28 Cdo 2542/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J.
L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: h. m. P., zastoupenému
advokátkou, o zaplacení částky 316.845,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 197/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze ne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co
355/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2008, č. j. 11 C
197/2006-43, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku částku 321.825,- Kč spolu s tam specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok I.), do částky 10.800,- Kč spolu se stanoveným úrokem
z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo ve vztahu k žalovanému
rozhodnuto též o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok
III.).
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného obohacení
získaného žalovaným plněním bez právního důvodu ve smyslu ust. § 451 odst. 1,
odst. 2 obč. zák. Vzal za prokázané, že žalobce jakožto podílový spoluvlastník
v rozhodnutí označených nemovitostí (zapsaných na LV č. 11 a č. 1627 pro k. ú.
Slivenec) nemůže předmětné pozemky užívat k původním zemědělským účelům, a to z
důvodu jejich zastavěnosti místními komunikacemi a silnicemi II. třídy ve
vlastnictví žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovaný uvedené pozemky
takto užíval bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného titulu, tedy aniž by za to
platil odpovídající úhradu a aniž by se tak jeho majetkový stav zmenšil o
prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc
užívat, nastalo u něj dle závěru soudu prvního stupně bezdůvodné obohacení,
které je s ohledem na jeho věcnou pasivní legitimaci povinen vydat. Dále soud
prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je
dán i v případě, kdy část pozemku není přímo zastavěná pozemními komunikacemi,
avšak nachází se uvnitř křižovatek silnic. Takto obestavěné pozemky dle závěru
soudu nemohou přinést žalobci užitek, neboť třebaže jsou nezastavěné, tvoří s
pozemními komunikacemi jeden celek a slouží také zprostředkovaně jejich provozu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j.
22 Co 355/2008-81, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak,
že žalobu ohledně zaplacení částky 4.980,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem
z prodlení zamítl, ve zbývající části, tj. co do částky
316.845,- Kč s příslušenstvím, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud tedy po doplnění dokazování návrhu žalobce v určitém rozsahu
nevyhověl, a to v případě těch nezastavěných částí pozemků, na něž navazují
některé pozemky ve spoluvlastnictví žalobce. Jelikož bylo v daném případě
zjištěno, že žalobce k těmto nemovitostem přístup má, bylo na místě přijmout
závěr, že mu nic nebrání tyto díly využívat spolu s jeho pozemky, a že je tudíž
v tomto rozsahu jeho nárok neoprávněný. V ostatním se odvolací soud zcela
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, odkázal i na jeho skutková zjištění a
ve zbývající části výroku I. tento rozsudek potvrdil jako věcně správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (pouze proti potvrzující části výroku o věci
samé a proti nákladovým výrokům) podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní
názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o bezdůvodném obohacení
vzniklém na jeho straně je v rozporu s hmotným právem. K tomu zejména uvádí, že
v dané věci soudy obou stupňů vůbec neuvedly, v čem spočívá majetkový prospěch
žalovaného, který je nutnou podmínkou pro shledání existence bezdůvodného
obohacení. Dále mimo jiné poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného a Městské části P. – S., tedy
subjektu, který užívá předmětné pozemky na úkor žalobce. V této souvislosti
dovolatel zdůrazňuje, že předmětné pozemky neužívá a tyto mu nepřináší žádný
užitek, a proto je v tomto směru dle jeho názoru chybný závěr o vzniku
bezdůvodného obohacení na jeho straně. Zmiňuje rovněž skutečnost, že pokud jde
o vymezený obestavěný prostor, tento je volně přístupný, což se týká též
nezastavěných pozemků. Usuzuje tak na evidentní možnost žalobce užívat
specifikované pozemky k nejrůznějším účelům. Dále zmiňuje změnu posuzované
výměry dvou pozemků odvolacím soudem, rozdílnost rozhodování odvolacích soudů v
obdobných sporech a to, že pozemky nebyly zastavěny jeho osobou. Navrhl proto,
aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Považuje tvrzení žalovaného o
možnosti užívání předmětných pozemků žalobcem za nesprávné. Tvrdí, že
vybudováním pozemních komunikací pozbyl možnosti vymezené pozemky v plné míře
jako vlastník užívat, byť zde zůstala jistá nepatrná a prakticky nehodnotná
možnost jejich užívání. Dále uvádí, že není vůbec rozhodné, kdo pozemky v jeho
vlastnictví zastavěl a kdy se tak stalo. Rozhodující je dle jeho mínění
okolnost vlastnictví stavby v určitém časovém období a bezdůvodné užívání
zastavěného pozemku vlastníkem stavby v tomto období. Navrhl tudíž, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl s ohledem na jeho nepřípustnost,
případně pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst.
1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by
dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího
soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje. Za problém zásadního
právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami
předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v posuzovaném rozhodnutí
odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 28 Cdo 2056/2009-189, v
obdobném sporu dospěl k závěru, že městská část h. m. P. není subjektem
vlastnického práva k věci, neboť ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb.,
nyní § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o h. m. P., hovoří pouze o právu
městských částí k hospodaření se svěřeným majetkem h. m. P. Skutečnost, že
silnice byly rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného podle § 19 odst. 1
zákona o h. m. P. svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část
přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní
legitimace založena na vlastnictví pozemní komunikace. Námitce žalovaného, že
pasivní věcná legitimace není dána na jeho straně, nýbrž na straně Městské
části P. – S., tak nelze přisvědčit. V této souvislosti nelze přehlednout ani
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, jímž
bylo rozhodnuto v obdobném sporu (s téměř totožnými dovolacími námitkami) a na
něž (závěry v něm uvedené) dovolací soud rovněž odkazuje. Dále Nejvyšší soud
připomíná, že zcela totožnou námitku rozdílného rozhodování odvolacích soudů (i
s poukazem na shodná rozhodnutí Městského soudu v Praze) uplatnil dovolatel i
ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 181/2009 a s touto námitkou
se Nejvyšší soud již přiléhavě vypořádal v níže zmíněném rozhodnutí ze dne 14.
10 2009.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s dalšími s námitkami dovolatele
týkajícími se požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
předmětných pozemků žalovaným. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení, které se musí vydat, je totiž objektivně vzniklý stav obohacení, tj.
přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím,
kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve
smyslu ust. § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít.
V daném případě tedy není pochyb o tom, že jestliže je žalovaný vlastníkem
pozemních komunikací umístěných na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví
žalobce, k jejichž užívání nemá žádný právní titul, lze na jeho straně usuzovat
na vznik bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 451
odst. 1, odst. 2 obč. zák.). Obohacení pak spočívá v tom, že žalovaný užívá
určitou věc ve vlastnictví žalobce, čímž získává majetkový prospěch, a je
nerozhodné, zda v soukromém či ve veřejném zájmu. Otázka, kdo stavbu vybudoval,
je v tomto případě bez významu. Výměra pozemků pak byla odvolacím soudem určena
po řádném zopakování i doplnění dokazování, jehož samotnou správnost dovolatel
ani nenapadá, a byla i přiléhavě odůvodněna.
Pokud jde o nezastavěné části předmětných pozemků, dovolací soud zdůrazňuje, že
v těchto případech je třeba přihlížet též k mnoha individuálním okolnostem,
neboť bezdůvodné obohacení může zásadně vznikat jen v tom rozsahu, v jakém
obohacený dotčené pozemky bez právního důvodu užívá. V souzeném sporu se jedná
o takovou nezastavěnou část pozemků, jež tvoří vnitřní díl křižovatek pozemních
komunikací, a jiné přilehlé části pozemků ke komunikacím. V tomto směru
Nejvyšší soud dále odkazuje například na své rozhodnutí ze dne 14. 10. 2009, č.
j. 28 Cdo 181/2009-233, v němž byla předestřená otázka rovněž řešena a kde se
uvádí, že není rozhodné pouze to, jedná-li se v daném případě o pozemky
zastavěné či nezastavěné, nýbrž je třeba klást mimo jiné důraz i na to, zda-li
je možné pozemky považovat za prostory nezbytné ke konstrukci a následnému
provozu pozemní komunikace. Ve výše citovaném rozhodnutí bylo rovněž
konstatováno, že ačkoli pozemek uvnitř křižovatky nemusí být přímo zastavěn
pozemní komunikací, je bezesporu pozemkem se stavbou a provozem křižovatky
souvisejícím a tvoří její nezbytnou součást, neboť bez existence těchto pozemků
by bylo vystavění a následný provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko
představitelné. Důležitou roli hraje i to, že pozemek, tvořící vnitřní součást
křižovatky, je pro žalobce téměř nevyužitelný, a to i z bezpečnostního důvodu.
Námitky žalovaného směřující proti existenci bezdůvodného obohacení na jeho
straně jsou tak neopodstatněné.
Dále je třeba upozornit, že napadá-li dovolatel také nákladové výroky rozsudku
odvolacího soudu, je tato námitka zcela bez významu. V tomto směru totiž v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze
dne 18. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5002/2007) platí, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti
dovolání v občanském soudním řádu s účinností od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez
ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení
před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího.
S ohledem na výše uvedené není možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah
projednávané věci, a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné dle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř.
Žalobce má podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
výchozí sazba odměny redukovaná dvakrát na polovinu (10.000,- Kč - § 3 odst. 1,
§ 14, § 15 a § 18 odst. 1 cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy
náklady přiznané žalobci činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, PhD., v. r.
předseda senátu