28 Cdo 672/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobkyně A. T., zast. JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 194.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 122 EC 3/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co
323/2011-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalovaného potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2011, č.j. 122 EC 3/2009-56,
ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 194.140,- Kč
se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Změnil jej pouze ve výroku II.
o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
žalobkyně v období od 21. 1. 2007 do 21. 1. 2009 byla a dosud je podílovou
spoluvlastnicí čtyř ideálních šestin pozemkových parcel č. 2336/210, č.
2014/395 a č. 2014/394, vše v katastrálním území Ch. a obci Praha (dále jen -
„předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace
(zpevněné plochy vozovek) vlastněné žalovaným. Na základě uvedených skutečností
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice
předmětných pozemků má vůči žalované obci vlastnící místní komunikace umístěné
na dotčených pozemcích nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním pozemků bez právního důvodu (§ 451 občanského zákoníku, dále jen –
„obč. zák.“). Vyjádřil přitom názor, že souhlas žalobkyně s užíváním pozemků
žalovaným nelze dovozovat toliko z okolnosti, že předmětné pozemky nabyla na
základě právních předpisů o restituci majetku v době, kdy již byly zastavěny
místními komunikacemi. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že
žalovaný je žalobkyni za bezesmluvní užívání pozemků v jejím podílovém
spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 21. 1. 2007 do 21.
1. 2009 povinen poskytnout peněžitou náhradu ve výši odpovídající regulovaným
cenám nájemného (§ 458 odst. 1 obč. zák.), celkem 194.140,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č.
211/2005 Sb., namítal, že užívání pozemku jako veřejného prostranství podle §
34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen – „obecní
zřízení“, představuje omezení vlastnického práva veřejnoprávní povahy, které je
zásadně bezplatné. Upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06, poukázal též na okolnost, že svolení vlastníka s obecným
užíváním věci je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a nelze je
odvolat. Uvedl, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o
vydání náhradního pozemku či o zaplacení peněžité náhrady a trvala na vydání
předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány. Obecnému
užívání pozemků navíc nijak nebránila. V takovém případě dle závěrů vyjádřených
v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10,
žalobkyně na náhradu za užívání vlastněných pozemků nemá nárok. Dovolatel
rovněž namítal, že předmětné místní komunikace užívá jím zřízená příspěvková
organizace TSK hl. m. Prahy. Z uvedené skutečnosti dovozoval, odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a ze
dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, že není ve sporu pasivně věcně
legitimován. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním
závěru, že bezesmluvním užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyně, na nichž jsou zřízeny místní komunikace vlastněné žalovaným, se
žalovaná veřejnoprávní korporace na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje.
Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na
cizím pozemku se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl
přitom k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku
dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná obec
vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyně (§ 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku
bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch
(plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1,
2 obč. zák.). Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a
pasivní věcné legitimace žalovaného je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem
jsou místní komunikace vlastněné žalovaným užívány. K tomu ohledně užívání
pozemků zastavěných pozemními komunikacemi srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009.
K námitkám dovolatele sluší se uvést následující. Dovolatelem citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb. se zabývá
souladem ustanovení § 34 obecního zřízení vymezujícího pojem veřejného
prostranství s ústavním pořádkem. Neřeší však otázku právního vztahu mezi
vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na němž je stavba zřízena. Závěry
vyjádřené v citovaném nálezu tudíž na posuzovaný případ nedopadají. Nález
Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, se pak týká sporu
mezi vlastníkem pozemní komunikace a jejími uživateli z titulu práva obecného
užívání (§ 19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.), na právní vztahy mezi vlastníkem
pozemku a na něm stojící stavby tudíž rovněž nedopadá. Vytýká-li dovolatel
žalobkyni, že se proti obecnému užívání pozemní komunikace nebránila, je třeba
dodat, že právo obecného užívání místní komunikace vyplývá přímo ze zákona (§
19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Žalobkyně se tudíž obecnému užívání místních
komunikací zřízených na pozemcích, jichž je podílovou spoluvlastnicí, bránit
ani nemohla. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem na něm vybudované
stavby se pak Ústavní soud nezabývá ani v dovolatelem zmiňovaném nálezu ze dne
9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jímž řeší spor o užívání cizího pozemku za
účelem přístupu ke stavbě vybudované na sousedícím pozemku. Spatřuje-li
dovolatel v okolnosti, že místní komunikace přenechal do užívání jím zřízené
příspěvkové organizaci, nedostatek své pasivní věcné legitimace, nezbývá než
odkázat na výše popsané závěry dovolacího soudu, dle nichž ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkovi stavby na úkor vlastníka stavbou
zatíženého pozemku je pasivně věcně legitimován vždy vlastník stavby a nikoliv
její uživatel. Odkazuje-li dovolatel v uvedené souvislosti na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, sluší se uvést,
že závěry vyjádřené v uvedeném rozhodnutí stran pasivní věcné legitimace státní
příspěvkové organizace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu náležejícího státu v
posuzovaném případě použít nelze, neboť vycházejí z úpravy práva hospodaření
zakotvené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, jež byla s účinností
od 1. 1. 2001 nahrazena odlišnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích.
Uvedené rozhodnutí, stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1.
2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, na nějž dovolatel rovněž poukazuje, otázku věcné
legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a
vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené ostatně ani neřeší (zabývají se
otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí nad rámec
spoluvlastnického podílu, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště).
Citovaná rozhodnutí tudíž na právní vztahy posuzované v projednávané věci
nedopadají.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní
otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s.
ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s.
ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§
3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o.
s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady
dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu