K vyčerpání všech procesních prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 8. července 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti F. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, o náhradu škody, ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu a soudním poplatku potvrzen, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změněn, takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, se zrušuje.
2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne
20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, se zamítá.
Odůvodnění
1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, o náhradu škody, ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu a soudním poplatku potvrzen, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změněn. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 6 C 212/94, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, na ušlém výdělku a renty, a to v důsledku škody, kterou mu způsobil při dopravní nehodě odpůrce v řízení před obecnými soudy. Okresní soud v Prostějově v rozsudku ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, vyhověl návrhu na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění, návrhu na náhradu ušlého výdělku vyhověl pouze zčásti a návrh na rentu zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel kromě jiného ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. března 1994, sp. zn. 3 T 100/93, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 1994, sp. zn. 5 To 343/94, byl odpůrce v řízení před obecnými soudy uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu tří let a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let.
Dále mu dle § 228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náhradu škody v podobě bolestného, náhradu za ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti a finanční výdaje v souvislosti s poškozením motorového vozidla. Se zbytkem svých nároků na náhradu škody byl pak stěžovatel dle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel namítl nesprávnost stanovení výše náhrady na ušlém výdělku, jež byla dle jeho názoru založena vadným znaleckým posouzením, a dále namítl nepřiznání renty.
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu a soudním poplatku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změnil tak, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (když tento stěžovateli právo na náhradu uvedených nákladů řízení přiznal). V odůvodnění potvrzující části svého rozhodnutí, po podrobném přezkoumání výše ušlého výdělku na straně stěžovatele, se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Odůvodnění části měnící obsahuje pak poukaz na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí jak odvolacího, tak i soudu prvního stupně, se namítá, že soudy v rámci důkazního řízení nevyhověly návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, dále se namítá neobjektivnost provedeného znaleckého posudku v důsledku kontaktu znalce s vedlejším účastníkem, poukazuje se na nesprávnost stanovení výše ušlého výdělku a konečně se soudu odvolacímu vytýká nespravedlnost změny rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení.
V uvedených namítaných pochybeních obou soudů stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 12. dubna 1999 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 19 Co poukazuje na skutečnost, že při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházely soudy obou stupňů z ustanovení § 447 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Z uvedeného ustanovení pak dle názoru soudu vyplývá, že výchozím hlediskem pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je průměrný výdělek před vznikem škody a nelze tudíž vycházet z úvah, kolik by dnes činil výdělek stěžovatele. Kromě toho poukazuje na to, že stěžovatel neprokázal, že v období rozhodném pro výpočet průměrného výdělku měl ještě další příjmy, kromě příjmů ze svého pracovního poměru. Ohledně námitky neprovedení revizního znaleckého posudku soud uvádí, že není jeho povinností provádět revizní znalecký posudek vždy, když účastník řízení s prvním znaleckým posudkem nesouhlasí.
Poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že stěžovatel znalecký posudek právně relevantním způsobem nezpochybnil, čili v daném případě se jednalo pouze o tvrzení nepodložené důkazem. K námitce změny rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení soud odvolací ve vyjádření konstatuje, že výrok o nákladech řízení přezkoumává soud vždy z úřední povinnosti, je-li napaden rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a o nákladech řízení rozhoduje rovněž z úřední povinnosti podle obsahu spisu, aniž by byl v tomto směru vázán návrhy účastníků.
Za tohoto stavu, dle jeho přesvědčení, lze tedy změnit výrok o nákladech řízení i v neprospěch odvolatele. Nad to, po stránce formální, dle názoru účastníka řízení stěžovatel nevyužil všech procesních možností, které mu občanský soudní řád v systému obecného soudnictví dává, když neučinil návrh na připuštění dovolání dle § 239 o. s. ř.
Ze všech důvodů, obsažených ve vyjádření, Krajský soud v Brně dospívá k závěru, dle něhož v dané věci nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele, pročež navrhuje ústavní stížnost F. Zatloukala zamítnout.
práv a svobod se skládá z několika komponentů ( III. ÚS 102/94 ,
III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 142/98 , a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Ústavní stížnost svým obsahem brojí proti aplikaci hmotného i procesního práva v napadených rozhodnutích obecných soudů. Námitka, dle níž soudy v rámci důkazního řízení nevyhověly návrhu na provedení revizního znaleckého posudku a nezohlednily tvrzení stěžovatele o neobjektivnosti provedeného znaleckého posudku v důsledku kontaktu znalce s vedlejším účastníkem, sama o sobě nezakládá dotčení na základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny, když ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud však v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94 , III. ÚS
95/97), když konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny.
Ústavní soud je si v předmětné věci dobře vědom podrobného vyhodnocení obsahu provedeného znaleckého posudku, obsaženého v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, nicméně nemůže přehlédnout absenci zdůvodnění nevyhovění návrhu stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku (jež je, do určité míry, obsaženo posléze až ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti). Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu v posuzovaném kontextu, než konstatovat dotčení stěžovatele na základním právu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel soudu odvolacímu vytýká i nespravedlnost změny rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení.
Změnu rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení před soudem prvního stupně soud odvolací opírá o ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. (v textu rozsudku krajského soudu je patrně omylem uveden odstavec 2), dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Způsob rozhodování o nákladech v odvolacím řízení, tj. jak o nákladech odvolacího řízení samotného, tak případně o nákladech řízení u soudu prvního stupně, upravuje § 224 o. s. ř. Dle odstavce 1 uvedeného ustanovení se pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení vztahují ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Dle odstavce 2 o nákladech řízení u soudu prvního stupně soud odvolací rozhoduje v případě měnícího rozhodnutí.
Odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhoduje tudíž z úřední povinnosti o nákladech odvolacího řízení a změní-li odvoláním napadené rozhodnutí, tak rozhoduje z úřední povinnosti i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
Pokud krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení aniž by změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s ustanovením § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, jíž je toto řízení ovládáno, představuje zásada dispoziční. Zásada oficiality ve vztahu k zásadě dispoziční je výjimkou, jejíž opodstatněnost je dána zejména důvody ochrany práv účastníků řízení, nebo ochrany veřejného zájmu. Porušení ustanovení o. s. ř., v důsledku něhož v rozporu s jednoduchým právem dochází k rozšíření aplikace zásady oficiality na úkor zásady dispoziční, nutno tudíž považovat za porušení principů řádného procesu, což zakládá dotčení na základním právu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud, ústavností napadených rozhodnutí soudů z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv.
Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.
prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, zrušil, návrh na zrušení rozsudku soudu v Prostějově ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, pak zamítl.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 1999