U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Dražice, IČO: 659 42 302, se sídlem v
Táboře, Klokoty, Staroklokotská 1, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou,
advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky –
Státního pozemkového úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 11/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 4
Co 208/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, označeným v záhlaví tohoto
rozhodnutí, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 27. srpna 2015, č. j. 15 C 11/2015-63, tak, že se
zamítá žaloba na vydání pozemků v katastrálním území D. u T.
Odvolací soud (stejně tak jako správní orgán – Státní pozemkový úřad, Krajský
pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2015, č. j.
332928/2013/R1546/RR6765, napadeném žalobou dle části páté zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s.
ř.“) dospěl k závěru, že vydání označených zemědělských nemovitostí žalobkyni,
církevní právnické osobě, brání překážka dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon
č. 428/2012 Sb.“), v situaci, kdy – dle učiněných skutkových zjištění – jde o
pozemky, na nichž má být dle schváleného územního plánu obce D. vybudována
veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury – místní komunikace, pro niž
by bylo lze práva k pozemkům vyvlastnit a pro jejíž zřízení dle závěru
odvolacího soudu nepostačí zřízení věcného břemene.
Žalobkyní podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1
věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do
29. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.),
neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené
rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit,
a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o.
s. ř.).
K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace
„výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., sluší se z
aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017 (k nimž
se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2151/2017), dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu
tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb
dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti
vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve
schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení,
kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k
části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí
zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této
části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své
vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní
infrastruktury; § 2 odst. 1 stavebního zákona) dochází v naprosté většině
případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu
(a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků
zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v
právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně
rušena).
Přijatá interpretace – opírající se i o výše zmíněnou aktuální nálezovou
judikaturu Ústavního soudu k institutu překážek ve vydání nemovitosti – není v
rozporu ani se závěry, jež Ústavní soud dříve vyslovil i v dovolatelkou
odkazovaném nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a v němž
předpokládá interpretaci restitučních předpisů směřující k maximálnímu naplnění
účelu restituce, současně však respektující proporcionalitu mezi omezením
restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního
veřejného zájmu, zde tedy na vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní a
technické infrastruktury dle schválené územně plánovací dokumentace – územního
plánu obce (viz § 2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona) a kdy k aplikaci
„výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona není třeba konkretizace
veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí. K argumentaci interpretačním
pravidlem ex favore restitutionis (srov. též § 18 odst. 4 zákon č. 428/2012
Sb.) sluší se dodat, že jeho aplikace v konkrétních případech nemůže vést soudy
k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; či usnesení Ústavního soudu ze dne
13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon
č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě
pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně
nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný
majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. § 15 zákona), jež –
kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní
právě i funkci restituční (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015).
Ačkoliv v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež zřejmě napadá
toliko jako výroky akcesorické) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož
tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2
o. s. ř.) – nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky rozsudku bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění ve výši nedosahující zákonem stanoveného peněžitého limitu
přípustnosti dovolání; srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo
odmítnuto – odůvodněno být nemusí (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách
Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
http://nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu