28 Cdo 1425/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně N. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Václavem Duškem, advokátem
se sídlem v Praze 6, Nový Lesík 998/7, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha,
IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému prof. JUDr.
Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení
částky ve výši 1.353.240,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 128/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 3. 2007, č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 13 Co
377/2006-90, 13 Co 378/2006, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2005, č. j.
23 C 128/2002-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Řízení u soudů nižších stupňů
Žalobkyně se jako vlastnice pozemku v k. ú. H. (dále jen předmětný pozemek“),
domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním
předmětného pozemku za období od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2004. Uvedla, že právní
předchůdce žalovaného svévolně začlenil předmětný pozemek proti vůli právní
předchůdkyně žalobkyně do H., zřídil na něm asfaltovou cestu, altán a lavičky,
takže předmětný pozemek začal sloužit k rekreaci občanů a návštěvníků Hlavního
města Prahy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 23 C 128/2002-57,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.353.240,- Kč (výrok
I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti žalované zaplatit
soudní poplatek (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j.
23 C 128/2002-80, zastavil řízení ve věci příslušenství žalovaného nároku. Na
základě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdce žalovaného
okupoval pozemek žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, aniž by o tom bylo
vydáno příslušné rozhodnutí. Pozemek užívají občané žalovaného k rekreaci, a to
i za situace, kdy žalovaná na hranice pozemku umístila cedule s textem „hranice
pozemků Hlavního města Prahy (cesta neprůchodná)“. Dospěl k závěru, že
žalovanému v důsledku protiprávního stavu, který vytvořil jeho právní
předchůdce, vzniká bezdůvodné obohacení. Výši bezdůvodného obohacení určil
„podle výměru Ministerstva financí ČR, podle něhož nájemné za 1 m2 zemědělské
půdy v Praze činí 30,- Kč ročně“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j.
13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal na skutečnost, že o shodném
nároku žalobkyně rozhodoval již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2004,
sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž dospěl o základu nároku ke shodným závěrům jako
v projednávané věci soud prvního stupně. V otázce výše bezdůvodného obohacení
zaujal právní názor, podle něhož vydání bezdůvodného obohacení je nutno chápat
jako občanskoprávní sankci za to, že je pozemek žalobkyně užíván žalovaným bez
právního důvodu. V takovém případě je pouze na žalobkyni, zda bude požadovat
plnou náhradu či nikoli, přičemž ohledně výše takové náhrady žalobkyni limituje
pouze maximální výše nájemného v částce 30,- Kč/m2/rok stanovená cenovými
výměry. Jestliže se žalobkyně rozhodla nárok uplatnit v plné výši, je třeba
její požadavek respektovat.
B. Dovolání a další průběh řízení
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost
dovolání spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že v
otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení rozhodl odvolací soud v rozporu s
hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně namítl, že:
a) cenové výměry Ministerstva financí představují pouze maximální výši
nájemného za pozemky nesloužící k podnikání. Je-li však výše obvyklého
nájemného nižší, než stanovená maximální cena, musí se rozsah bezdůvodného
obohacení (§ 458 obč. zák.) odvíjet od této skutečné výše. K tomu citoval zejm.
rozhodnutí publikované pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalovaný přitom nejen, že navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem, nýbrž
jej dokonce sám opatřil. Znalec určil podstatně nižší obvyklé nájemné, než
odpovídá cenovým výměrům;
b) soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalovaný užívá celý
předmětný pozemek, ačkoliv převážná část pozemku není a objektivně nemůže být
návštěvníky parku užívána, neboť ji tvoří hustě zarostlý a neprostupný lesní
porost. Užívání pozemku nelze ostatně dovozovat z toho, že po cestě vedoucí
přes předmětný pozemek přecházejí některé osoby, které chodí rovněž po
sousedních pozemcích žalovaného. Stejně tak nelze užívání pozemku dovodit ani z
umístění několika laviček a polorozbořeného altánu, které navíc nejsou majetkem
žalovaného. Žalobkyně by se měla ujmout držby předmětného pozemku a začít jej
užívat sama;
c) soud prvního stupně odmítl provést důkaz spisem Obvodního soudu pro
Prahu 1 sp. zn. 8 C 55/94, v němž byla žaloba o shodný nárok žalobkyně za jiné
časové období pravomocně zamítnuta; v označené věci přitom pod sp. zn. 30 Cdo
1919/99 rozhodoval i Nejvyšší soud. Řízení je proto zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že jí nemůže být kladeno k tíži neudržování
pozemku ze strany žalované. Pokud by žalobkyně mohla pozemek užívat k jeho
původnímu účelu, tj. jako ornou půdu, měla by z něj podstatně větší prospěch.
Podle rozhodnutí Místního úřadu Praha 15 ze dne 24. 4. 1997, č. j. OÚR
3220/97/Jo-Ho však pozemek jako nedílnou součást lesoparku H. nemůže zastavět,
oplotit ani využívat k jiným účelům. Výši náhrady považuje za danou příslušným
cenovým výměrem.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 30 Cdo 2329/2007-109, bylo
dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu odmítnuto. Označené
usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS
2030/09, s odůvodněním, že dovolací soud se při posuzování přípustnosti
dovolání nezabýval otázkou, kterou dovolatel označil, a to otázkou určení
rozsahu a výše bezdůvodného obohacení. Právní názor zaujatý soudy nižších
stupňů v projednávané věci se přitom odlišuje od dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu. Dovolací soud tím porušil právo žalovaného na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom ponechal na
dovolacím soudu, aby dovolatelem vznesenou právní otázku vyřešil a popř. sám
zjednal nápravu.
Dovolací soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2
Ústavy), dovolání znovu projednal. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené
rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., při tom s
ohledem na čl. II bod 12 cit. zákona (a rovněž čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může
být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky určení výše náhrady za
bezdůvodné obohacení užíváním pozemků postupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K námitce (ad a/) povahy cenové regulace maximální cenou
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti
určuje „peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném
místě a čase na užívání obdobných [nemovitostí], zpravidla právě formou nájmu,
a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní
smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 31. 5. 2006,
„[r]egulací cen se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování výše cen cenovými
orgány a místními orgány.“
Podle § 5 odst. 1 cit. zákona „[ú]ředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu
zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, nebo
místními orgány jako maximální.“ Přitom platí, že „[m]aximální cena je cena,
kterou není přípustné překročit“ (odstavec 2), resp. že „[p]evná cena je cena,
kterou není přípustné změnit“ (odstavec 3). Z části I., oddílu A., bodu 8 výměru Ministerstva financí č. 01/2001 (MF)
vyplývá, že tímto výměrem je stanovena maximální výše nájemného u pozemků
nesloužících k podnikání nájemce. Shodnou úpravu obsahují i cenové výměry č. 01/2002 (MF), 01/2003 (MF) a 01/2004 (MF). Jestliže je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno
maximální cenou, znamená to, že nájemce a pronajímatel nemohou v nájemní
smlouvě sjednat nájemné vyšší, než je stanovená maximální cena. Proto (s
ohledem na předeslanou judikaturu) ani soud, vychází-li při určování výše
bezdůvodného obohacení z obvyklého nájemného, nesmí přiznat vyšší náhradu za
bezdůvodné obohacení, než která odpovídá stanovené maximální ceně. Lze sice obecně předpokládat, že účelem zavedení cenové regulace maximální
cenou bylo administrativní snížení cen pod jejich tržní úroveň. Uvedené ovšem
bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena nižší
než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé
nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže
účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena je
pravděpodobně nižší než cena maximální (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, v němž Nejvyšší soud posuzoval
výši obvyklého nájemného z předmětného pozemku za jiné časové období).
Odvolací soud proto pochybil, pokud v souzené věci pominul námitku žalovaného,
kterou uplatnil již před soudem prvního stupně (č. l. 46 spisu) a podle níž
výše obvyklého nájemného za předmětný pozemek nedosahovala úrovně maximální
ceny 30,- Kč/m2, a bez dalšího přiznal žalobkyni náhradu odpovídající maximální
povolené ceně.
2. K otázce užívání předmětného pozemku žalovaným (ad b/)
Dovolací soud se základem žalovaného nároku, byť za jiné období, již zabýval v
rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž uzavřel: „Jestliže
pozemek žalobkyně nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je žalobkyně jako
vlastnice pozemku povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její
pozemek je užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství – lesopark, ale
za náhradu. [… O]dvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně a v
souladu s výše uvedeným pravidlem, že omezit vlastníka ve výkonu jeho práva
svoji věc užívat lze jen za náhradu, uzavřel, že za situace, kdy právní
předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. „Akci Z“ na pozemku žalobkyně parkové
úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do lesoparku
Hostivař, užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na úkor
žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje.“ Uvedené
závěry Nejvyšší soud potvrdil v další věci účastníků usnesením ze dne 18. 1.
2010, sp. zn. 28 Cdo 3804/2009, a neshledal důvody k jejich změně ani v
projednávané věci.
S ohledem na předeslané závěry nemůže obstát ani námitka žalovaného, podle níž
se na předmětném pozemku nachází porosty (v části zcela neprostupné), které
brání užívání pozemku a mají tudíž vliv na určení rozsahu bezdůvodného
obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného totiž v projednávané věci (jak plyne
z citovaných rozhodnutí) spočívá v tom, že žalovaný zřídil na předmětném
pozemku ve vlastnictví žalobkyně lesopark, který je předmětem veřejného
užívání, a tím brání žalobkyni v užívání předmětného pozemku. Otázka, po které
části pozemku jeho návštěvníci skutečně chodí a která jeho část slouží jako
přírodní kulisa umožňující naplnění rekreační funkce lesoparku, je pro rozsah
bezdůvodného obohacení zcela nerozhodná. Rozhodné naopak je, že žalobkyně
nemůže v důsledku protiprávního stavu nastoleného právním předchůdcem
žalovaného užívat celý předmětný pozemek. Dovolací námitka (ad b/) je proto
nedůvodná.
3. K neprovedení důkazu spisem (ad c/)
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu „ze zásad řádného
procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které
účastník řízení navrhl.“ Soud však musí „nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.)“ (srov. např. nález
ÚS ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99).
V projednávané věci odvolací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl navrhovaný
důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 C 55/94, když uvedl, že
rozhodnutí v pozdějších věcech (včetně projednávané) vycházejí ze skutečností,
které v označeném řízení nebyly soudu známy. O vadu řízení ve smyslu § 241a
odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tak nejedná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že otázkami řešenými v projednávané věci se
dovolací soud v usnesení ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1919/99, nezabýval,
a proto nebyl dán důvod k předložení věci velkému senátu podle § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn,
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil (§
243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu