28 Cdo 3414/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně PK Real s. r. o. v likvidaci, IČO: 61324116, se sídlem v Ústí nad
Labem, Drážďanská 455/37, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad
Labem, IČO: 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8,
zastoupenému JUDr. Miroslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad
Labem, Dlouhá 1/12, o zaplacení částky 19 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 449/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince
2014, č. j. 14 Co 566/2014-798, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co
566/2014-798, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-737, Okresní soud v Ústí
nad Labem (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 19 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % z uvedené částky
za dobu od 21. 8. 2002 do zaplacení (výrok I); „ve zbytku“ návrh žalobkyně
zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne
16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-744, uložil pak žalovanému zaplatit státu
soudní poplatek za řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající a žalobkyně
jako kupující uzavřeli dne 20. 4. 1994 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
soubor nemovitostí – identifikovaných pozemků v katastrálním území Ú. n. L. a
na nich rozestavěné stavby nazývané „Sektorové centrum“; kupní cena byla
sjednána částkou 40 000 000 Kč, z níž žalobkyně zaplatila žalovanému 19 500 000
Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. 19 C
71/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8.
2008, sp. zn. 10 Co 31/2008 (jenž nabyl právní moci dne 15. 10. 2008), bylo
určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná, se závěrem, že
účastníky uzavřená kupní smlouva je od počátku neplatná (z důvodu, že v době
jejího uzavření neměla žalobkyně právní subjektivitu).
Žalobkyní uplatněný nárok na vrácení částky 19 500 000 Kč (jenž žalobkyně
vznesla formou vzájemného návrhu již v dříve zahájeném řízení o určení
vlastnictví) soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, s tím, že podle § 457
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), jsou účastníci povinni vzájemně vrátit si plnění, jež si na
základě smlouvy poskytli.
Zatímco nárok žalobkyně na vrácení zaplacené (části) kupní ceny promlčen není
(též se zřetelem k ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.), k jinému závěru dospěl
soud prvního stupně v případě žalovanou k započtení uplatněné pohledávky na
náhradu za znehodnocení nemovitostí (představující dle soudu právo na náhradu
škody), se závěrem, že tříletá objektivní promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč.
zák. počala běžet již v roce 1994, kdy měla žalobkyně na základě smlouvy nabýt
vlastnické právo k nemovitostem, přičemž právo na poskytnutí náhrady prvně
uplatnila až dne 9. 3. 2004. Spolu s jistinou pohledávky bylo žalobkyni
přiznáno též právo na úroky z prodlení ve výši stanovené právními předpisy (§
517 odst. 2 obč. zák.), kdy počátek prodlení žalované spojil soud až s
uplynutím lhůty k plnění (do 20. 8. 2002) uvedené ve výzvě žalobkyně (věřitele)
k vydání bezdůvodného obohacení.
K odvoláním obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 566/2014-798,
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že zamítl
žalobu o zaplacení částky 19 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně
od 21. 8. 2002 do zaplacení (výrok I a/), zatímco ve výroku bod bodem II jej
potvrdil v tom znění, že „se zamítá žaloba co do úroku z prodlení ve výši 16 %
ročně z částky 8 000 000 Kč od 6. 6. 1994 do 5. 9. 1994 a z částky 14 000 000
Kč od 6. 9. 1994 do 20. 8. 2002, ve výši 17 % z částky 5 500 000 Kč od 1. 12.
1994 do 20. 8. 2002, ve výši 12 % z částky 14 000 000 Kč od 21. 8. 2002 do
zaplacení a ve výši 13 % ročně z částky 5 500 000 Kč od 21. 8. 2002 do
zaplacení“ (výrok I b/); současně odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně (výrok II), jakož i o nákladech odvolacího
řízení (výrok III) a vyslovil, že se žalovanému povinnost k úhradě soudního
poplatku neukládá (výrok IV).
Odvolací soud vyšel z těchže zjištění jako soud prvního stupně, a ve shodě s
ním kvalifikoval žalobkyní uplatněné právo jako bezdůvodné obohacení –
majetkový prospěch vzniklý plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2
obč. zák.), s tím, že v posuzované věci je dána vzájemná restituční povinnost
účastníků neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.). S ohledem na princip vyjádřený v
ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., dle nějž musí být vydáno vše, co bylo
bezdůvodným obohacením nabyto a výše náhrady tak musí odpovídat hospodářské
hodnotě bezdůvodného obohacení v době, kdy bylo získáno, dospěl však k závěru,
že výše znehodnocení nemovitosti, k němuž došlo za dobu jejich držby žalobkyní
(v období od 20. 4. 1994 „do roku 2008“), je třeba (automaticky) odečíst od
žalobkyní nárokované kupní ceny (její zaplacené části), bez toho, aniž by bylo
nutno uplatňovat toto znehodnocení k započtení. Na rozdíl od soudu prvního
stupně, jenž s žalovaným uplatněnou obranou nakládá jako se samostatnou
pohledávkou podléhající promlčení, odvolací soud dochází k závěru, že „jde o
součást jedné strany synallagmatického závazku podle § 457 obč. zák., na nějž
dopadá ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jelikož v dané věci proti sobě stojí
nepromlčitelné vlastnické právo k nemovitostem (ty jsou ve vlastnictví
žalovaného) a promlčitelné právo na vydání peněžitého plnění (bezdůvodného
obohacení), jehož součástí je i kompenzace za znehodnocení nemovitostí“.
Jelikož žalovaný nemůže namítat promlčení, podle odvolacího soudu nelze
přihlížet ani k námitce promlčení vznesené žalobkyní vůči nároku na náhradu za
znehodnocení nemovitostí.
Při určení výše znehodnocení odvolací soud vycházel z předložených znaleckých
posudků, a výslechů znalců, jimiž zopakoval a doplnil dokazování a z nichž vzal
za prokázané, že znehodnocení nemovitostí v roce 2005 již dosahovalo výše 61
649 530 Kč a podstatně tak převyšovalo žalobkyní nárokovanou částku na vrácení
zaplacené kupní ceny a úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) pro řešení právních
otázek dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nevyřešených, jakož i proto, že se odvolací soud při řešení některých právních
otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací
důvod žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje řešení otázky
povahy a promlčení práva žalovaného na náhradu za znehodnocení nemovitostí, na
něž – dle názoru dovolatelky – nelze použít ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.,
které dopadá toliko na „hlavní závazek z neplatné smlouvy, tj. na vrácení kupní
ceny oproti vydání věci, nikoliv na případné vedlejší, akcesorické závazky
plynoucí ze stejného právního vztahu, jako je například právě nárok na náhradu
škody“. Dovolatelka proto schvaluje závěry soudu prvního stupně o promlčení
práva, dovozujíc, že subjektivní promlčecí doba začala žalovanému běžet
nejpozději v září roku 1996, kdy tento účastník odstoupil od kupní smlouvy.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně určil i samotnou výši
znehodnocení nemovitostí, vycházel-li ze znaleckého posudku reflektujícího stav
nemovitostí k 22. 11. 2005, má-li být znehodnocení posuzováno k okamžiku
vyhlášení rozsudku, jímž bylo určeno, že vlastníkem Sektorového centra je
žalovaný (14. 9. 2007). Přitom dovolatelka napadá i odvolacím soudem aprobovaný
závěr soudu prvního stupně, že jí nepřísluší úroky z žalovanému zaplacené
částky již od roku 1995, kdy – dle názoru žalobkyně – přestal být žalovaný po
podpisu dohody o odstoupení od smlouvy v dobré víře, že mu vyplacená část kupní
ceny patří. Současně dovolatelka obsáhle kritizuje procesní postup odvolacího
soudu v řízení, namítajíc vady řízení spatřované zejména v absenci poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu,
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dále i v tom, že znalecká doložka
podle § 127a o. s. ř. byla ke znaleckým posudkům připojena až v odvolacím
řízení a to navíc nikoliv na základě procesní aktivity žalovaného, nýbrž z
iniciativy odvolacího soudu; přitom vznáší také námitky k samotným závěrům
plynoucím ze znaleckých posudků, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Dovoláním pak napadá i výroky o náhradě nákladů řízení, namítajíc, že žalovaný
jako statutární město nemá právo na náhradu nákladů řízení a odvolací soud měl
využít moderace podle § 150 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (případně soudu prvního stupně, zruší-li dovolací soud i
toto rozhodnutí), s tím, aby věc projednal jiný senát tohoto soudu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na historii vztahu s žalobkyní, se
zdůrazněním okolnosti, že během držby nemovitostí žalobkyní došlo k podstatnému
znehodnocení stavby. K procesním námitkám uvedl, že znalecké posudky byly do
spisu založeny již v řízení před soudem prvního stupně a poukázal na
skutečnost, že již v podání ze dne 23. 8. 2005 navrhoval ustanovení znalce za
účelem vyčíslení znehodnocení nemovitostí. Dovozoval, že k poučení účastníků
soudem podle § 118a o. s. ř. nebyl v dané věci důvod, rozhodoval-li soud na
základě dokazováním zjištěného stavu, nikoliv v situaci nesplnění povinnosti
tvrzení či povinnosti důkazní některou z procesních stran. Žalovaný je navíc
toho názoru, že dovolatelka vznáší námitky, jež mohla uplatnit již v předchozím
průběhu řízení. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně – shledá-li je
dovolací soud přípustným – zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
vzájemné podmíněnosti nároků ve smyslu § 457 obč. zák.), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší
soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení (případně i práva na
náhradu škody, jež zde představuje znehodnocení věci) mělo dojít před 1. lednem
2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení
přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 454 obč. zák. bezdůvodně se
obohatili ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno všechno, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle
odstavce 2 s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho,
pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Podle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo
zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne
soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat.
Ustanovení § 457 obč. zák. (jež nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu
bezdůvodného obohacení) upravuje zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného
obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná
nebo byla zrušena. Citované ustanovení určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost
práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy a kromě způsobu
vypořádání upravuje i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy
k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně
zavazující smlouvy si obě strany plnily. Povinnost k vzájemnému vrácení se týká
jen toho plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné nebo zrušené smlouvy.
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze
strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní
ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li
smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci,
ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit;
vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu
převodu zůstává prodávajícímu (srovnej např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp.
zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2011, pod číslem 32). Jen k takto vymezenému plnění se pak vztahuje
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zamezit nerovnoměrnosti
spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku na vydání nemovitosti
zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva oproti kupujícímu, jehož nárok
na vrácení peněžitého plnění se promlčuje. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
tedy nelze aplikovat v případě jiných nároků, byť s nároky podle ustanovení §
457 obč. zák. souvisejí (např. nárok osoby vydávající předmět bezdůvodného
obohacení na náhradu nákladů, které na něj po dobu jeho užívání vynaložila, či
nárok na náhradu znehodnocení vydávané věci). Nejde zde totiž o nároky vzájemně
podmíněné nárokem druhého účastníka neplatné kupní smlouvy, nýbrž o nároky
samostatné – vzhledem ke vzájemným nárokům uvedeným v ustanovení § 457 obč.
zák. – a nemající povahu synallagmatického závazku (k tomu srovnej například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, k jehož
závěrům se Nejvyšší soud v téže věci znovu přihlásil i rozsudkem ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013; shodně též komentářová literatura –
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1345).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá vrácení peněžitého plnění přestavujícího
žalovanému zaplacenou část kupní ceny na základě neplatné smlouvy o koupi
nemovitostí. Povinnost k vzájemnému vrácení (§ 457 obč. zák.) se týká jen toho
plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, tj.
vrácení kupní ceny, jež je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k
předmětu převodu zůstalo prodávajícímu (žalovanému, jehož vlastnické právo bylo
již dříve deklarováno jiným soudním rozhodnutím). Jen k takto vymezenému plnění
se pak vztahuje ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Bezchybným je tedy závěr,
že k žalovaným uplatněné námitce promlčení přihlédnout nelze (není-li pro
nepromlčitelnost vlastnického práva tato námitka k dispozici i žalobkyni),
zatímco závěr, že obsahem synallagmatického vztahu účastníků je i kompenzace za
znehodnocení nemovitostí – ve světle výše uvedeného – neobstojí.
Již proto právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a uplatněný
dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je tedy naplněn. V důsledku
nesprávného právního posouzení věci se pak odvolací soud již nezabýval tím, zda
je žalovaným uplatněné právo na náhradu za znehodnocení nemovitostí (má-li být
samostatným právem, na nějž se ustanovení § 457, potažmo § 107 odst. 3 obč.
zák. nevztahují) promlčeno či nikoliv (a zda je takto uplatněná pohledávka
kompenzabilní i se zřetelem k ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák.). V tomto
směru již neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž počátek objektivní i
subjektivní promlčecí doby uplatněného nároku (kvalifikovaného jako náhrada
škody) připnul již k okamžiku, „kdy žalobce měl podle kupní smlouvy nabýt
vlastnické právo k nemovitostem“ (rok 1994, kdy vzal nemovitosti v držbu),
nikoliv ke škodné události, jež ve smyslu § 106 obč. zák. zahrnuje nejenom
porušení právní povinnosti (či zákonem kvalifikovanou událost), nýbrž i vznik
škody samé a jejíž rozsah je obvykle určován jako rozdíl hodnot nemovitostí dle
jejich reálného stavu v době vydání vlastníku a předpokládaného stavu, v němž
by nemovitosti nacházely při řádné údržbě (k tomu znovu srovnej např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003).
Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již z důvodů
shora uvedených, stávají se bezpředmětné či pro rozhodnutí věci nezávažné další
námitky dovolatelky, jež se upínají vesměs k postupu soudu v odvolacím řízení
(jestliže k realizaci procesních práv, jejichž dotčení dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká, otevírá se znovu prostor v dalším řízení) či proti výroku o
náhradě nákladů řízení (coby výroku akcesorickému).
Protože napadený rozsudek není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věty první o. s. ř.).
Podmínky pro nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal, neboť rozsudek odvolacího soudu
nebyl zrušen pro nedodržení závazného právního názoru ve smyslu § 243g odst. 1
o. s. ř. ani pro závažné vady řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu