28 Cdo 1537/2009

28 Cdo 1537/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v

právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. hl m P,

zastoupenému advokátkou, 2. Č. r. – Ministerstvu dopravy ČR, za účasti

vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného Ř. s. a d. ČR, o zaplacení

částky 220.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod

sp. zn. 18 C 38/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 13 Co 57/2008-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

advokáta.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. září 2007, č. j. 18 C

38/2004-129, uložil prvnímu žalovanému (dále též jen „žalovaný“) povinnost

zaplatit žalobci částku 220.163,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok

I.), zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému co do částky 753,50 Kč s

příslušenstvím (výrok II.), uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit

žalobci částku 404.072,50 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok III.),

zamítl žalobu proti druhému žalovanému co do částky 11,- Kč s příslušenstvím a

příslušenství z částky 404.072,50 Kč (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů

řízení mezi účastníky (výrok V. a VI.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného

obohacení vůči žalovaným, kteří bezesmluvně užívali pozemky zapsané na LV 11 v

k. ú. S. (P. 5), jichž je žalobce z poloviny vlastníkem. Na těchto pozemcích

byly v minulosti vybudovány komunikace I. a II. třídy a místní komunikace.

Znaleckým posudkem vypracovaným v této věci a věcech souvisejících byla

stanovena plocha zastavěná komunikacemi I. třídy včetně obestavěného prostoru,

kterou dle závěru soudu prvního stupně nemůže žalobce využívat podle jejího

původního určení, stejně tak jako pozemky zastavěné silnicemi II. třídy a

místními komunikacemi včetně obestavěného prostoru. Soud prvního stupně pak

stanovil výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným jako vlastníkům

uvedených komunikací odvozenou od nájemného z pozemků nesloužících k podnikání

stanovenou výměrem Ministerstva financí č. 1/2000. Soud prvního stupně

neshledal důvodnou námitku prvního žalovaného o nedostatku jeho pasivní věcné

legitimace, promlčení nároku ani rozpor s dobrými mravy.

K odvolání žalobce (který vzal následně své odvolání zpět) a žalovaných Městský

soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 13 Co 57/2008-185, citovaný

rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a v

nákladových výrocích potvrdil (výrok I.), řízení o odvolání žalobce zastavil

(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky

(výroky III. a IV.).

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho

vydání předcházející a po té, co doplnil dokazování podle § 213 odst. 2 o. s.

ř., dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Soud prvního stupně správně

zjistil skutkový stav a věc také přiléhavě posoudil i po stránce právní. Soud

prvního stupně správně posoudil vlastnictví státu u silnic I. třídy, a tedy

pasivní legitimaci státu, za který jedná podle § 3 odst. 1 zák. č. 219/2000

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,

organizační složka státu (Ministerstvo dopravy ČR), i vlastnictví obce – první

žalované u silnic II. třídy a místních komunikací ve smyslu zák. č. 13/1997

Sb., o pozemních komunikacích, a tedy pasivní legitimaci hl. m. P., která je

touto obcí, a nikoli městská část, na jejímž území silnice leží. Odpovídajícím

shledal odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaní užívají

pozemky ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, proto jsou povinni vydat mu

za takové užívání bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1, 2 ve spojení s §

458 obč. zák. Za pozemky užívané bez právního důvodu je třeba považovat i

pozemky přímo silnicemi nezastavěné, nicméně ke komunikacím přiléhající či jimi

obestavěné, a to bez ohledu na to, zda je k těmto pozemkům přístup či nikoli. V

žádném případě takové pozemky nemohou sloužit ke svému původnímu účelu –

zemědělská půda, avšak podle názoru odvolacího soudu smysluplně ani k účelům

jiným. Tyto pozemky jsou v bezprostřední blízkosti frekventovaných komunikací,

případně tvoří vnitřní prostor křižovatek, proto jen stěží mohou sloužit jinému

účelu, než právě provozu na těchto komunikacích, a proto i za ně náleží

bezdůvodné obohacení. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že se neztotožňuje se

závěry senátu 25 Co, které uvedl ve svém usnesení sp. zn. 25 Co 179/2008 a

jimiž není vázán, neboť těmi byl vázán pouze soud prvního stupně v dané

konkrétní věci, ve které uvedený senát odvolacího soudu rozhodoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání (dle jeho obsahu

není dovoláním napaden výrok II. rozsudku), jehož přípustnost dovozuje z § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s odst. 3, neboť napadené rozhodnutí má

podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom,

že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem následující otázky:

„aktivní legitimaci žalobce, tedy vlastnictví pozemků žalobcem, navíc pokud jde

o tuto otázku, tato je rovněž odvolacími soudy rozhodována rozdílně (odlišný

názor je uveden např. v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co

179/2008-86 ze dne 17. 6. 2008 a Městského soudu v Praze č. j. 54 Co

480/2008-138 ze dne 19. 11. 2008)

bezdůvodné obohacení žalovaného č. 1/ za pozemky či jejich části nezastavěné

komunikacemi, navíc pokud jde o tuto otázku, tato je rovněž odvolacími soudy

rozhodována rozdílně (odlišný názor je uveden např. v usnesení Městského soudu

v Praze č. j. 25 Co 179/2008-86 ze dne 17. 6. 2008 a Městského soudu v Praze č.

j. 54 Co 480/2008-138 ze dne 19. 11. 2008)

odvolací soud nevzal v úvahu výdaje, které žalobce na předmětné pozemky

nevynaložil, ale vynakládají je za něj žalovaní (rozpor s § 451 obč. zák. a §

11 a násl. zákona č. 13/1997 Sb.)

pasivní legitimaci žalovaného č. 1/ a Městské části P.- S., tedy subjektu,

který užívá předmětné pozemky na úkor žalobce“.

Dovolatel má tedy za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel v souvislosti s výše uvedenou první otázkou poukazuje na uzavřené

kupní smlouvy, zejména pak smlouvu ze dne 1. 9. 1982, které se týkaly

předmětných pozemků a jimiž se žalobce nebo jeho právní předchůdce snažili

žalovanému nebo státu tyto pozemky odprodat. Akcentuje přitom § 134 odst. 2

obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983, kdy bylo sice výslovně v zákoně

zakotveno, že k účinnosti smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem do

socialistického vlastnictví nebylo třeba registrace, nicméně obdobným způsobem

vykládá judikatura i smlouvy uzavřené před tímto datem (např. usnesení

Ústavního soudu II. ÚS 746/01 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28

Cdo 1505/2006, 30 Cdo 658/2005, 30 Cdo 1496/2005, 22 Cdo 2139/2004 a 22 Cdo

91/2000).

Dovolatel rovněž nesouhlasí s posouzením otázky bezdůvodného obohacení v

případě obestavěného prostoru a nezastavěných pozemků, neboť soudy obou stupňů

vůbec neuvedly, v čem tento majetkový prospěch žalovaného spočívá a v čem tedy

získává dodatečné finanční prostředky na úkor žalobce, když tyto prostory a

pozemky žalovaný vůbec neužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání

žalobci v jejich užívání. Dovolatel zdůrazňuje, že obestavěný prostor je volně

přístupný (vyjádření znalce v rámci soudního sporu pod sp. zn. 24 C 16/2004) a

je nesporné, že žalobce může tyto pozemky užívat, a to k nejrůznějším účelům -

zastavění drobnými stavbami, billboardy a jinými upoutávkami apod. Odvolací

soud případné bezdůvodné obohacení vůbec neposuzuje z pohledu zák. č. 13/1997

Sb., který uvádí, co tvoří silniční pozemek. Dále skutečnost, že jeden

nezastavěný pozemek žalobce spolu s dalšími spoluvlastníky v roce 2006 prodal,

svědčí o tom, že bezdůvodné obohacení zde nemohlo být dáno ani v předchozích

letech u obdobných pozemků. Dovolatel poukazuje rovněž na dvě odlišná

rozhodnutí, která se týkají otázky nezastavěných pozemků a v nichž Městský soud

v Praze rozhodl odlišným způsobem (usnesení ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co

179/2008-86, a dále usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 480/2008-138).

Dovolatel se neztotožňuje ani s posouzením, že není na místě pasivní legitimace

městské části P. – S. Je nesporné, že předmětné pozemky jsou v užívání městské

části P. – S., a dle názoru dovolatele tak může být pasivně legitimována pouze

tato městská část, nikoliv hl. m. P. Dovolatel dále poukazuje na soudní

judikaturu ve věci, podle níž je v případě bezdůvodného obohacení pasivně

legitimována právě městská část, která s nemovitostí hospodaří.

Závěrem dovolatel zmiňuje, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nevzaly v

úvahu, že žalobce by musel vynaložit výdaje na údržbu předmětných pozemků, což

nečiní a činí to za něj žalovaní.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a případně i

rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu

řízení.

K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, který se k němu připojil a poukázal na

to, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda pozemky nezastavěné

komunikacemi či jejich části jsou předmětem bezdůvodného obohacení, když

vlastníci předmětných pozemků mají možnost pozemky pronajmout nebo prodat ke

komerčnímu podnikání. Vlastníci se o svoje pozemky nestarají tak, jak je jejich

povinností, údržbu provádí na vlastní náklady „bezdůvodně obohacovaný“.

K dovolání se vyjádřil také vedlejší účastník na straně druhého žalovaného.

Předně se ztotožnil s dovoláním ohledně nesprávného posouzení aktivní

legitimace žalobce soudy prvního a druhého stupně. Podrobně cituje dovolatelem

zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 91/2000, podle něhož

nebylo třeba registrace smlouvy jako předpokladu převodu vlastnictví k

zemědělskému pozemku do socialistického vlastnictví. Rovněž plně souhlasí s

argumentací dovolatele ohledně nesprávného posouzení bezdůvodného obohacení

soudy obou stupňů u nezastavěných pozemků.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání vyslovil v tom smyslu, že považuje za

správné závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že o jeho aktivní legitimaci v daném

sporu bylo již rozhodnuto a že námitka dovolatele stran pasivní legitimace

městské části je podle jeho názoru nedůvodná. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud

dovolání prvního žalovaného odmítl, resp. zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v

zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje

přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný

dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o

přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř.

Dovolání žalovaného však přípustné není.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže

nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.

(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního

stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení,

předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní

význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po

právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut

možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za

předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s

posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí

NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je

příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné

aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů

29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor

civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).

Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního

rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená

právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a

to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a

usnesení sv. 4, č. 19).

Dovolání žalovaného však nesplňuje charakteristiky vymezené výše. Námitky

dovolatele zpochybňující vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům a tedy

aktivní legitimaci žalobce nelze považovat za zásadně právně významné. Navíc

odvolací soud jasně specifikoval, z jakých důkazních prostředků dovodil, že

žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud dovolatel tento závěr

zpochybňuje, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž za

daných procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet.

Pokud dovolatel dále odkazuje na judikaturu ohledně odlišného posouzení

bezdůvodného obohacení u nezastavěných pozemků odvolacími soudy v jiných

případech, pak zde je nutno uvést, že tento odkaz není na místě, neboť otázku

bezdůvodného obohacení a využitelnosti nezastavěných pozemků je třeba

posuzovat vždy individuálně, což ostatně výslovně zmiňuje i dovolatelem

citovaná judikatura odvolacích soudů. V projednávané věci soudy obou stupňů

vycházely z odborného znaleckého posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že

v žádném případě předmětné pozemky nemohou sloužit ke svému původnímu účelu –

zemědělská půda, a podle názoru odvolacího soudu smysluplně ani k účelům jiným. Tyto pozemky jsou totiž v bezprostřední blízkosti frekventovaných komunikací,

případně tvoří vnitřní prostor křižovatek, proto jen stěží mohou sloužit jinému

účelu než právě provozu na těchto komunikacích, a i za ně tak náleží právo na

vydání bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, zda k nim přístup je, či

není. Nejedná se totiž jen o to, zda-li je tento díl pozemku zastavěn pozemní

komunikací či nikoliv, nýbrž i o to, zda jej lze považovat za část nezbytnou k

její konstrukci a následnému provozu. V daném případě je zcela zřejmé, že

pozemky tvořící vnitřní část křižovatek jsou jejich nezbytnou součástí, neboť

bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný provoz křižovatky

(včetně její údržby) jen těžko přestavitelné. Důležitou roli hraje i to, že

pozemek tvořící vnitřní součást křižovatky je pro žalobce téměř nevyužitelný, a

to i z důvodu bezpečnostního, kterak zdůraznil soud odvolací. Tomuto názoru

přitakal ostatně i Městský soud v Praze v usnesení, na něž žalovaný ve svém

dovolání poukazoval (usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 480/2008 – 138),

přičemž argumentace k této otázce obsažená v rozhodnutí Městského soudu v Praze

ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co 179/2008 – 86, postrádá bližšího zdůvodnění a

nelze pominout, že byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí nad rámec důvodu, pro

který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Není možné ani opomenout,

že umístění jakéhokoliv zařízení či stavby na takovém pozemku (včetně

zmiňovaného reklamního poutače) bude nepochybně podléhat schválení příslušných

správních úřadů a že každé takové zařízení bude posuzováno z hlediska vlivu na

plynulost a bezpečnost provozu na dané komunikaci. Pokud přitom dovolatel

zastává opačný názor, když uvádí, že tyto pozemky lze využívat k různým účelům,

nebo odkazuje na zák. č. 13/1997 Sb., který určuje, co tvoří silniční pozemek,

nebo namítá, že obdobný pozemek žalobce v minulosti prodal, pak je nutné

zdůraznit, že zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší

instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy,

jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za

podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu

věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového

základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi.

Tímto skutkových základem je

však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem

„skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní

výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů, zejména k § 243a o. s. ř.).

Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, který dovolatel spatřuje v

nesprávném posouzení otázky bezdůvodného obohacení u obestavěného prostoru a

nezastavěných pozemků, když vytýká soudům obou stupňů, že vůbec neuvedly, v čem

tento majetkový prospěch žalovaného spočívá a v čem tedy získává dodatečné

finanční prostředky na úkor žalobce, přičemž tyto pozemky žalovaný vůbec

neužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání žalobci v jejich

užívání. Zde je nutné připomenout, že „Bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka

vzniká i užíváním jeho věci (bytu, nemovitosti) bez právního důvodu.

Neoprávněný uživatel tak získává majetkový prospěch, odpovídající částce

obvykle vynakládané v daném místě a čase na užívání takové věci, např. formou

nájmu“ (viz Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník I. -

komentář, 1. vyd. C. H. BECK v Praze r. 2008, str. 1180). V tomto ohledu je pak

irelevantní námitka dovolatele ohledně jím vynaložených nákladů na údržbu

těchto pozemků.

Rozpor s hmotným právem nebyl Nejvyšším soudem shledán ani v případě posouzení

pasivní věcné legitimace žalovaného. Odvolací soud správně dovodil, že

vlastníkem části předmětných komunikací, tedy silnic II. třídy a místních

komunikací, je ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obec a

touto obcí je hl. město Praha, a nikoli městská část, na jejímž území silnice

leží. Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, městská část sice

vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů

vyplývající, nicméně toliko spravuje majetek hl. m. P., které je veřejnoprávní

korporací. Žaloba v souzeném sporu směřuje na vydání bezdůvodného obohacení,

jež spočívá v užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto

pozemcích jsou postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem

tak musí být v tomto případě vlastník dotčených pozemních komunikací, nikoliv

uživatel pozemků, kterak namítá žalovaný. Je nadto zcela zřetelné, že

vlastníkem silnice II. třídy je žalovaný jakožto kraj, což vyplývá z § 9 odst.

1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších

předpisů, a z čl. 1 bodu 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření

vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní

rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. V případě místní komunikace pak

žalovaný nezpochybňuje, že by byl jejím vlastníkem. I když dovolatel uvádí, že

k této otázce existuje odlišná judikatura dovolacího soudu, na žádné takové

rozhodnutí přímo neodkazuje.

Soudy obou stupňů tedy v těchto otázkách nikterak nepochybily a věc po právní

stránce posoudily správně.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty

první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř.

Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s

podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají

ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ust. § 3

odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění

vyhlášky č. 277/2006 Sb., a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. § 13

odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., obojí

navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. prosince 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.

předseda senátu