25 Cdo 2682/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně F. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. J. U., za účasti Č.
p., a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené
u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C
89/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. března 2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března
2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
ohledně částky 352.800,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z bolestného ve výši
73.068,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.426.800,- Kč
s odůvodněním, že rozsudkem pro uznání Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve
Valašském Meziříčí ze dne 25. 5. 2001, č. j. 15 C 119/99-86, jí již byla vůči
žalované přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 79.200,-
Kč, avšak v průběhu tohoto řízení se ze znaleckého posudku MUDr. D. V.
dozvěděla o komplexním bodovém ohodnocení její újmy na zdraví, a proto nyní na
jeho základě požaduje bolestné ve výši trojnásobku a náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 2. 7.
2004, č. j. 17 C 89/2003-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
352.800,- Kč, ohledně částek 73.068,- Kč a 1.074.000,- Kč žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vedlejší účastnicí
a vůči státu. Dovodil odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1 obč.
zák., neboť dne 28. 10. 1995 při řízení motorového vozidla srazila žalobkyni a
způsobila jí újmu na zdraví. V řízení vedeném u téhož soudu byla žalobkyni
rozsudkem pro uznání ze dne 25. 5. 2001, č. j. 15 C 119/99-86, přiznána náhrada
za ztížení společenského uplatnění, jejíž výše (79.200,- Kč), mimořádně zvýšená
podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. vycházela ze základního bodového
ohodnocení původního lékařského posudku (znějícího na 660 bodů). Znalecký
posudek MUDr. D. V. ze 31. 3. 2001 vypracovaný v tehdejším řízení ohodnotil
ztížení společenského uplatnění na 5020 bodů a konstatoval ustálenost
zdravotního stavu žalobkyně ke dni 31. 10. 2000. Soud prvního stupně k námitce
promlčení vznesené vedlejší účastnicí dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí
doba počala u obou nároků běžet den následující po ustálení zdravotního stavu
žalobkyně, tj. dne 1. 11. 2000, avšak po dobu předchozího řízení (od podání
žaloby dne 9. 6. 1999 do pravomocného skončení řízení dne 3. 7. 2001) se
stavěla ve smyslu § 112 obč. zák. u nároku žalobkyně na náhradu za ztížení
společenského uplatnění. Jestliže pak byla žaloba v nyní projednávané věci
podána dne 4. 4. 2003, k promlčení nároku žalobkyně na náhradu za ztížení
společenského uplatnění nedošlo, neboť subjektivní promlčecí doba by uplynula
až 3. 7. 2003. Soud proto o tomto nároku věcně rozhodoval a provedl jeho
mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., avšak pouze na
trojnásobek (po odečtení již zaplacených částek na 352.800,- Kč), když tento
případ shledal hodným mimořádného zřetele, neboť žalobkyně žila před úrazem
nadprůměrně aktivním životem, po úraze je téměř ze všech aktivit vyloučena v
důsledku fyzického i psychického poškození. Oproti tomu soud shledal promlčeným
nárok na náhradu bolestného, který nebyl předmětem předchozího soudního řízení,
promlčecí doba u něj počala běžet dne 1. 11. 2000, nikdy se nestavěla a
uplynula dne 31. 10. 2002, tedy před podáním žaloby.
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 22. 3. 2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, rozhodnutí soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 352.800,- Kč zamítl, v
zamítavé části ve věci samé jej potvrdil, dále jej změnil ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními
závěry o promlčení nároku na náhradu bolestného, nikoliv však se závěry ohledně
promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že
předmětem tohoto řízení zahájeného žalobou podanou u soudu prvního stupně dne
4. 4. 2003 je náhrada škody z téže škodné události jako v předchozím řízení
vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 119/99. V něm žalobkyně uplatnila svůj
nárok předčasně před započetím běhu dvouleté promlčecí lhůty, neboť ta začala
běžet až v průběhu řízení, a to den následující po ustálení jejího zdravotního
stavu (dne 1. 11. 2000), a skončila dne 1. 11. 2002. Žalobkyně nerozšířila
žalobu o nyní požadované částky a nebyla úspěšná ani v odvolacím řízení. Podle
odvolacího soudu pak v tomto řízení nejde o nový nárok na náhradu škody
založený na jiných skutečnostech (jako nové zhoršení zdravotního stavu
žalobkyně po jeho ustálení ke dni 31. 10. 2000), nýbrž o týž nárok jako v
předchozím řízení – nyní však rozšířený; proto se k němu váže jedna promlčecí
doba, počínající dnem 1. 11. 2000. Předchozí řízení vyvolalo účinky stavení
promlčení pouze ve vztahu k částce 79.200,- Kč, nikoli k 1.426.800,- Kč nyní
požadované, u níž promlčecí doba skončila dnem 1. 11. 2002; nárok na náhradu za
ztížení společenského uplatnění je tedy promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje částečně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a částečně z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že výsledkem
předchozího řízení o náhradu škody na zdraví byla zkrácena ve svých právech,
neboť v něm bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání přesto, že o nároku na náhradu
za ztížení společenského uplatnění ve formě jeho mimořádného zvýšení nelze
uzavřít smír (§ 153a odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody v
podobě bolesti až dne 4. 4. 2001 a ztížení společenského uplatnění až dne 17.
4. 2001 (doručením znaleckého posudku MUDr. D. V.), o rozsahu škody se ale
neměla možnost dozvědět, neboť její léčba stále probíhá a pokračuje; proto k
promlčení nyní uplatňovaných nároků dojít nemohlo. Má za to, že promlčecí doba
se stavěla až do 12. 11. 2001, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí
odvolání proti rozsudku pro uznání. Jelikož odvolací soud nesprávně posoudil
počátek a konec běhu a stavení promlčecí doby, navrhuje, aby dovolací soudu
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné proti
výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
352.800,- Kč, není však důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání
přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak
dovolatel vymezí důvod dovolání. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v
dovolání vyvozována z chybného posouzení běhu subjektivní promlčecí doby.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce
druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody
promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne,
kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.
Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní
promlčecí doba, počátek jejíhož běhu se váže k vědomosti účastníka o vzniku
škody a odpovědné osobě. Pojem „dozví se o škodě“ vyjadřuje nejen vědomost
poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena,
ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné
objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na
náhradu škody uplatnit u soudu.
Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení
dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti.
Odškodňují se tak nepříznivé následky úrazu pro životní úkony poškozeného a pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky
č. 32/1965 Sb. se posouzení ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je
možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. Škoda spočívající ve
ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném
léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké
nepříznivé následky úraz zanechal, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení
společenského uplatnění poškozeného. O škodě se tedy poškozený dozví v době,
kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského
uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu,
resp. její rozsah, zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného
ustálil, je závislé na vyjádření lékaře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Na jednu stranu sice nepostačuje
pouhá možnost poškozeného dozvědět se o rozhodných skutečnostech, na stranu
druhou však není počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na okamžik, kdy
se poškozený ze znaleckého posudku či lékařské zprávy dozví konkrétní výsledek
bodového ohodnocení jeho újmy. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že se o
vzniku škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění dozvěděla až
doručením znaleckého posudku MUDr. V. dne 17. 4. 2001, když vyšetřena pro tento
účel byla již dne 31. 10. 2000, kdy nejpozději mohla zjistit, že její zdravotní
stav je natolik stabilizován, že umožňuje vypracování posudku k určení výše
nároku.
Podle § 112 věta první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení nastává v případě,
dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k
uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel
(zde poškozený) řádně pokračuje v zahájeném řízení. U soudu se nárok uplatňuje
žalobou v řízení občanskoprávním nebo uplatněním nároku poškozeného v trestním
řízení (připojením se k trestnímu řízení podle § 43 odst. 2 trestního řádu v
tzv. adhezním řízení).
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice,
vycházel odvolací soud z nezpochybněného skutkového závěru, že žalobkyně svůj
nárok na náhradu škody uplatnila žalobou podanou dne 9. 6. 1999 u Okresního
soudu ve Vsetíně -pobočka ve Valašském Meziříčí, přičemž na náhradě za ztížení
společenského uplatnění požadovala desetinásobek základního bodového ohodnocení
(znějícího na 660 bodů) ve výši 79.200,- Kč; jestliže jedním z předpokladů
stavení běhu promlčecí doby podle § 112 věty první obč. zák. je uplatnění
nároku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pak je zřejmé, že ke stavení
běhu promlčecí doby mohlo dojít jen ohledně nároku žalobkyně na odškodnění
desetinásobku základního bodového ohodnocení znějícího na 660 bodů za ztížení
společenského uplatnění ve výši 79.200,- Kč, a nikoliv ohledně nároku na
bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši desetinásobku
základního bodového ohodnocení znějícího na 5020 bodů požadovaného v
projednávané věci, neboť nároky v této podobě a v takovém rozsahu žalobkyně v
předchozím řízení vedeném proti žalované neuplatnila (srov. v obdobné věci
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002).
Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že uplatněný nárok
žalobkyně na zaplacení další náhrady za ztížení společenského uplatnění je
promlčen, neboť zdravotní stav žalobkyně se ustálil ke dni 31. 10. 2000, kdy
bylo provedeno lékařské vyšetření s výsledkem, že stav žalobkyně je trvalý a
nelze očekávat výrazné zlepšení. Uplatnila-li svůj nárok u soudu dne 4. 4.
2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Podstatná část námitek dovolatelky pak směřuje proti způsobu vedení řízení u
Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C
119/99. Výsledek tohoto řízení (rozsudek pro uznání ze dne 25. 5. 2001, č. j.
15 C 119/99-86) ani jeho tvrzené vady nemohou být předmětem nynějšího
dovolacího přezkumu, proto se vznesené výhrady nemohou dotknout hodnocení
správnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Lze nicméně poukázat i na to, že otázka
mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění rozsudkem pro
uznání, byla již kladným způsobem judikatorně vyřešena v rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 17 Co 487/2005, publikovaném
pod č. 75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, podle něhož
lze rozsudek pro uznání vydat i ve věcech, kde je žalobou požadováno zcela
výjimečné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §
7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Stejnou úpravu
v tomto směru obsahuje § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ohledně nároku na náhradu bolestného ve výši 73.069,- Kč a na
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.074.000,- Kč a změněn
ohledně částky 352.800,- Kč (část nároku na náhradu za ztížení společenského
uplatnění). Jestliže ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně ohledně částky 352.800,- Kč zamítl (§ 243b odst.
2, část věty před středníkem, o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbylém rozsahu (tj. co do nároku na náhradu
bolestného ve výši 73.069,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve
výši 1.074.000,- Kč) se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž
z hlediska důvodů, pro které bylo dovolání částečně zamítnuto, nelze dovozovat,
že by napadené rozhodnutí mělo v této potvrzující části po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně kromě toho podává dovolání – jak sama uvádí – „do všech výroků“
rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroků o náhradě nákladů řízení. Proti
nim však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo
uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003),
proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. l, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované
ani vedlejší účastnici náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu