28 Cdo 3382/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce J. A., zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Botanická 9, 602 00, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92
785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, jednající Bc. Romanem Onderkou,
MBA, primátorem, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Masarykova 2, 602 00, o zaplacení částky 90.551,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 228/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, č.
j. 19 Co 194/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
5.688,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy
Kremplové, advokátky zastupující žalobce.
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 14. 5. 2008 domáhal po žalovaném zaplacení
částky 76.615,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že je vlastníkem
pozemku parc. č. 1727/68, pozemku parc. č. 1938/455 a pozemku parc. č.
1938/765, vše v katastrálním území Bystrc, obec Brno (dále jen „předmětných
pozemků“), které se nachází v urbanistickém celku sídliště a jsou veřejným
prostranstvím. Uzavřel, že žalovaná předmětné pozemky jako veřejné prostranství
užívá, čímž se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobce.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č.
j. 30 C 228/2009-53, žalobě ve výroku I. co do částky 61.427,04 Kč s
příslušenstvím vyhověl; ve výroku II. co do částky 29.124,16 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl; ve výroku III. zamítl příslušenství požadované
nad rámec zákonem stanovené sazby; a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
3. 2. 2010, č. j. 19 Co 194/2009-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I. a IV. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudy nižších stupňů
v předmětné otázce rozhodují rozdílně. Jako dovolací důvod žalovaný uvedl
nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že
zákon neukládá obcím povinnost poskytovat vlastníkům pozemků, které byly
prohlášeny za veřejné prostranství, finanční kompenzaci. Dovolatel rovněž
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, na
jehož základě dovozoval, že jakékoliv úvahy o omezování vlastnického práva ve
smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)
podléhají principu závaznosti vlastnického práva ve prospěch zákonem chráněných
obecných zájmů ve smyslu čl. 11 odst. 3 LZPS. Uzavřel, že analogicky s
institutem obecného užívání podle § 19 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona,
je třeba i v případě veřejných prostranství dovozovat, že vlastníku finanční
náhrada za prohlášení jím vlastněného pozemku za veřejné prostranství
nepřísluší.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že pozemky v jeho vlastnictví,
které jsou veřejným prostranstvím, mohou být užívány neomezeným okruhem
uživatelů. Doplnil, že je není možné zastavět, oplotit ani jinak hospodářsky
užívat, proto prohlášení pozemků za veřejné prostranství ve svém důsledku
omezuje výkon vlastnického práva. Uzavřel, že ačkoliv existuje právní důvod pro
užívání veřejného prostranství, nejedná se o soukromoprávní titul, z něhož by
obci vzniklo oprávnění, které by vlastník pozemku měl strpět bezúplatně. Dle
názoru žalobce se tak obec na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Proto navrhl, aby
dovolací soud podané dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má-li napadené
rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve
znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolání však není přípustné.
Otázka bezdůvodného obohacení spočívajícího v obecném užívání pozemku, který je
veřejným prostranstvím a ve vlastnictví třetí osoby, byla již v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena, a to například v rozsudku ze dne 14. 2. 2006,
sp. zn. 33 Odo 396/2004, dospěl Nejvyšší soud k závěru: „[n]ení-li v
občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství,
zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za
následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního
důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství,
nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze
strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytnuto bezplatně.“
Tento právní názor přitom Nejvyšší soud vyslovil i ve svých rozsudcích ze dne
31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, jakož i v
rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003. Dovolací soud pak
neshledal důvody, proč by se měl od této konstantní judikatury odchýlit ani v
projednávané věci. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3.
2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, je zjevně nepřípadný, neboť uvedený nález
problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku,
který je veřejným prostranstvím, neřeší. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
použitelné právní závěry citovaného nálezu reflektuje.
Dovolací soud dále uvádí, že obstát nemůže ani argumentace dovolatele, podle
níž je přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souzené věci
dána, protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která je soudy nižších
stupňů rozhodována rozdílně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. totiž nemůže být založena poukazem na rozdílnou rozhodovací praxi
soudů nižších stupňů, je-li předmětná právní otázka již konstantně řešena
judikaturou (příp. stanoviskem) dovolacího soudu, jak je tomu v dané věci. I
když právní názory, které Nejvyšší soud zaujal, nejsou ex lege závazné pro
řešení případů obdobného druhu, nelze ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní
rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního
názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní
posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor
nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky)
konfrontovaly a seznatelným způsobem vyložily, z jakých nosných důvodů nebylo
lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem
ztotožnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2811/2007). Je tudíž zjevné, že rozdílná rozhodovací praxe soudů nižších stupňů
jako důvod připuštění dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může přicházet
v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud zatím nesplnil svou sjednocovací
funkci dle § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 6/2002 Sb. a soudům nižších stupňů
doposud neposkytl jednotné řešení právní otázky. Je-li však v judikatuře
dovolacího soudu takové jednotné řešení přijato, může být přípustnost dovolání
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen tehdy, řeší-li v projednávané věci
odvolací soud právní otázku oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu
rozdílně, resp. odvolací soud v projednávané věci bez adekvátního zdůvodnění
judikaturu dovolacího soudu nerespektuje, nebo má-li být dovolacím soudem
(dříve) vyřešená právní otázka posouzena jinak (k poslednímu srov. též Krčmář,
Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1884). Opačný výklad by totiž
zcela popíral sjednocující funkci Nejvyššího soudu založenou ustanovením § 14
odst. 1 a 3 zákona č. 6/2002 Sb.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť
závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách http://www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 30 C 228/2008, dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 61.427,04 Kč, se sestávají
z odměny advokáta ve výši 4.440,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění) a 20% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.,
v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny
dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu