U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobkyně A. T., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 293.363,30 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 119 EC 136/2011, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013, č. j. 64 Co
129/2013-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovanému, aby žalobkyni zaplatil v záhlaví uvedenou částku, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud přitakal žalobkyni, jež se uvedené částky domáhala
z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním
pozemku, jehož je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí, v období od 1. 1. 2010 do
31. 12. 2010 jako veřejnou zeleň. Soud zjistil, že žalobkyni byl rozhodnutím
pozemkového úřadu vydán ideální podíl na pozemku p. č. 2014/278 v k. ú. Ch.,
jenž je užíván veřejností jako „Centrální park Jižní město“ (dále též jen
„Centrální park“). Žalobkyně nedala souhlas s takovýmto užíváním a užívací
vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, pročež
žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně
žalovaného plněním bez právního důvodu dle § 451 obč. zák. Soud dále pokládal
za vhodné připomenout, že v daném sporu je v souladu s § 7 o. s. ř. dána
pravomoc civilních soudů, jakož i to, že není důvodu mít pochybnosti o
vlastnickém právu žalobkyně, o němž bylo již dříve rozhodnuto pozemkovým
úřadem, přičemž z tohoto rozhodnutí je třeba v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř.
nadále vycházet. Opodstatněnou není ani námitka stran nedostatku pasivní věcné
legitimaci žalovaného, neboť ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
vyplývá, že městské části pouze spravují majetek žalovaného. Vlastní-li park na
předmětném pozemku žalobkyně žalovaný, nikoliv městská část, nelze u něj
uvažovat o nedostatku pasivní věcné legitimace. Bezdůvodné obohacení pak soud
vyčíslil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle cenového
předpisu, jelikož v rozhodném období byla cena nájemného za pozemky užívané k
nekomerčním účelům regulovaná cenovým výměrem ministerstva financí č. 01/2010.
Vzhledem k tomu, že takto stanovená částka odpovídala požadavku žalobkyně, bylo
žalobě jako důvodné vyhověno.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 129/2013-115, změnil tak, že žalobu
na zaplacení požadovaného peněžitého plnění zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, byť rozhodnutí soudu prvního
stupně v převážné části přitakal, dospěl k odlišnému závěru stran určení
subjektu, jenž se užíváním pozemku bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně. V
projednávané věci bylo nesporné a žalobkyní nezpochybňované, že předmětný
pozemek svým charakterem a umístěním plní funkci veřejného prostranství -
veřejné zeleně a slouží k relaxaci i dalšímu využití veřejností, přičemž jeho
správu a údržbu vykonává městská část Praha 11. Odvolací soud připomněl názory
vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 i usnesení
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11 a zdůraznil, že obhospodařuje-li pozemek
užívaný jako veřejná zeleň městská část Praha 11, plní tento subjekt svou
veřejnou funkci a zákonnou povinnost související s uspokojováním potřeb svých
občanů. Osobou pasivně věcně legitimovanou by tedy měla být městská část Praha
11, a nikoliv žalovaný, aniž by bylo rozhodující, mezi jakými subjekty byly
uzavřeny nájemní smlouvy na ostatní pozemky. S ohledem na uvedené tedy odvolací
soud projednávanou žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež spatřuje
přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce ve
smyslu § 237 o. s. ř., a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci
odvolacím soudem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka odmítla tezi
odvolacího soudu, dle níž z dokazování vyplynulo či bylo nesporným, že správu a
údržbu předmětného pozemku vykonává městská část Praha 11. V řízení před soudem
prvního stupně bylo prokázáno, že výstavbu Centrálního parku zajišťuje hlavní
město Praha a že v rámci delimitace stavby Centrálního parku byla všechna práva
a závazky z uzavřených nájemních smluv k parkem dotčených pozemků převzata
žalovaným. Odvolací soud opomněl, že ostatní spoluvlastnice řešeného pozemku
mají uzavřené nájemní smlouvy v souladu se zmiňovaným převzetím závazků právě
se žalovaným. Využití pozemku jako veřejného prostranství a současně součásti
budovaného Centrálního parku předurčuje pasivní věcnou legitimaci žalovaného,
neboť z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnou k vydání
bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku jako veřejného prostranství je
obec, jelikož především její občané takovýto pozemek užívají, je oprávněna
vybírat poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství a prostřednictvím
územního plánování může též ovlivnit, zda ten který pozemek bude i nadále
splňovat zákonné znaky veřejného prostranství. Dle dovolatelky tak neobstojí
názor odvolacího soudu, dle nějž by povinnost vydat bezdůvodné obohacení měla
stíhat městkou část Praha 11 kvůli neprokázané a domnělé správě a údržbě
pozemku tímto subjektem. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a žalobě vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil vznik bezdůvodného obohacení užíváním
daného pozemku, současně vyslovil názor, že při akceptaci závěru o vzniku
bezdůvodného obohacení je správné posouzení odvolacího soudu vylučující jeho
pasivní věcnou legitimaci, a navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolatelka se následně opětovně vyjádřila a poukázala na obsah smluvních
ujednání mezi žalovaným a městskou částí Praha 11 týkajících se péče o pozemek
a převzetí smluvních závazků z nájemní smlouvy se spoluvlastnicemi předmětného
pozemku a dokládajících, že na žalovaného by mělo být pohlíženo jako na pasivně
věcně legitimovaného.
Žalovaný pak taktéž zaslal další podání, v němž opětovně zpochybnil nárok
žalobkyně a navrhl odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje na podané dovolání pohlížet jako na
přípustné a důvodné ve smyslu citovaných ustanovení.
Rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavě reflektuje judikaturou opakovaně dovozené
závěry, dle nichž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno
obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky
vlastnicky náležící třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení
na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i
když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (k tomu srovnej
více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo
1253/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2509/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Současně však nelze přehlédnout
specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jež byla Nejvyšším soudem zohledněna již v
rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž bylo shledáno, že
péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění
veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát
potřeb svých občanů (podobně též např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).
Posouzení odvolacího soudu, dle nějž byl předestřený náhled shledán přiléhavým
i v projednávaném sporu, přitom dovolatelka žádnými relevantními argumenty
nezpochybňuje (a to i kdyby Nejvyšší soud přihlédl k obsahu podání dovolatelky
doručenému až po uplynutí zákonné lhůty pro uplatnění dovolacích námitek –
srov. § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.). Akcentací dílčích skutkových okolností
řešené situace opomíjí, že Nejvyššímu soudu není umožněno přezkoumávat
správnost skutkových závěrů nalézacích soudů, a nadto i směřování těchto
námitek postrádá potenciál zvrátit správnost právního názoru zaujatého
odvolacím soudem. Skutečnosti rozhodné pro posouzení věci přitom mohla
dovolatelka náležitě uplatnit v nalézacím řízení před soudy nižších stupňů. Z
odkazované judikatury je každopádně zřejmé, že stěžejní pro stanovení subjektu,
jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho
územně samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou takto saturovány
jejich potřeby. Okolnost, jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu,
nemusí být sama o sobě determinující okruh osob, k zajištění jejichž potřeb byl
tento areál vybudován. Taktéž převzetí závazků z nájemních smluv jednoznačně
nedokládá, že by nešlo předně o potřeby občanů městské části, ale hlavního
města Prahy jako celku. Byť zmíněné ilustruje zájem žalovaného podílet se na
zajištění existence parku, není tím vyvráceno, že to bylo především úkolem
městské části Praha 11 v rámci péče o potřeby jejích občanů, jíž je takto ze
strany žalovaného pouze poskytována podpora (což by ostatně bylo možno s
ohledem na personální, funkční i územní provázanost obou celků mít za v zásadě
opodstatněné). Je na místě připomenout, že hovoří-li dovolatelka o převzetí
závazků žalovaným, činí tak pouze ve vztahu k nájemním smlouvám, a nikoliv k
veškerým právním vztahům vzniklým v souvislosti s užíváním pozemků, tudíž ani k
případnému vztahu z bezdůvodného obohacení.
K dalším připomínkám dovolatelky, jimiž je poukazováno na některé
veřejnoprávní instituty provázející existenci veřejného prostranství, lze
podotknout, že v souladu s vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se
vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen „Statut“), vydanou v souladu
se zmocněním obsaženým v § 17 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě
Praze, je poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství příjmem městské
části, jíž je také administrován (srov. § 9 písm. f/, přílohu č. 3, bod 8 a
přílohu č. 6 Statutu). Rovněž v rámci územního plánování není městská část
hlavního města Prahy bez možnosti ovlivnit způsob využití území v jejím obvodu
(srovnej § 25 a násl. Statutu a dále např. rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011–219). Ani
tyto dovolatelkou zmíněné aspekty existence veřejného prostranství tedy
jednoznačně nepoukazují na nepřiléhavost úvahy, dle níž se v projednávaném
sporu užívání řešeného pozemku jako veřejného prostranství – Centrálního parku
děje předně v zájmu a ku prospěchu městské část hlavního města Prahy 11,
respektive jejích obyvatel.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. V dovolacím
řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonů žalovaného je však
nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné,
neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného
materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně
hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní
pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících
zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. nález Ústavního soudu ze dne
23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3.
2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. I. ÚS 2510/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS
1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo
366/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo
561/2014 ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu