28 Cdo 4525/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně PhDr. V. B., bytem v P., zastoupené JUDr. Ladislavem
Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému
hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o
zaplacení 327.052,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 6 C 353/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 21 Co 139/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. července 2010, č. j. 6
C 353/2007-34, ve výrocích I, II a IV, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni částky 126.495,- Kč a 200.557,50 Kč spolu se specifikovanými úroky z
prodlení (výroky I a II) a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků v
obci P. a kat. území S., o celkové výměře 1.573 m2. Na těchto pozemcích se
nachází jednak silniční vegetace coby příslušenství procházející místní
komunikace IV. třídy ve vlastnictví žalovaného [§ 13 písm. d) zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích], část pozemku (o výměře 625 m2) je též
zastavěna chodníkem a na pozemcích se nacházejí i zbudované přístřešky pro
odpadní kontejnery a odpadní nádoby. Jako takové jsou pozemky veřejným
prostranstvím [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] a slouží
obecnému užívání. Mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda
o užívání a žalovaná obec za užívání pozemků neposkytuje žalobkyni žádnou
náhradu, ač je žalobkyně z užívání pozemků vyloučena. Žalované tak – podle
závěru odvolacího soudu – vzniká na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním
bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobkyni vydat (§
451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to ve formě peněžité náhrady (§ 458 odst. 1
obč. zák.). Při určení výše této náhrady odvolací soud vyšel z hodnoty práva
užívání, jež odpovídá výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání, jak je
regulováno výměry Ministerstva financí č. 1/2006 a č. 1/2007 (tj. max. částkami
30 Kč/m2, resp. 85 Kč/m2 ročně), zde za dobu od 1. 7. 2005 do 30. 11. 2008. Proti rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výroku ve věci samé, podal
žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Dovozuje, že má-li pozemek povahu veřejného prostranství ve
smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jde o omezení vlastnického práva
veřejnoprávní povahy, za něž náhradu nelze poskytnout; přitom cituje z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Má-li snad i v těchto případech vlastník
právo na přiměřenou náhradu za omezení svého vlastnictví, má žalovaný za to, že
jde o věc plynoucí z veřejného práva, jejíž projednání a rozhodnutí patří do
pravomoci správních orgánů, nikoliv soudu. Současně namítá, že ve věci není
pasivně věcně legitimován a s ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v
rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 dovozuje, že tímto povinným subjektem může
být toliko příslušná městská část. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuelně aby zrušil
rozsudky soudů obou stupňů, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému
správnímu orgánu. Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, korespondující ustálené
judikatuře. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Dovolání není přípustné.
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je
svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně
zabýval, a dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou)
upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části
pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.),
neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o
titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany
třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
nebo rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo
1064/2005). Od své ustálené judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani
v posuzované věci.
Důvody pro změnu judikatury přitom nelze dovozovat ani z nálezu Ústavního soudu
ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněném pod č. 211/2005 Sb.,
jenž problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem
pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší (shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, nebo rozsudek ze dne 2.
května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). K podobnému závěru přitom dochází sám
Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS
731/10, kterým odmítl ústavní stížnost jiné obce ve skutkově obdobné věci).
Vznikl-li mezi účastníky vztah z bezdůvodného obohacení, je také zjevně
bezdůvodná námitka žalované, že k projednání a rozhodnutí této věci –
vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) – není
dána pravomoc soudů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března
2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 14. září 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04).
I v otázce pasívní věcné legitimace ve sporu lze odkázat na ustálenou
judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 11. listopadu 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo
181/2009, ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. února
2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009), dle níž je povinnou osobou k vydání
bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné
osoby, zastavěných pozemních komunikací, hlavní město Praha jako vlastník
místní komunikace (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích), nikoliv jednotlivé městské části. Ze skutkových zjištění přitom
vyplývá, že na předmětných pozemcích nachází se převážně silniční vegetace
(přestavující příslušenství této místní komunikace ve vlastnictví žalované; §
13 písm. d/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Odkaz žalovaného
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009,
je proto zjevně nepřípadný, neboť v něm se dovolací soud zabýval otázkou věcné
legitimace za jiných skutkových okolností, kdy předmětem užívání byly pozemky
sloužící výlučně jako veřejná zeleň a obhospodařovány byly příslušnou městskou
částí. O takový případ v nyní posuzované věci očividně nejde.
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento
mimořádný opravný prostředek přípustný není, Nejvyšší soud – aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5
věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo
odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení v plné výši. K těmto nákladům na straně žalobkyně patří odměna advokáta
v paušální sazbě 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a §
15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50 %
na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových
výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu