28 Cdo 3317/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce V. S., proti žalovanému A. S., a. s.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení celkem 736.406,10 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2006, č.j. 18
Co 195/2006-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora uvedeným byl potvrzen mezitímní
rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 3. 2006, č.j. 3 C
118/2003-248, kterým byl shledán nárok žalobce (na zaplacení částky 736.406,10
Kč s příslušenstvím) zcela po právu, tedy jako opodstatněný do základu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že J. K.
(právní předchůdce žalobce) byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4
odst. 1, odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. („zákona o půdě“). Této osobě
vznikl nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, potažmo též na
transformační podíl podle zákona č. 42/1992 Sb. Zemědělská výroba na podstatné
výměře pozemků ve vlastnictví J. K. byla zajištěna nájmem půdy. K tomuto
zajištění došlo sice po výzvě k vydání věci a po schválení transformačního
projektu, ale ještě předtím, než rozhodl
o vlastnictví J. K. pozemkový úřad; ke dni právní moci jeho rozhodnutí (17. 1.
1994) bylo přípustné posouzení podmínky zajištění provozu zemědělské výroby,
nezbytné pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Protože
oprávněný J. K. nesplňoval náležitosti uvedené v § 13 odst. 2 transformačního
zákona (nestal se členem transformovaného subjektu), mohl se i žalobce domáhat
vydání majetkového podílu až po sedmi letech od schválení transformačního
projektu. Na základě toho odvolací soud neshledal nárok žalobce promlčeným,
neboť obecná tříletá promlčecí lhůta počala běžet až od 5. 11. 1999, přičemž
nárok na vydání majetkového podílu byl uplatněn dne 19. 1. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm
jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že
odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní
posouzení věci mělo spočívat v posouzení otázky, zda podmínku zajišťování
zemědělské výroby ve smyslu
§ 20 odst. 1, 3 zákona o půdě splňuje i ta oprávněná osoba, jejíž nemovitosti
do jejich vydání rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 zákona užívala osoba
povinná na základě nájemního vztahu vzniklého ze zákona (§ 22 odst. 2 zákona o
půdě). Dovolatel namítal neplatnost nájemní smlouvy z 1. 5. 1993, uzavřené mezi
družstvem a J. K., a to z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a skutečnosti, že v
době uzavření smlouvy nebyl J. K. vlastníkem nemovitostí. Dovolatel tvrdil, že
došlo k promlčení nároku žalobce, přičemž promlčecí lhůta začala běžet
uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, počítané od
27. 4. 1992 (výzva k vydání věcí). Podle názoru dovolatele není žalobce osobou
oprávněnou také proto, že s J. K. nebyla uzavřena dohoda o formě vypořádání ve
smyslu § 20 odst. 3 zákona o půdě. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a
uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě
pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující
atribut možného zásadního právního významu (tj. zejména mající judikatorní
přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky,
spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní
otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové
obtíže (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000,
Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Otázkou splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu za živý a
mrtvý inventář ze strany J. K. jako oprávněné osoby se Nejvyšší soud zabýval
již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, č.j. 28 Cdo 247/2003-145. Z dalšího
průběhu řízení nevyplývá, že by došlo ke zjištění takových skutečností, které
by zbavily předchozí závěry Nejvyššího soudu právní relevance a závaznosti.
Aplikační aspekty řešených právních otázek nevykazují judikatorní novost a
vztahují se na ně v plné míře závěry
o atributech otázky zásadního právního významu, uvedené v předchozím odstavci.
Nejvyšší soud je toho názoru, že věc byla posouzena po hmotněprávní stránce v
celém rozsahu správně; také otázku případného promlčení nároku oprávněné osoby
vyřešil odvolací soud v souladu s jím aplikovanými předpisy a dovolací soud na
jeho odůvodnění rozsudku ohledně tohoto právního aspektu věci v celém rozsahu
odkazuje.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.
s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu