JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Štěpánovice, se sídlem v Lišově, Kostelní
171/2, IČO: 65050851, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního
pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o
nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. 4 Co 101/2016-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna
2016, č. j. 11 C 54/2015-42, kterým byla zamítnuta žaloba na znovuprojednání
věci v občanském soudním řízení a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 5. 8. 2015, č. j.
260555/2013/R1013/RR9185, rozsudkem, jímž by byly vydány žalobkyni do jejího
vlastnictví ve výroku identifikované pozemky v katastrálním území Š. u Č. B.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017
Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání
srov. § 237 o. s. ř.).
K relevantním otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace
„výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., sluší se z
rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, k nimž
se Nejvyšší soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017,
usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti
ve smyslu tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných
staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti
vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve
schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení,
kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k
části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí
zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této
části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své
vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní
infrastruktury; § 2 odst. 1 stavebního zákona) dochází v naprosté většině
případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu
(a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků
zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v
právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně
rušena).
Uvedené závěry – ve vazbě na odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, že
všechny předmětné pozemky (tak jak byly nově identifikovány i připojeným
geometrickým plánem), jejichž vydání žalobkyně nárokuje, jsou zasaženy
koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (označené jako
„přeložka silnice I./34 – severní obchvat obce Š.“), vymezeným v platném
územním plánu obce Š. – jsou aplikovatelné i v nyní posuzované věci.
Podle citované judikatury je pro posouzení, zda je dána překážka naturální
restituce dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., v zásadě
nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé,
kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich
částech) veřejně prospěšná stavba realizována (k tomu znovu srov. již shora
odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 13. 12. 2017
schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); určující je
v tomto směru vymezení ve schválené územně plánovací dokumentaci. Z tohoto
pohledu je pak třeba řešit i otázku, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu
zřízení věcného břemene k takto dotčeným pozemkům.
Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka, zda
pro veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury postačí v daném případě
zřízení věcného břemene za situace, kdy – oproti rozsahu vymezenému územně
plánovací dokumentací (koridoru) – byla by v budoucnu plánovanou silnicí
zastavěna toliko „menší“ (nikterak nespecifikovaná) část dotčených pozemků.
V této souvislosti sluší se připomenout, že soudní praxí byl již dříve jako
nesprávný odmítnut i ten názor, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8
odst. 1 písm. f) zákona č. 424/2012 Sb. je nezbytná konkretizace veřejně
prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí byl by i záborový
elaborát), které není územně plánovací dokumentací [srov. § 2 odst. 1 písm. n/
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]
a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v
souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka (k
tomu znovu již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2151/2017 a sp. zn. 28 Cdo 903/2017).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje
jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatelka žádnou dovolací
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
(srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky
rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem
stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání; srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo
odmítnuto – odůvodněno být nemusí (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách
Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
http://nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu