28 Cdo 1117/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně RNDr. B. K., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 6 – Hradčany, K Brusce 124/6, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a,
IČO: 01312774, za vedlejší účasti NIMIRU, spol. s r.o., IČ: 25276387, se sídlem
v Havlíčkově Brodě, Stamicova 2493, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, LL.M.,
Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, o nahrazení projevu vůle k
uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 12/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2014, č. j. 26 Co 47/2014-509,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.533,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 5 C 12/2011-448, jímž tento
soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu
pozemku parc. č. 930/20 (orná půda) v kat. území H. B. (ve znění uvedeném ve
výroku I rozsudku), k uspokojení nároku žalobkyně – oprávněné osoby – na převod
náhradních pozemků za pozemky, které ji nelze vydat, plynoucí z označených
rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejich vyřešení napadené
rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že
„důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní
je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový
úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu
vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu
právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo z
účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup
podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod
pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu)
nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu
náhradích pozemků.]
Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4.
března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn.
III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích
pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu,
přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž
bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s
osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového
úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem
pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná
osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014).
Okolnost, že nárok oprávněné osoby – přes její aktivní přístup a účast v
nabídkových řízeních – byl uspokojen toliko částečně (v daném případě dosahuje
neuspokojený nárok částky 519.291,85 Kč, z nároku ve výši celkem 727.922,85 Kč)
a že tedy co do zbytku nároku zůstává žalovaná v prodlení, není apriori
důvodem, pro který by bylo lze oprávněné osobě odepřít právo na soudní ochranu,
jde-li o nárok dosud neuspokojený (i zde srov. již rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1324/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak
především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je
třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí
ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou
(srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1324/2014 a 28 Cdo 5389/2014).
Je přitom evidentní, že odvolací soud se přidržel judikatury výše citované, měl-
li současně na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované s uspokojením nároku
žalobkyně (překračující dobu 20 let), ale vzal-li v úvahu též jednání žalobkyně
– její aktivní účast v nabídkových řízeních, stejně tak jako parametry
(nedostatečné) nabídky žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR). Jeho
hodnotící závěr o tom, že postup žalované (jejího předchůdce) lze označit
přinejmenším za liknavý, není skutkovým okolnostem dané věci nepřiměřený.
Z uvedeného současně vyplývá, že odkaz žalované na rozhodnutí (usnesení)
Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž
odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím
tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či
diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za
zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně
Pozemkového fondu ČR „nebyla doložena“ a kdy se oprávněná osoba o převod
pozemků z veřejné nabídky žalovaného (§ 11a zákona o půdě) dříve ani
neucházela.
K námitkám dovotelky, kritizujícím hodnotící závěry odvolacího soudu o
učiněných skutkových zjištěních (o frekvenci účasti žalobkyně v nabídkových
řízení, úspěšnosti v nich případně struktury veřejné nabídky pozemků) nezbývá
než uvést, že uvedené závěry patří vesměs k závěrům skutkovým, pro které
rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž kritikou
nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí
závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než
uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – poměřována hledisky
uvedenými v § 237 o. s. ř. – přípustné není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalované odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, účelně vynaloženým v tomto
řízení, patří odměna za zastupování advokátem ve výši mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 37.018,30 Kč) ve výši 2.620,- Kč (§
7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z
odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 613,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu