28 Cdo 3416/2024-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, proti žalovanému M. U., zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, o zaplacení 276 504 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 62/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, o návrhu žalobkyně na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, t a k t o :
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, se odkládá ve výroku II, jakož i v té části výroku I, jíž byl ve výroku II potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 C 62/2021-273.
1. Spolu s dovoláním proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu dovolatelka učinila návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, argumentujíc přitom i svými osobními a majetkovými poměry a výší rozsudkem přisouzeného peněžitého plnění (částky 192 515 Kč a 20 560 Kč).
2. Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“) před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
3. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.), shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, splněny. Podle dovoláním napadeného rozhodnutí – poté, kdy uplyne (pariční) lhůta ke splnění rozhodnutím uložené povinnosti (§ 160 odst. 1, § 161 odst. 1 o. s. ř.) – bude možno nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci, přičemž neprodleným výkonem rozhodnutí (nebo exekucí) by dovolatelce hrozila závažná újma na jejích právech (i se zřetelem na její osobní a majetkové poměry, jak se podávají z obsahu spisu, jakož i výši přisouzeného plnění). Odklad vykonatelnosti rozhodnutí se přitom nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/20117).
4. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku (označených výroků, jimiž se dovolatelce ukládá povinnost k peněžitému plnění) odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
10. Odvolací soud tedy apriori nevyloučil potencialitu právního důvodu plnění, skutečnosti o tom (jejich prokázání tíží žalobkyni coby příjemkyni plnění; viz výše) neměl však za zjištěné. Vyjmenovává-li dovolatelka možné důvody plnění, jde o argumentaci spíše jen v rovině hypotetické a předpokládající jiný než soudy zjištěný skutkový stav (a z tohoto pohledu není pro rozhodnutí relevantní ani jí kladená podotázka, „zda je uložení finančních prostředků na osobním účtu partnera v případě nesezdaného soužití a jejich následné využití pro společné účely bezdůvodným obohacením“, která vychází z premisy – v řízení neprokázané – že mezi stranami došlo ke konsensu o nepravidelném depozitu či dalším nakládání se složenými peněžními prostředky).
11. Sluší se přitom připomenout, že kritika odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění nevystihuje způsobilý dovolací důvod (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) a nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. K současně nastolené problematice promlčení práva lze také odkázat na judikaturu dovolacího soudu, jež vychází ze zákonné konstrukce, podle níž je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
13. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a v nich citovanou judikaturu). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Vědomost je třeba odvozovat od okamžiku, kdy mohl bezdůvodně ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění.
14. Judikaturou vyřčeným (obecným) závěrům se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil a jím vydané rozhodnutí – ve světle zjištěných okolností – není v kontradikci ani k odkazované judikatuře (viz R 91/2020), podle níž je okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně (předpokládaná vědomost), i s tím, že určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, vždy závisí právě na individuálních okolnostech případu a kdy se u oprávněného předpokládá vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (závěr, že při jejím vynaložení mohl žalovaný zjistit absenci důvodu plnění, odvolací soud nečiní). Dovolatelce pak neprospívají ani závěry současně odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jenž klade důraz právě i na schopnost oprávněného reálně učinit úsudek o vzniku práva pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
15. Přes jistou stručnost závěrů obou soudů ve vztahu k uvedené otázce (jež je relevantní nikoliv pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, ale pro posouzení kompenzability aktivní pohledávky; § 617, § 1989 odst. 1 o. z.) nejde v přítomné věci jen o to, že by v řízení nebyly prokázány okolnosti o právním důvodu poskytnutého plnění (vrácení zápůjčky), nýbrž že zjištěné okolnosti současně opodstatňují závěr o důvodnosti přesvědčení žalovaného stran konsenzu ohledně účastníky činěných úkonů (domnělého právního důvodu plnění), kdy vědomost o tom, že tu takový konsenzus přítomen není (nebyl), žalovaný získal (mohl získat) až z poznatků, jež vyšly najevo v průběhu žalobkyní iniciovaného řízení, na základě skutečností dokládajících absenci její vůle k uzavření tvrzeného kontraktu (a v tomto směru odvolací soud přiléhavě odkázal i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012). Tedy nejde ani o případ srovnatelný se situací, kdy žalobce tvrzený právní důvod k plnění neprokáže a kdy – toliko při zjištění o plnění – je judikaturou připínán počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) k okamžiku poskytnutí předmětné finanční částky. Nelze totiž rezignovat na konkrétní skutková zjištění (jež nadto přezkumu v dovolacím řízení podléhat nemohou – znovu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017) a judikatorní závěry mechanicky aplikovat na případy obdobná specifika nevykazující (což ostatně plyne i z odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).
16. Na soudy učiněný závěr o počátku běhu promlčecí lhůty (s judikaturou souladný) pak logicky navazuje i posouzení aktivní pohledávky jako kompenzabilní (i z pohledu § 617 odst. 2 a § 1989 o. z., jestliže v době, kdy žalovaný mohl přistoupit k započtení, jeho pohledávka nebyla promlčena). Již jen nad rámec a pro doplnění lze pak poukázat i na ustanovení § 646 o. z., jež v poměru mezi tam uvedenými osobami, k nimž řadí i osoby žijící ve společné domácnosti, odsouvá započetí promlčecí lhůty (či působí její stavení) až do případného odpadnutí překážky spočívající v existenci některého z tam vypočtených vztahů.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem při řešení vytčených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
18. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného patří odměna advokátky (za vyjádření k dovolání podané před 1. 1. 2025) ve výši 9 420 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024].
20. O současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným rozhodnutím – usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Cdo 3416/2024-386.
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu