1999 žalovaná získala užíváním pozemků tvořících

zemědělský půdní fond, tak představuje celkem částku 1.194,- Kč. U ostatních

pozemků (tj. pozemků nenáležejících do zemědělského půdního fondu) soud vyšel z

částek vynakládaných obvykle za užívání obdobné věci v daném místě a čase a

bezdůvodné obohacení žalované za jejich užívání v rozhodném období stanovil

částkou celkem 92.262,- Kč (tj. 1.731 m2 krát 23,65 Kč násobeno dvěma lety

užívání). Námitky žalované, že došlo k promlčení části žalovaného nároku či

vydržení práva věcného břemene k tíži předmětných pozemků, neshledal soud

prvního stupně opodstatněnými.

K odvolání žalobců Městský soud v P. rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j.

53 Co 330/2004-350, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve

výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení

účastníků jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní

závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správné s tím, že soud prvního stupně

zjistil skutkový stav věci řádně a úplně, svá zjištění zhodnotil jednotlivě i

ve vzájemných souvislostech a správně posoudil věc i po právní stránce.

Nepřisvědčil námitce žalobců, že výše bezdůvodného obohacení za užívání všech

pozemků měla korespondovat s tržním nájemným; konstatoval, že faktický stav

pozemků ani způsob jejich užívání nemohou ničeho změnit na skutečnosti, že k

jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu nedošlo. Soud prvního stupně tudíž

nepochybil, odmítl-li provést důkazy ke zjištění, jak jsou jednotlivé pozemky

ve skutečnosti využívány. Odvolací soud zdůraznil, že nebylo-li možné pozemky

náležející do zemědělského půdního fondu bez dohody účastníků pronajmout dráž

než stanoví zákon o půdě (tedy bylo-li nájemné v rozhodné době zákonem

regulováno), nemohla se žalovaná na úkor žalobců užíváním pozemků bezdůvodně

obohatit o částku přesahující regulované nájemné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Brojí především proti

závěru, že většina jejich pozemků je – a v rozhodném období byla – součástí

zemědělského půdního fondu. Uvádějí, že předmětné pozemky byly dříve vedeny pod

parcelními čísly 2454 a 2455, přičemž na výpisech z katastru nemovitostí z let

1998 a 1999 chybí údaj o tom, že se jedná o ornou půdy, resp. chybí označení o

způsobu využití pozemků i způsob ochrany zemědělské půdy. Po novém vyměření,

resp. přečíslování pozemků již katastr nemovitostí tyto údaje obsahuje; zatímco

ve výpisu z roku 2001 jsou v kategorii orná půda vedeny pouze pozemky č. 3103/134, 3103/137, 3103/141, 3103/142, 3103/144 a 3103/148, ve výpisu z roku

2002 jsou do této kategorie bez důvodu zařazeny rovněž pozemky č. 2451/14 a

3103/146, které byly dosud evidovány jako ostatní plocha. Důvod těchto změn

není znám a nevyplynul ani z důkazů provedených v řízení. Soud prvního stupně

při svém rozhodování vycházel z výpisu z katastru nemovitostí z roku 2002 a

zahrnul pozemky č. 2451/14 a 3103/146 do kategorie orné půdy, ačkoli znalecký

posudek vypracovaný soudem ustanovenou znalkyní ve svých přílohách obsahuje

výpis z katastru nemovitostí z prosince 2001, v němž jsou předmětné pozemky

vedeny jako ostatní plocha a nikoli orná půda. Odvolací soud toto pochybení

ignoroval a nezabýval se argumenty ohledně zařazení pozemků ve výpisech z

katastru nemovitostí v jednotlivých obdobích. Teprve před podáním dovolání

Archiv hlavního města P. konečně nalezl dříve „ztracenou“ složku o vynětí

předmětných pozemků (pod původními parcelními čísly) ze zemědělského půdního

fondu. Z ní je patrno, že Státní statek hlavního města P., který na těchto

pozemcích hospodařil, žádal o jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu a od

tohoto záměru následně upustil, neboť v evidenci byly tyto pozemky vedeny jako

ostatní plocha. Skutečnost, že pozemky nepožívaly ochrany zemědělského půdního

fondu, dokladuje i dopis úřadu Městské části P., odboru ochrany prostředí, ze

dne 12. 2. 2001, ve kterém se uvádí, že v územním rozhodnutí z roku 1978 není

pozemek parc. č. 2455 veden jako součást zemědělského půdního fondu. S odkazem

na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1777/97,

dovolatelé dovozují, že není možné zařazovat pozemek, který je vyasfaltován a

je na něm umístěno parkoviště a prodejna oděvů, do kategorie orná půda, a to

ani v případě, že je takto veden v katastru nemovitostí; v případě rozporu mezi

stavem podle zápisu v katastru a stavem skutečným je totiž namístě vyjít ze

skutečného stavu, neboť vyhláška č. 178/1994 Sb. stanovila, že druh pozemku se

v případě rozporu skutečného stavu se stavem právním posuzuje podle stavu

skutečného a jde-li tedy o pozemek trvale zastavěný, nelze jej oceňovat jako

zemědělskou půdu, byť by byl takto zapsán v evidenci katastru nemovitostí. I

zákon o ochraně zemědělského půdního fondu uvádí, že půdní fond tvoří pozemky

zemědělsky obdělávané. O takové pozemky se však v posuzované věci nejedná (jde

např. o neobdělávané plochy mezi skleníky, vyasfaltované parkoviště apod.).

Dovolatelé odkazují dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo

1280/99, v němž byl vysloven závěr, že bezdůvodné obohacení odpovídá zpravidla

výši nájmu. Je-li výše nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí

soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně

užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních

okolností platit. Dovolatelé mají zato, že výše bezdůvodného obohacení byla v

dané věci stanovena chybně, pokud soudy vycházely zčásti z regulovaného

nájemného. Rozhodnutí soudů tak nejsou správná, neboť „nezhodnotila řádně

navrhované důkazy a rozhodla tak nesprávně po stránce právní“. Ze všech těchto

důvodu navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc jim

vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej

článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu

legitimovanými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1,

4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal

napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dospěl k

závěru, že není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve

vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího

soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy,

neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů § 132 o. s. ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul

rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za

řízení najevo, anebo hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti,

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,

uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti

soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že některý důkaz není pro

skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z

hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které

byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,

soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází

k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)

podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.

Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení

věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a

způsobu, jakým se podle zákona provádí.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci soudům

vytýkají, že vycházely z výpisu z katastru nemovitostí z roku 2002 a pozemky č.

2451/14 a 3103/146 zahrnuly do kategorie orné půdy, ačkoli znalecký posudek

vypracovaný soudem ustanovenou znalkyní ve svých přílohách obsahuje výpis z

katastru nemovitostí z prosince 2001, v němž jsou předmětné pozemky vedeny jako

ostatní plocha a nikoli orná půda. Tyto výtky nejsou důvodné, neboť soudům je

jimi podsouváno zjištění, které ve skutečnosti vůbec neučinily. Jak vyplývá z

odůvodnění jeho rozsudku, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že oba

zmiňované pozemky (tedy jak pozemek č. 2451/14, tak pozemek č. 3103/146) jsou

kategorizovány jako zastavěná plocha a nádvoří, a odvolací soud toto skutkové

zjištění převzal. Podstatou výhrad, jimiž dovolatelé zpochybňují správnost

skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou však

výhrady proti zjištění, že pozemky č. 2451/14, 3103/134, 3103/137, 3103/141,

3103/142, 3103/144, 3103/145, 3103/146 a 3103/148 o celkové rozloze 11.800 m2

jsou - a i v letech 1998 a 1999 byly – součástí zemědělského půdního fondu.

Toto zjištění učinily soudy z listinných důkazů; vycházely z výpisů z katastru

nemovitostí (a to od roku 1999), z výkazu dosavadního a nového stavu údajů

katastru nemovitostí, ze zprávy úřadu Městské části P. ze dne 27. 8. 2003, ze

zprávy Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10.

2003 a z rozhodnutí odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne

30. 12. 2003. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá odlišné zjištění;

skutečnost, že ve výpise z roku 1998 chybí jak označení způsobu využití

předmětných pozemků, tak i způsob jejich ochrany (tedy údaj, že jde o pozemky

patřící do zemědělského půdního fondu) nikterak nevyvrací či nezpochybňuje

zjištění, z něhož soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Nelze tudíž s

úspěchem namítat, že uvedené zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.

Skutkovým podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen skutečnosti,

které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem

odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v

podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu

věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v

odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti

rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm

tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti

a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v

odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet k důkazům, jimiž

žalobci argumentují teprve v dovolání a kterými hodlali prokázat své tvrzení,

že předmětné pozemky nejsou součástí pozemkového půdního fondu (konkrétně

složkou nově nalezenou v A. hl. m. P.). Na tom nemůže nic změnit ani dovolateli

uváděný důvod, který jim zabránil v možnosti uplatnit tento důkaz v řízení před

soudem prvního stupně, resp. v odvolacím řízení.

Námitkou, že odvolací soud pochybil při vyčíslení bezdůvodného obohacení, které

žalovaná získala užíváním jejich pozemků, neboť měl vycházet z tržního

nájemného a nikoli z nájemného, které v rozhodném období určoval zákon o půdě,

uplatnili žalobci dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,

jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a

povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při

této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji

vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní

závěry.

Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního

důvodu řešil dovolací soud nejen v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1280/1999, které

žalobci zmiňují ve svém dovolání, ale v mnoha svých dalších rozhodnutích (srov.

např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v

Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33

Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004,

sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99); v

nich dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání

nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá

částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí,

zpravidla právě formou nájmu.

V rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, Nejvyšší soud dovodil,

že bezdůvodné obohacení lze požadovat jen v takové výši, na niž by ten, na

jehož úkor bylo získáno, měl nárok v případě uzavření nájemní smlouvy. Od

tohoto názoru, jímž byly překonány závěry rozhodnutí ze dne 22. 7. 1998, sp.

zn. 2 Cdon 1777/1997 (v němž byla řešena otázka oceňování zemědělského

pozemku), jimiž argumentují žalobci ve svém dovolání, nemá dovolací soud důvod

odchylovat se ani v posuzované věci. V ní jde o situaci, kdy vlastníci

předmětných pozemků nejsou vlastníky stavby, (resp. souboru staveb), která se

na nich nachází. Původně šlo o stavbu ve vlastnictví státu, tedy o stav, který

řešilo ustanovení § 22 odst. 7 zákona o půdě. Vlastníci zastavěných pozemků

žádnou z možností, kterou zákon nabízel k řešení konkurence vlastnických práv

(tedy vztahu vlastníka stavby a vlastníka pozemku) nevyužili a stát převedl

vlastnické právo ke stavbě na jiného (žalovanou). Žalovaná se žalobci na rozdíl

od státu nájemní smlouvu neuzavřela, ani se s nimi nedohodla na nájemném.

Žalobci tak po ní mohli za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského

půdního fondu požadovat pouze nájemné stanovené § 22 odst. 9 zákona o půdě,

který ve skutečnosti nájemné reguloval, a to na 1 % z ceny pozemku náležejícího

do zemědělského půdního fondu. Cenová regulace nájemného měla v posuzovaném

období své důvody a stíhala bez rozdílu všechny vlastníky pozemků náležejících

do zemědělského půdního fondu, kteří se s nájemci nedohodli jinak, aniž by

rozlišovala mezi způsoby využití takových pozemků. Nelze přehlížet, že

dovolatelé samotné ocenění svých pozemků v dovolání nikterak nezpochybnili,

brojí pouze proti tomu, že při vyčíslení bezdůvodného obohacení za bezprávné

užívání pozemků patřících do zemědělského půdního fondu vycházely soudy z tzv.

regulovaného a nikoli tržního nájemného, byť jde o pozemky, které žalovaná

neužívá k zemědělské výrobě, nýbrž ryze komerčně. S odkazem na shora uvedené

důvody lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobci se mohou domáhat vydání

bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského

půdního fondu jen ve výši „regulovaného“ nájemného, tedy nájemného, na nějž by

měli od žalované nárok v případě uzavření nájemní smlouvy bez dohody o jiné

výši nájemného, než je stanoveno právním předpisem. Žalobcům se tudíž ani

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud

proto jejich dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.

zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v

dovolacím řízení úspěšná, v tomto řízení žádné náklady nevznikly a žalobci

nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. listopadu 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu