28 Cdo 3334/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému Z. Z., o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 147/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-52, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal žalobou ze dne 30. 6. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7
vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku
36.000, Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaný zneužívá postavení
nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k
bydlení, ale – bez souhlasu vlastníka – i k výdělečné činnosti (poradenské a
konzultační služby v oblasti informačních systémů a výpočetní techniky), jakož
i k registraci sídla společnosti podle obchodního zákoníku a místa podnikání
podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský
zákon“).
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 5 C 147/2006-35,
žalobu zamítl s tím, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, pro který by měl
žalovaný plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal,
že by žalovaný v předmětném bytě provozoval podnikatelskou činnost, když ke
vzniku povinnosti žalovaného plnit žalobci požadovanou finanční částku
nepostačuje, že žalovaný na adrese bytu nechal evidovat místo podnikání i sídlo
společnosti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. 18
Co 197/2007-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, když dodal,
že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na
kompenzaci za „možná rizika“, která by žalobci jako vlastníku domu mohla
vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok
nemohly založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, jak žalobu formuloval
žalobce v odvolacím řízení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním
místa podnikání či „sídla podnikatele“ na adrese bytu, čímž navíc nebyla
porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním
stavem k nebytovým účelům, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný v bytě
skutečně realizoval svou podnikatelskou činnost nebo provozoval živnost (§ 7
odst. 3 obch. zák. a § 17 živnostenského zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a především ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že je jako vlastník
výhradním majitelem všech práv k bytu (práva držby, požívání a užívání,
nakládání aj.), zatímco žalovanému byl podle smlouvy byt poskytnut jen k
bydlení a ne již k užívání za výdělečným účelem, a ačkoli žalovanému plynuly z
uvedeného porušení žalobcových práv výhody (spočívající zejména v úspoře
nájemného, které by musel platit, pokud by podnikání umístil jinam), tyto
výhody žalobci nijak nekompenzoval. Dále namítá, že žádný právní předpis
neopravňuje nájemníka umístit místo podnikání do svého bydliště, když navíc
živnostenský zákon předpokládá, že vlastník vyslovil s takovým umístěním
souhlas. I samotné uvedení bytu jako místa podnikání či sídla společnosti, bez
faktického provozování živnosti, představuje nedovolený zásah do vlastníkových
práv, neboť k místu podnikání se váží práva a povinnosti živnostníka i státních
orgánů. Nájemci, kteří platí jen regulované nájemné, nepředstavující přiměřené
protiplnění, byli žalobci (vlastníku, pronajimateli) „vnuceni“ (žalobce nemůže
ukončit dlouhodobě trvající nájemní vztah), a proto žalobce nemohl v nájemní
smlouvě dohodnout zákaz užívání bytu k podnikání. Uvedenými pochybeními došlo k
zásahu do žalobcova vlastnického práva, jakož i k porušení čl. 11 Listiny a čl.
1 protokolu č. 1 Úmluvy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V předeslaných souvislostech závisí posouzení vzniku nároku na vydání
bezdůvodného obohacení na řešení otázky, zda osobě oprávněné užívat byt vzniká
bezdůvodné obohacení již tím (bez dalšího), že bez souhlasu vlastníka
zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona či
sídlo společnosti ve smyslu obchodního zákoníku. Protože přípustnost dovolání
mohla být založena pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř., nebyl shledán rozpor řešené otázky s hmotným právem ani rozdílné
rozhodování o této otázce odvolacími soudy nebo dovolacím soudem a uvedená
otázka již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, od jehož závěrů
nemá dovolací soud důvodu se odchýlit (srovnej níže), dospěl Nejvyšší soud k
závěru o absenci zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí
odvolacího soudu, a tedy o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud uvádí, že v souzené věci připadá alespoň pojmově v úvahu nárok na
vydání bezdůvodného obohacení podřaditelný pod skutkovou podstatu majetkového
prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Uvedená
skutková podstata byla sice během předlistopadového režimu užívána především v
souvislosti s trestnou činností a s nedovoleným podnikáním (srov. zprávu
Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, R 26/1975). Nicméně,
vzhledem k posunu hodnotového rámce, kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku
právní kontinuity nutno interpretovat v souladu s principy demokratického
právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93, č.
14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti vykládat ustanovení soukromého práva ve
směru rozumného uspořádání vztahů ve společnosti a současně i s odvoláním na
zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého
jednání (srov. i § 6 odst. 2 návrhu občanského zákoníku, zveřejněného na
webových stránkách Ministerstva spravedlnosti), dospěl dovolací soud k závěru,
že majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák.
získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo užíval či si přisvojil
hodnoty vyhrazené podle práva jinému, zejména nepočínal-li si v dobré víře.
Je nutné zdůraznit, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba
oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu
živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým
jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné
oprávněné osoby (dále jen „nájemce“) na užívání bytu lze redukovat na „holé“
bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel
pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak
odpovídá i zvyklostem občanského života, relevantním pro výklad smluv,
nevyžaduje se pronajímatelův souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz,
vymyslí vynález, vytvoří program, napíše knihu, nebo vypěstuje bonsai. Totéž
platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova, vytváří programy nebo
návrhy informačních systémů pro klienta. Typovým znakem těchto aktivit zůstává,
že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru a byt stále
převážně slouží k bydlení.
Opačný závěr, vyžadující k provozování výdělečných aktivit nájemcem vlastníkův
souhlas, by totiž vedl ke snaze stávajících pronajímatelů podmínit svůj souhlas
co nejvyšším podílem na zisku z nájemcových aktivit, byť provozovaných v
soukromí a nijak neobtěžujících jiné. Především by ale předeslaný závěr
představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7
odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. i nedotknutelnost obydlí podle
čl. 12 Listiny), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde
se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci
spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal,
informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách a skládal mu z nich
účty.
Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat shora příkladmo
uvedené výdělečné aktivity, není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon
týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť „existují živnosti, které
vůbec není nutno provozovat v provozovně“ (Staša, J., Srbová, I. Živnostenský
zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: Beck, 2002, str. 177) a bylo by
„nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí
vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou
činností“ (rozs. NS z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000). Nemůže tedy vést
k získání bezdůvodného obohacení, pokud si živnostník v soukromí bytu zapne
počítač a např. vypracuje návrh síťové komunikace pro svého klienta nebo
zhotoví program na zakázku.
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že k získání živnostenského oprávnění je –
narozdíl od provozovny – nezbytné uvést místo podnikání (srov. např. § 45 odst.
2 živnostenského zákona; viz též § 2 odst. 3 obch. zák.) a že za této situace
by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné
ztížení možnosti podnikat dle živnostenského zákona, zvláště v případě odepření
souhlasu, který by vyvolal nezbytnost přestěhovat se, získat další prostory
nebo zaregistrovat fiktivní sídlo podnikání (což však zapovídá § 2 odst. 3
obch. zák.). Není přitom rozumný důvod nutit k uvedeným opatřením nájemce,
který byt užívá způsobem shora uvedeným, tedy například domácího programátora,
je-li se svými zákazníky v kontaktu převážně prostřednictvím telefonu či
e-mailu, nebo dokonce nájemce, který na adrese bytu místo podnikání podle
živnostenského zákona jen registruje, přičemž vlastní živnostenskou činnost
vykonává jinde, ať již v dalších pronajatých prostorách, anebo u svých
zákazníků (instalatérství, tapetování nebo instalace počítačových sítí). Z
uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí vlastníka
žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i za
absence smluvního ujednání, by (dovolává-li se žalobce ústavní roviny) vedl k
bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (čl. 26 odst.
1 Listiny). Naproti tomu, nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah
do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad opačný, ke kterému se
přiklonil dovolací soud, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít
vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona.
K odůvodnění závěru o nižší intenzitě zásahu do vlastníkových práv dovolací
soud rovněž poukazuje na podobnost registrace místa podnikání s registrací
trvalého pobytu (§ 10 až 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), jakož
i na to, že některé možné (avšak svou povahou výjimečné) aktivity státních
orgánů vůči podnikateli (např. živnostenská kontrola) nepředstavují pro
vlastníka zátěž zásadnější povahy, vezme-li se v úvahu, že vůči všem nájemcům
mohou státní orgány uplatňovat zásahy stejně tíživé nebo ještě tíživější, jako
např. vstup do obydlí (§ 83c t. ř.), předvedení (§ 52 o. s. ř. nebo §§ 90, 98 a
183 tr. ř.), výkon rozhodnutí (§ 345 o. s. ř. an.), exekuce (§ 59 odst. 2 písm.
b/ e. ř.), či prohlídku bytu ve smyslu § 21 odst. 5 in fine zákona č. 143/2001
Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.
Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní
judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z čl. 4 odst. 4 Listiny zásadu
minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, Pl. ÚS 4/94, N 46/2, č. 214/1994 Sb.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s uvedenými závěry je v souladu i samotný
živnostenský zákon, který uplatňuje odlišné požadavky na podnikatelovo
soukromoprávní oprávnění, a to vyšší, jde-li o provozovnu (§ 17 odst. 2
živnostenského zákona: „Je-li provozovna umístěna v bytě a není-li podnikatel
vlastníkem tohoto bytu, může v něm provozovat živnost pouze se souhlasem
vlastníka, spoluvlastníka nebo správce bytu nebo nemovitosti, jejíž je byt
součástí, pokud je tento správce k udělování takového souhlasu zmocněn.“), a
nižší, jde-li o místo podnikání, kde postačí, aby podnikatel „na žádost
živnostenského úřadu prokázal vlastnické nebo užívací či jiné obdobné právo k
objektu nebo prostorám, v nichž má na území České republiky místo podnikání,
liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2)“ (§ 31 odst. 2 živnostenského zákona).
Závěrem dovolací soud uvádí, že ačkoli jsou nájemci s regulovanými nájmy na
dobu neurčitou vlastníku do jisté míry „vnuceni“, nelze konstruovat zhoršení
jejich postavení, či až jakýsi „poloprávný“ status, například dovozováním
povinnosti opatřit si vlastníkův souhlas s registrací místa podnikání podle
živnostenského zákona, jestliže tato povinnost netíží nájemce s nájemným
neregulovaným (srov. čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).
Lze tedy shrnout, že pouhou registrací místa podnikání ve smyslu živnostenského
zákona na adrese bytu bez souhlasu vlastníka nevzniká osobě oprávněné k užívání
bytu bez dalšího bezdůvodné obohacení, přičemž tento závěr je možné vztáhnout i
na pouhé uvedení sídla obchodní společnosti ve smyslu obchodního zákoníku v
příslušném obchodním rejstříku na adrese bytu osobou oprávněnou k užívání bytu.
Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce správně, dovoláním napadenému
rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř., a proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b
odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Úspěšnému žalovanému vzniklo právo ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak
žádné náklady z jeho strany nebyly v tomto řízení vynaloženy.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu