U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. J. B.,
zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem Praha, Slezská 949/32,
proti žalované městské části Praha 3, IČO 000 63 517, se sídlem Praha 3,
Havlíčkovo nám. 700/9, zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem, se sídlem
Kladno, Kleinerova 1504/24, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 70 Co 142/2012-176,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, tj.
náhrady škody na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku nevyhovujícího
stavu bytu, jehož je nájemcem. O odstranění závad, v jejichž důsledku se u něj
rozvinulo bronchiální astma, poruchy spánku a psychické potíže, žalobce
opakovaně žádal žalovanou jako vlastníka bytu již od roku 1991.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 10. 2011, č.j. 12 C 24/2008-131,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na rozhodnutí
publikované pod R 29/1983 se soud nejprve zabýval námitkou promlčení nároku. Vyšel ze zjištění, že žalobce užívá předmětný byt od 7. 6. 1989, v roce 1991 se
v bytě začala projevovat vlhkost a plíseň, od roku 1992 se u žalobce objevily
bolesti hlavy, následně poruchy spánku a potíže s dýcháním. V roce 2002 byl
poprvé ošetřen pro záchvatovitou dušnost, poté u něj bylo diagnostikováno
bronchiální astma. V této souvislosti již bylo žalobci pravomocně přiznáno
bolestné v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 71/2003 (rozsudek
nabyl právní moci 17. 1. 2005). Jelikož onemocnění, jehož vývoj obecně není
plynulý a má spíše zhoršující se tendenci, probíhalo u žalobce standardně,
zhoršení jeho stavu, k němuž v průběhu let došlo, nebylo nijak radikální a dalo
se předvídat, nelze se zhoršením spojovat vznik nového nároku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010). Dvouletá
promlčecí doba pro uplatnění bolestného a náhrady za ztížení společenského
uplatnění (§ 106 odst. 1 obč. zák.) počala běžet v roce 2002, kdy bylo
onemocnění diagnostikováno; ke dni podání žaloby (17. 1. 2008) byl tedy nárok
promlčen. Promlčecí doba pro uplatnění nároku v souvislosti s psychickými
potížemi žalobce počala běžet v roce 2001, kdy byl u žalobce diagnostikován
neurastenický a depresivní syndrom. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 17
Co 142/2012-176, zrušil rozsudek prvního stupně v rozsahu, v němž vzal žalobce
v rámci podaného odvolání žalobu zpět, a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil
ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil, že za
okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce, tj. okamžik určující počátek běhu
promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví v souvislosti s
onemocněním žalobce bronchiálním astmatem, je třeba považovat okamžik, kdy
žalobce získal informace o možnosti odškodnění jeho zdravotního stavu z
hlediska bolestného a ztížení společenského uplatnění. Tyto informace žalobce
získal nejpozději dnem, kdy se dostal do jeho dispozice znalecký posudek doc. H. ze dne 27. 2. 2004, v němž znalec vyčíslil bodové ohodnocení bolestného a
ztížení společenského uplatnění za onemocnění žalobce astmatem. Astma je sice
chronické onemocnění s nerovnoměrným vývojem, avšak současné medicínské poznání
umožňuje znalci vyčíslit odškodnění této nemoci, aniž by poškozený byl zcela
vyléčen (když úplné vyléčení není možné). Promlčecí doba tedy uplynula
nejpozději v první polovině roku 2006. V otázce odškodnění psychických potíží
žalobce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení
nároku, když se žalobce s psychickými problémy léčí od roku 2001 a v průběhu
doby nedošlo k zásadnímu zhoršení stále trvajícího onemocnění.
Povědomí o tom,
že v souvislosti s psychickým onemocněním může uplatnit nárok na náhradu škody,
má žalobce prokazatelně od pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 71/2003 (17. 1. 2005). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále je „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky
okamžiku ustálení zdravotního stavu a předpokladů vzniku nového nároku na
odškodnění ztížení společenského uplatnění u chronických onemocnění. Namítá, že
změny, resp. zhoršení, jeho zdravotního stavu bylo třeba posoudit jako nový
nárok, neboť zhoršení v intenzitě, v jaké nastalo, nebylo v původním znaleckém
posudku předvídáno, tudíž ani zohledněno v rámci bodového ohodnocení. Svědčí o
tom zejména rozdíl v bodovém ohodnocení podle původního znaleckého posudku a
posudku zpracovaného pro účely tohoto řízení. Vycházejíce z nesprávného závěru,
že nedošlo ke vzniku nového nároku, soudy pochybily, když se nezabývaly otázkou
počátku běhu nové promlčecí doby. Napadené rozhodnutí tak vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení
je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně rovněž zatížil řízení vadou, když dne 26. 9. 2011 u jednání
neumožnil žalobci položit znalci otázku a neprovedl úpravu protokolu. Odvolací
soud pak neustanovením nového právního zástupce za advokáta, který byl na
základě žalobcovy žádosti zastupování zproštěn, zbavil žalobce v odvolacím
řízení právního zastoupení. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ho
zavázal k náhradě nákladů řízení, ačkoliv jsou u něj dány předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků, a proto měl soud postupovat podle § 150 o. s. ř., a žádá o odklad vykonatelnosti nákladového výroku. Náklady dle dovolatele
neměly být žalované přiznány též proto, že žalovaná má vlastní právní aparát a
náklady na zastoupení advokátem nelze ve smyslu judikatury Ústavního soudu
považovat za účelně vynaložené. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ zamítnutí dovolání žádá, aby
žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle žalované dovolatel nepředložil dovolacímu soudu žádnou právní otázku
způsobilou založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku. Závěr, že zhoršení zdravotního stavu žalobce nezakládá nový nárok na
náhradu škody na zdraví, neboť se nevymyká obvyklému průběhu jeho onemocnění,
je založen na skutkových zjištěních majících oporu v provedených důkazech. Neopodstatněné jsou rovněž námitky zpochybňující procesní postup soudů obou
stupňů. Žalovaná proto ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání
odmítl, popř. zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu
prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím
rozhodnutí odvolacího soudu) v daném případě nejde. Přichází tedy v úvahu jen
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje
zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne
31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vymezil, a to pouze za předpokladu,
že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně
spočívá. Při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského
uplatnění odškodňují jednorázově (§ 444 odst. 1 obč. zák.).
Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet
okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést
bodové ohodnocení bolesti [srov. § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
C 5789]. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile
se po úrazu, onemocnění nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení
ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé
důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní
stav poškozeného, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského
uplatnění poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně
provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy
má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah
zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom
závislé na vyjádření lékaře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 2001, pod č. 36, ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000,
publikovaný v Souboru pod C 569, nebo ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2682/2005). V případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu nebo
projeví-li se nové následky související s původním poškozením zdraví v takové
intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být
předvídané, může poškozenému vzniknout z původní škodní události další (nový)
nárok na náhradu a jedině tehdy by se jednalo o další dílčí nárok, u nějž by se
promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí dobou a rozdílným
začátkem jejího běhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 9/1986
a č. 79/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze
dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo
2877/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159, a
ročník 2006, pod č. 52). Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud
neodchýlil. Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění ohledně vývoje svého
zdravotního stavu a nesprávné hodnocení provedených důkazů a předestírá přitom
vlastní skutkové závěry o vzniku dalšího (nového) nároku na náhradu za ztížení
společenského uplatnění, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem,
nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve
věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní, tím méně pak otázky zásadního
právního významu, jak vyžaduje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř.
Námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. není – stejně jako námitka pochybení soudu při zjišťování skutkového
stavu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) – není způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení vypočtené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tedy mimo jiné odnětí možnosti účastníka jednat před
soudem v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení), není od 1. 1.
2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od
uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se dovolatel vyjadřuje k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší
soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu
usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti
nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na
náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovaná by
tedy měla zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak s
přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalované městské části
spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když
městské části hlavního města Prahy jsou dostatečně vybaveny, aby byly zásadně
schopny kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musely používat služby advokátů
(srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2.
3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu