33 Odo 1253/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. arch.
P. H., proti žalovanému Statutárnímu městu Č. B. o zaplacení částky 694.830,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 30 C 244/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, a proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2005, č. j.
19 Co 998/2005-77, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června
2005, č. j. 19 Co 998/2005-77, a rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, se zrušují a věc
se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 694.830,- Kč s 2 % úrokem z
prodlení od 1. června 2004 do zaplacení. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o
celkové výměře 69.483 m2, které jsou součástí významného krajinného prvku parku
S. v Č. B. Ten je podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, veřejným
prostranstvím a současně byl prohlášen za významný krajinný prvek podle zákona
č. 114/1992 Sb. jako, mimo jiné, území kulturně formulovaného městského parku,
pro který se vyžaduje, aby i nadále plnil funkci společenskou a kulturní a byl
přístupný každému bez omezení, protože slouží obecnému užívání. Podle územního
plánu města Č. B., schváleného zastupitelstvem města dne 22. 3. 2003, usnesení
č. 39/2000 a podle obecně závazné vyhlášky města č. 4/2000 jsou tyto pozemky
žalobkyně nezastavitelným územím krajinné zeleně rekreační a nezastavitelným
územím zeleně parků, vytvořeným úmyslně jako náhrada za původní prostředí. Své
pozemky proto nesmí oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Žalovaný užívá
pozemky jako veřejnou zeleň a plochu pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by
jí za to cokoli platil. Pro tento účel vybudoval v této lokalitě a tedy i na
pozemcích žalobkyně místní účelové komunikace, parkové úpravy, běžecké tratě a
ostatní drobné účelové stavby. Žalovaný užíváním cizí nemovitosti bez platné
smlouvy získává bezdůvodné obohacení, jehož výše se rovná ceně, kterou by musel
vynaložit při pronájmu pozemků ve stejné lokalitě k obdobnému účelu a ve
srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve výši 5,- Kč za 1 m2 pozemků ročně.
Období, za které žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení požaduje, je vymezeno
dobou od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2004.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, žalobu v celém rozsahu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobkyně je sice vlastnicí
pozemků v areálu parku S., které byly do 31. 12. 2001 obecně závaznou vyhláškou
města prohlášeny za veřejné prostranství, ale v současnosti již není žalovaný k
uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován. Od 1. 2.
2002 předmětné pozemky nejsou zahrnuty mezi veřejná prostranství tak, jak tomu
bylo dříve na základě jím vydané vyhlášky. Za situace, kdy dotčené pozemky
nejsou veřejným prostranstvím, nelze hovořit o jejich užívání pro potřeby
zejména občanů města, z čehož vycházela dříve vydaná rozhodnutí v obdobném
sporu týchž účastníků (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 9. 2004,
vydané pod sp. zn. III. ÚS 338/2004). Vyplývají-li žalobkyni omezení ze
skutečnosti, že park S. je podle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, významným krajinným prvkem, nenáleží jí za ně žádná náhrada. Údržbové
a úklidové práce prováděné žalovaným nepředstavují užívání pozemků jako
kategorii občanského práva, protože tím žalovaný plní jen povinnosti,
vyplývající mu ze zák. č. 114/1992 Sb.; provedl-li žalovaný v období od 1. 6.
2002 do 31. 5. 2004 na pozemcích úkony k udržení krásy významného krajinného
prvku, nejednalo se o užívání věci, ale o péči, kterou ukládá zákon. Pohyb
obyvatelstva po pozemcích žalobkyně nelze nyní považovat za jejich užívání
žalovaným, a proto po něm nelze požadovat ani náhradu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
června 2005, č. j. 19 Co 998/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových
zjištění jako soud prvního stupně, převzal i jeho právní závěry a pouze
doplnil, že prohlášení pozemků žalobkyně významným krajinným prvkem podle zák.
č. 114/1992 Sb. nemá na vznik bezdůvodného obohacení vliv. Žalobkyně je tímto
prohlášením omezena v realizaci vlastnických práv, neboť jí brání ve svévolných
zásazích do přírody a ukládá jí povinnost strpět i zásahy orgánů ochrany
přírody. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud však tyto zásahy
nepovažuje za užívání věci, v důsledku kterého by při absenci občanskoprávního
titulu byl žalovaný povinen vydat tím vzniklé bezdůvodné obohacení. Domáhá-li
se žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za dobu, po kterou již nebyly její
pozemky veřejným prostranstvím a nebyly tedy určeny ke každodenní rekreaci
občanů města, není možný závěr o tom, že pokud občané města nadále pozemky
užívají, žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje.
Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu podala žalobkyně (dále
jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudu
prvního stupně, stejně jako soudu odvolacímu, vytýká nesprávné právní posouzení
věci, spočívající v chybném závěru o tom, že dovolatelka může požadovat vydání
bezdůvodného obohacení jen za dobu platnosti obecně závazné vyhlášky,
prohlašující její pozemky za veřejné prostranství ve smyslu zák. č. 367/1990
Sb. a zák. č. 565/1990 Sb., protože i po jejím zrušení žalovaný pozemky užívá a
obhospodařuje je. V dovolání zopakovala tvrzení o tom, že lesopark S. je podle
ní jako celek veřejným prostranstvím podle zák. č. 128/2000 Sb. o obcích a
současně podle zák. č. 114/1992 Sb. významným krajinným prvkem. Takto pojaté
území je veřejně přístupné a slouží ke každodenní rekreaci obyvatel města. Za
tím účelem žalovaný vybudoval v lesoparku S. a na pozemcích dovolatelky místní
účelové komunikace, jakož i ostatní drobné stavby, a takto její nemovitosti
užívá, o čemž svědčí i zahájené správní řízení se společností V. – V. s., spol.
s r. o., která na základě smlouvy o dílo, uzavřené s žalovaným, prováděla na
pozemcích dovolatelky stavbu bez jejího souhlasu. Nesouhlasila rovněž se
závěrem odvolacího soudu o tom, že další jednání žalovaného na předmětných
pozemcích již nelze podřadit pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení. Nesprávným právním posouzením věci je i úvaha soudu, že právo
vlastníka ve veřejném zájmu omezuje pouze zák. č. 565/1990 Sb., neboť ten
upravuje oprávnění obce vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Z
uvedených důvodů dovolatelka navrhla napadené rozsudky zrušit.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním též přímo rozhodnutí soudu
prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční
příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit.
Nejvyšší soud ČR proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243c odst.
1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil
(blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn.
20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Předmětem dovolacího přezkumu by mohl být jen rozsudek odvolacího soudu, ovšem
za předpokladu, že dovolání, kterým je napaden, je přípustné. Proto se Nejvyšší
soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou –
řádně zastoupenou účastnicí řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků, vlastnicky nepatřících
obci a přitom tvořících veřejné prostranství, se v rozhodovací praxi dovolacího
soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený
rozsudek po právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji
soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je
tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř., které provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by
řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i
kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu,
zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalobkyně vymezila.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v podstatě v tom, že
odvolací soud nepovažoval žalovaného za pasivně legitimovaného k uspokojení
nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 1. 1. 2002, tj. poté, co
území parku S. nebylo již obecně závaznou vyhláškou žalovaného označeno za
veřejné prostranství.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí
se vydat státu.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní
či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 odst.
1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil
nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem
dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot),
k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným
subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.)
je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postavil své rozhodnutí na
právním názoru, že jen za účinnosti obecně závazné vyhlášky žalovaného č.
15/97, ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000, se mohl žalovaný na úkor
dovolatelky bezdůvodně obohacovat, neboť touto vyhláškou bylo umožněno
obyvatelům města užívání veřejných prostranství, včetně toho, které zahrnovalo
pozemky dovolatelky, aniž by jí za to byl žalovaným poskytován finanční
ekvivalent. Ukončením platnosti této vyhlášky pominul stav, v důsledku kterého
bezdůvodné obohacení vznikalo, a žalovaný se již na úkor dovolatelky
neobohacuje. Tyto závěry jsou ale v rozporu s hmotným právem.
Definici pojmu „veřejného prostranství“ obsahoval v období od 1. ledna 1991
zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Veřejným prostranstvím podle
tohoto zákona byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky
a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení (§ 4
odst. 2 zák. ve znění platném od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003). Nelze ovšem
přehlédnout, že tato definice souvisela s vybíráním místních poplatků (srovnej
§ 1, § 4 a § 15 zákona o místních poplatcích). Další vymezení veřejného
prostranství přinesl až zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, účinný od 12. listopadu 2000. Zákonem č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb.,
účinným od 1. ledna 2004, bylo ustanovení § 4 odst. 2 zákona o místních
poplatcích vypuštěno, a jedinou legální definici veřejného prostranství tak
nyní obsahuje v § 34 zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle § 34 zákona o
obcích veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky,
veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy
sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Podle tohoto ustanovení je nyní veřejným prostranstvím prostor, splňující znaky
veřejného prostranství, ze zákona. K tomu, aby bylo možno vybírat místní
poplatek za jeho užívání [§ 1 písm. c) zák. č. 565/1990 Sb.], musí být současně
obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek
vybírá (§ 14 zák. č. 565/1990 Sb.) To, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky dovolatelky za takové místo neurčil, nemění nic na tom, že s
ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným
prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie chápe
pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem
neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá
povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné,
byť i potencionální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání,
a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné
rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh
uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě
správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z
možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní
komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum
(citovaná práce shora, str. 265 a násl.).
I když vlastník má právo bránit se
obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor, vlastněných soukromými
subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství, z veřejnoprávního
režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění
právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní
korporace, veřejný zájem (k tomu srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR
ze dne 22. března 2005, Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod č. 211/2005 Sb.). Tak
je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o
obcích (např. § 10 a § 28). Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje
všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice (§ 34 in fine
zákona o obcích), je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek
prohlásí za veřejné prostranství (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o
místních poplatcích, v platném znění, § 84 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o
obcích). Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již
existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-
li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání
veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky
náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na
straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když
existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné
možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů,
spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.). Navíc
jestliže podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit
nebo vlastnické právo omezit, pouze tehdy, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to
jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání
veřejného prostranství, zahrnujícího i pozemky soukromé osoby, znamenalo ve
svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Pro daný případ to znamená, že pokud
pozemky dovolatelky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je dovolatelka jako
jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky
jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento
názor vyslovil ostatně dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 15. ledna
2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. V jiné věci týchž účastníků stojí za to zmínit
usnesení dovolacího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003,
kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co
923/2003-212, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní
stránce zásadní význam. Vymezenou otázku zásadního právního významu, tj.
zda
žalovanému vzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemků, i když
žalovaný tyto pozemky ze soukromoprávního titulu neužívá, pozemky jsou
užívány obyvateli města jako park, přičemž žalovaný pozemky pouze udržuje z
titulu plnění úkolů na úseku ochrany přírody a krajiny podle zák. č. 114/1992
Sb., nepovažoval dovolací soud za řešenou v rozporu s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 29/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost
proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 byla Ústavním soudem
usnesením ze dne 14. září 2004, sp. zn. III ÚS 338/2004, odmítnuta.
Ze shora uvedených důvodů nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu o
tom, že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky
dovolatelky za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení
žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné
prostranství, neboť i nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky
žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného
prostranství.
Je tedy zřejmé že odvolací soud sice na věc aplikoval správnou právní normu (§
451 obč. zák.), tu ale nesprávně v návaznosti na § 34 zák. č. 128/2000 Sb.
vyložil. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím
je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu
soudu ČR proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.
ř. napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta
prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu