28 Cdo 2030/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A.
T., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, o zaplacení částky 276.484,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 121 EC 8/2011, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 54 Co
390/2012-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 54 Co 390/2012-90,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2012, č. j. 121 EC
8/2011-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přitakal tvrzení
žalobkyně, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení
vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku spoluvlastněného žalobkyní v
období od 22. 1. 2009 do 31. 12. 2009. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyni byl
rozhodnutím pozemkového úřadu vydán pozemek p. č. 2014/278 v k. ú. Ch. (druh
pozemku - ostatní plocha, způsob využití – zeleň), jenž je využíván veřejností
jako „Centrální park Jižní město.“ Souhlas s užíváním pozemku žalobkyní nebyl
dán a užívací vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem
upraveny, žalobkyni tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého na straně žalovaného plněním bez právního důvodu dle § 451 obč. zák.
Soud dále pokládal za vhodné připomenout, že v daném sporu je v souladu s § 7
o. s. ř. dána pravomoc civilních soudů, jakož i to, že z vyhlášky vydané
hlavním městem Prahou se podává, že daný pozemek spadá do kategorie veřejného
prostranství podléhající místnímu poplatku. Výši bezdůvodného obohacení pak
soud stanovil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle
cenového předpisu, neboť v rozhodném období byla cena nájemného za pozemky
užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovým Věstníkem, výměrem ministerstva
financí č. 01/2009 a č. 01/2010, a jelikož takto stanovená částka odpovídala
požadavku žalobkyně, bylo žalobě jako důvodné vyhověno.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 54 Co 390/2012-90, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl
námitku žalovaného, dle níž se žalobkyně nestala většinovou spoluvlastnicí
uvedeného pozemku, jelikož nesplňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V souladu s § 135
odst. 2 o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, není soud
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí. V daném případě
bylo o vlastnictví žalobkyně řádně rozhodnuto příslušným orgánem státní správy,
a není tak důvodu mít pochybnosti o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Pasivní
věcná legitimace je dána tím, že žalovaný je investorem Centrálního parku Jižní
město plnícího v k. ú. Ch., obec P., účel veřejné zeleně. Tyto skutečnosti
nebyly v řízení před soudem prvního stupně zpochybněny, a soud prvního stupně z
nich tak správně vycházel. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr,
dle nějž v případě absence úpravy užívání pozemků třetí osoby jako veřejného
prostranství v občanskoprávní rovině vede užívání těchto pozemků ke vzniku
bezdůvodného obohacení na straně obce, neboť i když existuje právní důvod
užívání veřejného prostranství, nejde o titul, dle nějž by vzniklo obci
oprávnění, aby takové plnění bylo poskytováno bezplatně. Odvolací soud přitakal
i způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení dle příslušného výměru
ministerstva financí a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. a jehož důvodnost dovozuje z § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel poukázal předně na to, že v daném případě se nejedná o nucené omezení
vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny
základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“), ale o dobrovolné omezení ve
smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny vzhledem k tomu, že žalobkyně se domohla vydání
spoluvlastnického podílu k pozemku dle zákona o půdě a nežádala za něj
naturální či relutární náhradu, ačkoliv věděla, že se nachází uprostřed
sídlištní zástavby, je součástí parku a tedy veřejně přístupný, pročež je jeho
využití k soukromým účelům do budoucna téměř vyloučeno. Souhlasila-li tedy
žalobkyně s omezením vlastnického práva institutem obecného užívání, byla (či
měla být) srozuměna s tím, že jde o užívání bezplatné a nemůže za ně nyní
požadovat náhradu. Svou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3608/10 a sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Dovolatel je dále toho názoru, že v případě, že by byl předmětný pozemek užíván
bez právního důvodu, byla by pasivně legitimována Městská část Praha 1, a
nikoliv žalovaný, čemuž nasvědčuje i nájemní smlouva ohledně zbývajícího
ideálního podílu na předmětném pozemku. Dovolatel v tomto odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009. Zaujal-li odvolací soud opačné
stanovisko, je jeho rozhodnutí nesprávné a odporující judikatuře Nejvyššího
soudu. Za nedostatečně vypořádanou pokládá dovolatel i svou námitku, dle níž nelze
výši bezdůvodného obohacení bez dalšího dovozovat z maximální výše nájemného z
pozemků nesloužících k podnikání dle výměru ministerstva financí. Poukázal na
judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu připouštějící, že v konkrétním případě
může být cena nájemného nižší než cena regulovaná, a je na soudu, aby zjišťoval
cenu obvyklého nájemného i tehdy, je-li cena regulována stanovením maximální
ceny, tvrdí-li účastníci nebo vyjde-li v řízení jinak najevo, že obvyklá cena
je pravděpodobně nižší než maximální. Jak konstatoval Městský soud v Praze v
jiném rozhodnutí, maximální cena nájemného dle příslušného výměru byla
uvažována pro lokality centrální, nejlukrativnější části Prahy. Měl-li odvolací
soud za to, že výši obvyklého nájemného lze bez dalšího automaticky dovozovat z
maximální výše nájemného, je jeho rozhodnutí i z tohoto důvodu nesprávné. Svou
polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s.
ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě lze na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu uvedených
ustanovení, neboť úvahy odvolacího soudu poněkud pomíjí závěry vyslovené
Nejvyšším soudem k otázce pasivní věcné legitimace ve sporu odvíjejícího se od
užívání pozemků spadajících do kategorie veřejného prostranství v hlavním městě
Praze, aniž by přitom byly v řízení přesvědčivě doloženy skutečnosti, jež by
odůvodňovaly odlišný náhled na tuto otázku. Soudům nižších stupňů lze přisvědčit v jejich závěru o vzniku bezdůvodného
obohacení na úkor osoby, jejíž pozemky jsou užívány pro potřeby všech jako
veřejné prostranství – veřejná zeleň v obytné zástavbě. Judikaturou bylo
opakovaně zdůrazněno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou)
upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky
vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.),
neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o
titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany
třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (k tomu
srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo
1253/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2509/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Současně však nelze přehlédnout
specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jež byla Nejvyšším soudem zohledněna již v
rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž bylo shledáno, že
péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění
veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát
potřeb svých občanů.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí zmiňuje, že žalovaný byl
hlavním investorem Centrálního parku Jižní město zahrnujícího i pozemek
žalobkyně, nevyložil však, proč by pro tuto okolnost bylo třeba odhlížet od
zmiňovanými rozhodnutími akcentované skutečnosti, že k obohacení dochází na
straně toho subjektu, jenž pomocí daných pozemků plní své zákonem uložené
povinnosti a uspokojuje potřeby svých občanů, jež by jinak musel plnit jiným
způsobem. Za tento subjekt je přitom dle okolností možno považovat i městskou
část. Shledal-li odvolací soud žalovaného pasivně legitimovaného, aniž by se
věcí zabýval i z tohoto úhlu pohledu, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako
správné. Na okraj Nejvyšší soud pokládá za vhodné zmínit, že oproti jiným sporům mezi
týmiž účastníky o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012) v tomto
případě se dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů na pozemku žalobkyně
nenacházela stavba vlastněná žalovaným. K dalším výtkám dovolatele je záhodno podotknout následující. Okolnost, že se
žalobkyně domáhala vydání zmíněného pozemku dle restitučních předpisů,
neznamená, že by z jejího počínání bylo možno bez dalšího usuzovat na souhlas s
bezplatným užíváním pozemku. Restituce je na místě vnímat především jako
zvláštními zákony upravenou snahu státu o zmírnění v minulosti nastalých
majetkových křivd. Ke stavu pozemků (tj. způsobu jejich aktuálního využití) při
jejich vydání přitom bylo možno přihlížet pouze v intencích těchto zákonů, aniž
by současně bylo možno nad rámec restitučních předpisů klást oprávněným osobám
podmínky stran toho, jakým způsobem se vypořádají se stavem pozemku, jenž jim
bude vydán. Stav nastalý v důsledku řádné realizace restitucí pak je třeba
poměřovat obecnou úpravou vlastnického práva, způsobu jeho realizace i omezení,
se všemi důsledky z toho vyplývajícími, tedy i možným vznikem bezdůvodného
obohacení na straně subjektu užívajícího pozemek. Okolnost, že žalobkyně
neusilovala o jinou formu uspokojení svého restitučního nároku, tedy nelze bez
dalšího pokládat za její souhlas s bezplatným užíváním pozemku (pouze ve zcela
mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu v rámci
restituce by bylo možno uvažovat o případném rozporu požadavku na vydání
bezdůvodného obohacení s dobrými mravy). Dovolateli by bylo rovněž možno přisvědčit, že výši regulovaného nájemného dle
výměru ministerstva financí nelze pokládat za zcela fixní a neovlivnitelnou
stavem a polohou konkrétního pozemku, neboť představuje pouze horní hranici
dosažitelného nájmu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Vždy však záleží především na zhodnocení
daných skutkových okolností soudem. Byla-li v řízení zpochybněna vhodnost
bezvýhradné akceptace maximální výše regulovaného nájemného stanoveného výměrem
ministerstva financí pro vyčíslení výše bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním předmětného pozemku, bylo na místě, aby se i s touto skutečností soud
vypořádal.
Jelikož právní posouzení věci provedené soudy obou nižších stupňů považoval
Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném
právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu
soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan E l i á š,
Ph.D. předseda
senátu