28 Cdo 3309/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně PhDr. V. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem,
advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu
Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému
JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení
částky 245.126,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 27 C 93/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 70 Co 119/2013-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2012, č.
j. 27 C 93/2010-66, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku
245.126,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402, 2342/403 a
2342/453 v katastrálním území S., na nichž se nachází též místní komunikace ve
vlastnictví žalovaného, spolu se silniční vegetací coby jejím příslušenstvím.
Další pozemky žalovaný prohlásil za veřejné prostranství, sloužící obecnému
užívání. Mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o
užívání a žalovaná obec neposkytuje žalobkyni za užívání žádnou náhradu, ač je
žalobkyně z užívání pozemků prakticky vyloučena. V dané věci žalobkyně nárokuje
náhradu za užívání pozemků za dobu od 1. 12. 2008 do 30. 9. 2010.
Co do základu nároku se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením
věci soudem prvního stupně, totiž že žalovanému vzniká na úkor žalobkyně
majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení, jež je
povinen žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to ve formě
peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Za neúplná a tudíž nesprávná
označil toliko skutková zjištění soudu prvního stupně, jež se stala podkladem
pro určení výše náhrady (korespondující zpravidla obvyklé hladině nájemného za
pronájem pozemků nesloužících k podnikání, s přihlédnutím k cenové regulaci
provedené výměrem Ministerstva financí č. 1/2009).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na hlediska uvedená v ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Konkrétně pak zpochybňuje závěry odvolacího soudu o charakteru pozemků parc. č.
2342/401 – 403, namítaje, že jde sice o pozemky veřejně přístupné, jež jsou
veřejným prostranstvím, nejde však o pozemky zastavěné a nenachází se na nich
místní komunikace ani silniční vegetace; jiný závěr odvolacího soudu – dle
námitek žalovaného – „nemá oporu v provedeném dokazování“. S poukazem na
judikaturu Ústavního soudu (zejm. nález publikovaný pod č. 211/2005 Sb.)
žalovaný dovozuje, že je-li pozemek veřejným prostranstvím a podléhá-li tedy
obecnému užívání, jde o omezení veřejnoprávní povahy a v takovém případě že je
obecné užívání zásadně bezplatné. V okolnosti, že pozemky byly veřejným
prostranstvím již v době obnovení vlastnického práva svědčícího předchůdcům
žalobkyně coby restituentům a že mu ani žalobkyně výslovně nebránila, spatřuje
žalovaný konkludentní souhlas žalobkyně s bezplatným obecným užíváním pozemků.
Žalovaný zpochybňuje též závěr odvolacího soudu o své pasivní věcné legitimaci,
maje za to, že povinným subjektem je zde příspěvková organizace pověřená
správou předmětné komunikace, resp. příslušná městská část. Navrhl, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a (změnou rozsudku soudu prvního stupně)
žalobu zamítl, eventuelně aby usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené
rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k
hlediskům přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.).
Na relevantní judikaturu Nejvyšší soud upozornil dovolatele již v
usnesení ze dne 4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, ve skutkově prakticky
totožné věci těchže účastníků (lišící se od věci nyní posuzované toliko
vymezením období, za něž žalobkyně žádá náhradu za užívání pozemků ve svém
vlastnictví). Proto si Nejvyšší soud v dané věci dovoluje zásadně odkázat na
důvody tohoto již dříve vydaného rozhodnutí, včetně judikatury citované v jeho
odůvodnění. A to i se zřetelem k tomu, že proti dříve vydanému rozhodnutí
dovolatel brojil i ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně
neopodstatněnou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn.
III. ÚS 4359/2012).
Otázka charakteru předmětných pozemků a způsobu jejich užívání – jíž
žalovaný znovu nastoluje i v nyní posuzovaném dovolání, patří přitom mezi
otázky skutkové, nikoliv právní. Pokud dovolatel namítá, že dané závěry
odvolacího soudu „nemají oporu v provedeném dokazování“, uplatňuje tím
materiálně důvod podřaditelný ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pro který však rozhodnutí odvolacího
soudu – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 – k dovolacímu přezkumu otevřeno není.
Ke kvalifikaci uplatněného nároku Nejvyšší soud znovu poukazuje na svou
konstantní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února
2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004; nebo rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33
Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005), opřené o závěr, že „není-li v
občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním
bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní
důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci
vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání
jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“. Citovaný závěr není v kolizi ani s
judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. ledna 2008, sp. zn.
II. ÚS 268/06), současně zastávající názor, že v případě obnovení vlastnického
práva podle restitučních předpisů souhlas předchozího vlastníka pozemku z
bezplatným užíváním pozemků na restituenty bez dalšího nepřechází (srov. bod 38
odůvodnění cit. nálezu). Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22.
března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., samotnou
problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku,
který je veřejným prostranstvím, neřeší (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012).
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu v otázce
určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného
obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo
2056/2009; nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009; ze dne
2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009; a ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28
Cdo 2542/2009 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první,
o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnou
soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu