ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně: Katedrální kapitula při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové, IČO:
64806634, se sídlem v Hradci Králové, náměstí Jana Pavla II. 50, zastoupená
Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti
žalovaným: 1) Stavební geologie, akciová společnost v likvidaci, IČO: 00025755,
se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 7, zastoupená JUDr. Dušanem Divišem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, a 2) Česká republika – Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 6 C 45/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2014, č. j. 19 Co 208/2014-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Dušana Diviše do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
III. Druhá žalovaná a žalobkyně vůči sobě vzájemně nemají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 6 C 45/2013-92,
určil, že „Česká republika je vlastnicí budovy na pozemku p. č. st. 1 (objekt
občanské vybavenosti), pozemku p. č. st. 1, budovy na pozemku p. č. st. 2
(objekt občanské vybavenosti), pozemků p. č. st. 2, p. č. 148/2, p. č. 315/1,
p. č. 319, v obci T. n. M. a katastrálním území S. u T. n. M.“ (dále jen
„předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové
povinnosti prvního žalovaného.
K odvolání první žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.
října 2014, č. j. 19 Co 208/2014-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že se žaloba o určení vlastnického práva České republiky k předmětným
nemovitostem zamítá (výrok I), a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV).
Rozhodováno bylo o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jíž byl
zpochybňován převod (přechod) předmětných nemovitostí z majetku státu do
vlastnictví první žalované uskutečněný v procesu jejího založení a vzniku, při
němž bylo nakládáno s nemovitostmi z původního (historického) majetku církve;
žalobkyně dovozovala, že se tak stalo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k předmětným nemovitostem je v katastru
nemovitostí zapsáno vlastnické právo první žalované – akciové společnosti,
jejímž zakladatelem je stát a jež byla jednorázově založena k 31. 12. 1990 na
základě zakladatelského plánu podle zákona č. 104/1990 Sb., o akciových
společnostech. Rozhodnutím zakladatele byl do akciové společnosti (postupem dle
§ 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku) vložen jako nepeněžitý
vklad hmotný majetek bez likvidace současně zrušeného státního podniku Stavební
geologie (dle rozhodnutí ministra životního prostředí České republiky ze dne
29. 12. 1990, č. j. 4195/BM/90, vydaného na základě předchozího souhlasu vlády
České republiky z 19. 12. 1990, č. 361), do kterého patřily i předmětné
nemovité věci. Do podnikového rejstříku byla první žalovaná zapsána (a vznikla
tak) dne 18. 6. 1991. Na pokladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací
soud uzavřel, že dispozice s předmětnými nemovitostmi, uskutečněné v procesu
zakládání první žalované, neporušují blokační ustanovení § 3 zákona č. 92/1991
Sb., neboť byly učiněny před 1. 4. 1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a to
včetně splacení nepeněžitého vkladu zakladatelem, k němuž zde došlo
zakladatelským plánem. Okamžik vzniku první žalované – dodává odvolací soud –
podstatný není, neboť „k odstátnění majetku došlo již jeho vložením do
zakládané akciové společnosti, kdy stát přestal být vlastníkem majetku a stal
se vlastníkem akcií zakládané akciové společnosti“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (spatřujíc přípustnost v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, dovolatelkou
formulovaných, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v jeho rozhodovací praxi dosud
nebyly řešeny). Za nesprávné právní posouzení věci, naplňující tak dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, dovolatelka označuje
řešení otázky „nabytí nemovitostí akciovou společností“, namítajíc, že k němu
bylo třeba i vzniku akciové společnosti jejím zápisem do podnikového rejstříku
podle § 27 odst. 1 zákona č. 104/1990 Sb. Z toho, že 1. 4. 1992 byly nemovité
věci stále ve vlastnictví státu, pak dovolatelka dovozuje, že přechodu věcí z
vlastnictví státu do vlastnictví první žalované zabránilo ustanovení § 3 odst.
1 zákona č. 92/1991 Sb. Jako judikaturou neřešenou formuluje dovolatelka
otázku, „zda bylo v souladu s ustanovením § 32 zákona č. 111/1990 Sb., o
státním podniku, a v něm stanovenou lhůtou (do 31. 12. 1990), aby ministr vydal
rozhodnutí o zrušení státního podniku a založení akciové společnosti, ačkoliv
nebyl ke dni tohoto rozhodnutí vyhotoven zakladatelský plán ani stanovy akciové
společnosti“; v dané věci vydané rozhodnutí zakladatele (označené rozhodnutí
ministra životního prostředí ze dne 29. 12. 1990) považuje dovolatelka i z
tohoto důvodu za neplatné, neboť se jím dle jejího mínění vkládá majetek
zrušeného státního podniku do akciové společnosti, která ještě nebyla ani
založena (k jejímu založení mělo dojít až zakladatelským plánem a schválením
stanov dne 31. 12. 1990). Za nesprávné považuje dovolatelka také posouzení
otázky, „kdy stát přestal být vlastníkem nemovitostí a stal se namísto nich
vlastníkem akcií státní akciové společnosti“, opakujíc svou argumentaci, že se
tak mohlo stát nejdříve okamžikem vzniku první žalované, jemuž však předcházela
blokace majetku zákonem č. 92/1991 Sb., která – podle názoru dovolatelky –
zabránila tomu, aby vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla první
žalovaná. Odvolací soud dle mínění dovolatelky pochybil i tím, nevzal-li na
zřetel, že nabytí vlastnického práva k nemovitostem bylo do evidence
nemovitostí zapsáno až v roce 1992. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje
dovolatelka i v tom, že jím nebyl respektován Ústavním soudem akcentovaný
princip ex favore restitutionis, tedy že restituční předpisy je třeba vykládat
ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V rovině procesní vyslovila
dovolatelka pochybnost o tom, zda odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, tedy
první žalovanou, uvádí-li se v něm, „že bude podrobněji doplněno později z
důvodu nemoci a nepřítomnosti právního zástupce“ a kdy je na odvolání uvedeno
jméno právního zástupce „bez čitelného podpisu a razítka advokáta“. Navrhla,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jím potvrdí rozsudek
soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě o určení vlastnického práva vyhověno.
První žalovaná označuje dovolání za nepřípustné, považujíc právní posouzení
věci odvolacím soudem za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Tvrzení dovolatelky, že ke dni rozhodnutí ministra životního prostředí
ze dne 29. 12. 1990 nebyl schválen zakladatelský plán a stanovy akciové
společnosti, dle názoru první žalované neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu,
a jako nedůvodnou první žalovaná odmítá i argumentaci dovolatelky o porušení
ústavně zaručených základních práv a svobod, stejně tak jako námitky o vadách a
vnitřní rozpornosti odvolání, jež podal a později doplnil zplnomocněný zástupce
první žalované. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné, event. zamítl jako nedůvodné.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný
dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva [zda
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučilo vznik vlastnického práva
akciové společnosti k historickému majetku církví charakterizovanému tímto
ustanovením, jenž byl státem coby zakladatelem vložen do akciové společnosti
postupem dle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. jako nepeněžitý vklad], kterou
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají.
Jako námitku vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (tedy
nikoliv uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) by bylo možno
kvalifikovat i v dovolání uplatněnou kritiku postupu odvolacího soudu, jenž
rozhodl meritorně o odvolání, které měl – dle mínění dovolatelky – odmítnout
pro vady či nedostatek subjektivní legitimace první žalované (odvolatelky) k
podání odvolání (§ 209 a § 43 odst. 2; § 218 písm. b/ o. s. ř.). Je-li odvolání
co do obsahu neurčité či postrádající zákonem vyžadované náležitosti (k nimž
patří i podpis odvolatele či jeho zástupce na odvolání), jde právě o vadu
odvolání odstranitelnou postupem podle § 209 o. s. ř. K takovému postupu zde
ovšem nebyl dán důvod i proto, že odvolatelka prostřednictvím svého zástupce jí
podané odvolání před rozhodnutím odvolacího soudu doplnila (k tomu srov. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2409/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 5, č. 84). I proto
jsou námitky dovolatelky o absenci podpisu odvolatelky (jejího zástupce) na
podaném odvolání (jež má odvolací soud provedeným šetřením tak či onak za
vyvrácené), resp. o neurčitosti odvolání (nerozumí-li dovolatelka klausuli o
výhradě pozdějšího doplnění blanketního odvolání) bezcenné.
Proto Nejvyšší soud – neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, k nimž u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř.) – přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 2
věty první o. s. ř. v hranicích otázek vymezených dovoláním; o dovolání rozhodl
bez jednání (srov. § 243 odst. 1 věty první o. s. ř.). Shledal, že dovolání
není opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobkyně podala žalobu o určení vlastnického práva státu k
nemovitostem z původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v
situaci, kdy je jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí
zapsána první žalovaná a žalobkyně tvrdí, že k nabytí vlastnictví (jeho převodu
či přechodu) došlo v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými
hodnotami založeného § 29 zákona o půdě a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž
toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na
otázku, zda nemovitosti bylo možné platně převést, je tedy nutné hledat pouze v
tehdy platných a účinných předpisech (nikoli v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., jenž nesměřoval k extenzi dosahu blokace církevního majetku, tím méně s
retroaktivními účinky).
V posuzované věci i Nejvyšší soud vychází ze zjištění (skutkový stav věci, jak
byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn), že předmětné
nemovitosti, jež představovaly hmotný majetek k 31. 12. 1990 zrušeného státního
podniku, byly státem (zakladatelem) současně vloženy jako nepeněžitý vklad do
(k témuž dni založené) akciové společnosti – první žalované.
Oporu pro státem učiněnou dispozici s předmětným majetkem poskytovalo
ustanovení § 32 odst. 3 tehdy platného a účinného zákona č. 111/1990 Sb., o
státním podniku, které v rámci tehdy započatých organizačních a strukturálních
změn národního hospodářství umožňovalo zakladateli na základě předchozího
souhlasu vlády (jenž zde byl udělen rozhodnutím vlády České republiky ze dne
19. 12. 1990, č. 361) do 31. 12. 1990 zrušit státní podnik bez likvidace a
vložit hmotný majetek zrušeného podniku jako celek do akciové společnosti či
jej smluvně převést do vlastnictví jiné právnické nebo fyzické osoby.
Problematika převodů majetku státu na fyzické nebo právnické osoby (tzv. velká
privatizace) byla následně upravena zákonem č. 92/1991 Sb. (srov. § 1 odst. 1
zákona), který nabyl účinnosti 1. dubna 1991 a jenž současně – ustanovením § 3
odst. 1 tohoto zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) vyloučil z procesu
privatizace také „majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví
církví, řádů a kongregací a náboženských společností“ (jenž dle dikce
ustanovení „předmětem tohoto zákona není“). K účinkům tohoto ustanovení srov.
např. závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo
185/98, uveřejněném pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Takový majetek proto nemohl být privatizován podle tohoto právního předpisu.
Zákonem č. 92/1991 Sb. bylo současně zrušeno ustanovení § 28 zákona č. 111/1990
Sb., o státním podniku (srov. část šestou – zvláštní, přechodná a závěrečná
ustanovení – § 48 bod 1., zákona č. 92/1991 Sb.), které – obdobně jako pro
danou věc rozhodné ustanovení § 32 odst. 3 věty první zákona č. 111/1990 Sb.,
jež takový postup zakladatele umožňovalo jen do 31. 12. 1990 a jeho aplikaci
podmiňovalo nikoliv vydáním zákona, ale předchozím souhlasem vlády (srov. § 32
odst. 4 zákona č. 111/1990 Sb.) – také poskytovalo zakladateli možnost (za
podmínek stanovených tehdy platnými předpisy; § 28 odst. 3) zrušit podnik bez
likvidace a jeho hmotný majetek jako celek vložit do akciové společnosti,
případně jej smluvně převést do vlastnictví jiné právnické či fyzické osoby.
Při absenci dalších intertemporálních ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. ve
vztahu k platnosti a účinkům do té doby provedených majetkoprávních dispozic je
pak třeba přihlédnout i ke smyslu a účelu interpretovaného derogačního
ustanovení, jak jej deklaroval i navrhovatel předpisu v důvodové zprávě k
zákonu, uváděje, že po odstranění ustanovení § 28 zákona o státním podniku (kdy
ustanovení § 32 zákona stalo se již po 31. 12. 1990 bez dalšího obsoletním)
„nadále nebude možno vkládat majetek do obchodních společností anebo smluvní
jej převádět do vlastnictví právnických a fyzických osob jiným způsobem, než je
stanoveno tímto zákonem“; z tohoto je evidentní, že platnost a účinky do té
doby uskutečněných právních úkonů (smluvních převodu či vkladů majetku do
zakládaných akciových společností podle zákona č. 104/1990 Sb.), zůstaly
nedotčeny. Jiný závěr znamenal by ostatně pravou zpětnou účinnost
(retroaktivitu) právní úpravy, jež není přípustná (patří-li k definičním znakům
právního státu i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních
vztahů v právo a kdy součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné
účinnosti právních předpisů; srov. například právní názor uvedený v nálezu
pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95,
uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,
sv. 5, roč. 1995 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze
dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
V posuzované věci došlo k dispozici s předmětným majetkem jeho vložením do
současně zakládané akciové společnosti jako nepeněžitý vklad (splacený
zakladatelským plánem) již k 31. 12. 1990 podle tehdy platné a účinné právní
úpravy (§ 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku; § 25 zákona č.
104/1990 Sb., o akciových společnostech), jež takové dispozice s majetkem
umožňovala (předpokládala), aniž by z nich vylučovala věci z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností. K dispozici s majetkem tedy
došlo mimo proces tzv. velké privatizace a před účinnosti jí regulujícího
zákona č. 92/1991 Sb. (jenž v té době nebyl ani platný a příslušná ustanovení
zákona o státním podniku o vložení majetku bez likvidace zrušeného podniku do
akciové společnosti derogoval až s účinky k 1. 4. 1991). Z toho logicky
vyplývá, že realizovaný majetkoprávní úkon, učiněný zakladatelem tři měsíce
před účinností nové právní úpravy privatizace nelze posuzovat prizmatem později
přijatého právního předpisu a pokládat jej pro rozpor s ním (ustanovením § 3
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) za neplatný, případně mu „dodatečně“ odnímat
právní účinky, jež mu přiznávaly platné a účinné právní předpisy.
Dovozuje-li pak žalobkyně neplatnost majetkoprávního úkonu zakladatele
(rozhodnutí ministra životního prostředí České republiky ze dne 29. 12. 1990,
č. 4195/BM/90) z toho, že se jím vkládá majetek současně zrušeného státního
podniku do akciové společnosti, která – dle mínění dovolatelky – nebyla ani
založena (s tím, že k jejímu založení mělo dojít až zakladatelským plánem a
schválením stanov dne 31. 12. 1990), činí tak na pokladě jiného skutkového
stavu, než který o věci učinil odvolací soud, který uzavřel, že účinky
označeného rozhodnutí o zrušení státního podniku dle jeho obsahu nastaly až k
31. 12. 1990, kdy – podle odvolacím soudem současně učiněného zjištění – byl
vyhotoven jak zakladatelský plán, tak i stanovy společnosti a kdy zakladatel
současně vložil předmětné nemovitosti jako hmotný nepeněžitý vklad do zakládané
akciové společnosti. Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu
přezkumu otevřen není (nejde o uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1
o. s. ř.). Zákonnost procesu založení první žalované přitom byla prověřována
již rejstříkovým soudem v řízení o povolení zápisu do podnikového rejstříku,
které – a to již před více než dvaceti lety – vyústilo v rozhodnutí o povolení
zápisu první žalované do podnikového rejstříku, před jehož vydáním byl
rejstříkový soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro zápis
obchodní společnosti vyžadované právními předpisy (srov. § 112 odst. 2 zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12.
1991; § 27 odst. 2 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech). Po
nabytí účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (k l. lednu 1992), se
zápisy v podnikovém rejstříku vedeném podle dosavadních předpisů považovaly za
zápisy v obchodním rejstříku podle tohoto zákona (§ 768 odst. 1 obchodního
zákoníku).
Je-li tedy pro posouzení platnosti majetkoprávního úkonu a práv a povinností z
něj plynoucích rozhodující stav v době, kdy byl tento úkon učiněn, pak ani
pozdější omezení státu v dispozicích s určitým majetkem, nadto stanovené
právním předpisem, jímž se zde – jak vidno shora – práva a povinnosti účastníků
neřídí, nemohlo zamezit vzniku vlastnického práva akciové společnosti k
nemovitostem, jež představovaly splacený hmotný nepeněžitý vklad do
společnosti, byť vlastnické právo k nim nemohla akciová společnost nabýt dříve,
než vznikla zápisem do podnikového rejstříku (§ 27 zákona č. 104/1990 Sb., o
akciových společnostech) a kdy se stala právnickou osobou způsobilou mít práva
a povinnosti.
Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s úvahami, jimiž Nejvyšší soud dříve
podpořil dovolatelkou odkazované nemeritorní rozhodnutí – usnesení ze dne 15.
9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 326/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání v jiné věci, v
řízení o žalobě akciové společnosti na doplacení hodnoty nepeněžitého vkladu v
penězích, a to mimo jiné i s argumentací, že splacení nepeněžitého vkladu
zakladatelem, k němuž došlo zakladatelským plánem, nemohlo být v rozporu s
ustanovením právního předpisu, jenž nabyl platnosti a účinnosti až poté, kdy k
tomuto úkonu došlo.
Proto Nejvyšší soud uzavírá, že ani ustanovení § 3 odst. 1 zákona 92/1991 Sb.
(ve znění účinném do 31. 12. 2012) nepůsobí zpětně na právní úkony, jimiž bylo
nakládáno s majetkem v něm uvedeným v době před účinností tohoto právního
předpisu (před 1. 4. 1991) a nemohlo proto zamezit nabytí vlastnického práva
akciovou společností (založenou podle zákona č. 104/1990 Sb.) k nemovitostem,
které do ní vložil stát coby zakladatel jako nepeněžitý vklad před účinností
zákona č. 92/1991 Sb., postupem podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.
Sluší se dodat, že nakládání s předmětnými nemovitostmi, k němuž zde došlo i
před účinností zákona č. 229/1991 Sb. (ta nastala 24. 6. 1991), nemohlo
odporovat ani dovolatelkou současně odkazovanému blokačnímu ustanovení § 29
tohoto zákona (k účinkům tohoto blokačního ustanovení a jeho funkci srovnej též
odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
uveřejněného pod č. 242/2010 Sb.).
Na správnost rozhodnutí pak nemají vliv ani nikoliv zcela přesné úvahy
odvolacího soudu, dovolatelkou takto důvodně kritizované, že vlastnictví
(nikoliv snad plnou dispozici) k nemovitostem představujícím hmotný nepeněžitý
vklad do společnosti pozbyl stát (vkladatel) již okamžikem jejich vložení do
akciové společnosti (splněním vkladové povinnosti) a že se stal vlastníkem
akcií (ačkoliv akcii nebylo možno vydat před účinností zápisu do podnikového
rejstříku, před jehož účinností mohl zakladatel vydat toliko zatímní list,
vyměnitelný později za akcii jmenovité hodnoty znějící na jméno nebo na
majitele; srov. § 7 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech). V zájmu
úplnosti argumentace k dovolacím námitkám sluší se dodat, že podle relevantní
právní úpravy, jež se zde aplikuje (zákon č. 104/1990 Sb., o akciových
společnostech; zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník) pro vznik
vlastnického práva obchodní společnosti k nemovitosti do ní vložené nebylo
zapotřebí registrace státním notářstvím (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1084/2004, a sp. zn. 29
Odo 593/2005) a že zápisy do evidence nemovitostí (dle právního stavu do 31.
12. 1992) měly účinky toliko evidenční.
Dovolatelkou naposled zdůrazňované pravidlo výkladu restitučních předpisů ex
favore restitutionis (jež dovolatelka odvozuje z judikatury Ústavního soudu
vztahující se k interpretaci jiných restitučních předpisů, kdy ovšem i sám
zákon č. 428/2012 Sb. ve svém ustanovení § 18 odst. 4 uvádí, že „při aplikaci
zákona šetřen jeho účel spočívající ve zmírnění křivd v rozhodném období“)
nemůže soudy vést k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly rozsah blokace majetku
církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu. Jak již
výše uvedeno, smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona nebylo rozšířit účinky
dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného ustanoveními §
29 zákona o půdě a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., či vztáhnout je i na úkony
učiněné v době před účinností těchto právních předpisů (kdy v posledně uvedeném
případě šlo by o příkaz rozporný i s principem právní jistoty). Restituční
zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a
bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a
způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění
majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013
Sb.). V této souvislosti sluší se také připomenout, že za majetek, jenž nelze
oprávněným osobám z nejrůznějších důvodů in natura vydat (tedy i proto, že
věci, jejichž ztráta stala se v rozhodném období předmětem majetkové křivdy,
nejsou již ve vlastnictví státu), je církvím a náboženským společnostem
vyplácena finanční náhrada (srov. § 15 zákona č. 428/2012 Sb.), která – kromě
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nezpochybnitelně plní
právě i funkci restituční (k povaze finanční náhrady srovnej i důvody
deklarované předkladatelem zákona v důvodové zprávě k tomuto ustanovení
právního předpisu).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba
na určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem, k nimž nabyla
první žalovaná vlastnické právo v procesu svého založení a vzniku před více než
dvaceti lety a v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy, je
správné.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání zamítl (srov. § 243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř., kdy k nákladům v dovolacím řízení plně úspěšné první žalované
patří odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9
odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§
137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Druhé žalované podle obsahu
spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu