USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce:
město Třebechovice pod Orebem, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem,
Masarykovo náměstí 14, zastoupené JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Brandlova 261/3, a dalších účastníků řízení: 1) L. J. C.-M.,
nar. XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Jakubem Frölichem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Rybná 9, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a (jednající prostřednictvím Územního pracoviště v Hradci
Králové, Haškova 357), 3) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, 4) Povodí Labe, s. p., se sídlem v Hradci Králové,
Víta Nejedlého 951/8, 5) obec Jeníkovice, se sídlem v Jeníkovicích 25,
Třebechovice pod Orebem, 6) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (jednající
prostřednictvím Územního pracoviště Hradec Králové, Horova 180), a 7) Česká
republika – Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o
vlastnictví oprávněné osoby, v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 20 C 268/2008, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. 30 Co 1/2017-764,
Návrh účastníka 1) na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. 30 Co 1/2017-764, se zamítá.
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2016, č. j. 20 C 268/2008-720, jímž
bylo určeno, že účastník 1) L. J.C.-M. (jako procesní nástupce původní
účastnice K. C.-M.) není vlastníkem ve výroku rozsudku identifikovaných pozemků
v katastrálním území XY, obec XY, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno označené
rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání těchto nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání, v němž současně
navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moci napadeného rozhodnutí, odůvodňuje
podaný návrh tím, že jde o lesní pozemky, jež spravuje již od roku 2008, u
nichž je třeba pokračovat v provádění jím započatých opatření k zabránění
šíření kůrovcové kalamity, kdy jinak vlastníku hrozí újma v podobě poškození
lesních porostů.
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li
dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních
poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (které je veřejnosti dostupné –
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na
jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět,
již proto, že není naplněn ten předpoklad, že (v důsledku poměrů nastolených
napadeným rozsudkem) je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech. K obavám
dovolatele sluší se uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí
vlastnictví lesních pozemků znovu ujímá označená obec (město), je i ona povinna
s tímto majetkem řádně hospodařit (přičemž nebyly doloženy žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by její hospodaření nemělo být řádné) a bude také zatímně
povinna provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a obraně proti působení
všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o
lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších
předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu byl již opakovaně
vysloven právní závěr, že právním důvodem konfiskace majetku jak podle dekretu
č. 12/1945 Sb., tak podle dekretu č. 108/1945 Sb. byly tyto předpisy samotné,
pročež se dnem jejich účinnosti stal dotčený majetek vlastnictvím
Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen
deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Tvrzení o vadách
v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí (případně i zrušení určitého aktu
soudem) proto samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním
titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret.
Ke stejným závěrům se Ústavní soud přihlásil i ve svém nálezu ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, na který odkázal i odvolací soud a který se též
týká majetku po právním předchůdci dovolatele; Ústavní soud zde zopakoval, že
ke konfiskaci podle obou dekretů docházelo ex lege okamžikem jejich účinnosti a
že ani ze zrušení konfiskačního výměru „nelze nikterak dovozovat, že tím byla
zrušena samotná konfiskace majetku“. Dovolatelem zmiňovaná okolnost, že v
řízení, pokračujícím po kasaci rozhodnutí obecných soudů, nebyly veškeré závěry
Ústavního soudu odvolacím soudem bezezbytku reflektovány, nikterak
nezpochybňuje jejich relevantnost a přiměřenou použitelnost i v této věci,
nehledě na to, že dovolatelem citovaný závěr z rozhodnutí odvolacího soudu v
tehdy projednávané věci nepatřil k nosným důvodům rozhodnutí (rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006, nebylo
předchůdkyni dovolatele vyhověno) a nadto pochopitelně nejde o judikaturu
dovolacího soudu (či Ústavního soudu), jejímž prizmatem by bylo lze poměřovat
přípustnost dovolání.
Jde-li pak o použitelnost citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 v posuzované
věci (brojí-li dovolatel v podstatné části svého dovolání proti tomu, že
odvolací soud opřel svůj rozsudek o tento nález), vyslovil Ústavní soud např. i
v usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 (srov. i další tam
citovaná rozhodnutí), že ačkoliv z hlediska pozitivního práva nejsou jeho
nálezy závazné ve smyslu precedenčním, „přece jen nepřímo – svou
propracovaností a povahou argumentace – by měla judikatura Ústavního soudu
rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměrňovat“ (srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom
odvolacím soudem citovaný nález se dotýká obdobné věci, kdy šlo o restituci
majetku po J. C.-M. a Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že pochybení obecných
soudů spočívající mimo jiné v tom, že nesprávně určily, že k přechodu majetku
J. C.-M. došlo v rozhodném období (srov. zejm. argumentaci obsaženou v čl. X
odůvodnění nálezu), mělo za následek zásah do ústavních práv stěžovatele. Nález
sp. zn. III. ÚS 107/04 nebyl přitom dotčen ani rozhodnutími Evropského soudu
pro lidská práva (srov. v tomto směru i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne
23. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, jehož výrokem pod bodem III byl odmítnut
návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 107/04); ostatně ve věci
sp. zn. III. ÚS 107/04 odkázal Ústavní soud na rozhodnutí Ministerstva
zemědělství o prohlášení zámeckého objektu Opočno za státní kulturní majetek
(nemožnost účastníků vyjádřit se k tomuto listinnému důkazu byla důvodem pro
dovolatelem označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) toliko
podpůrně a své rozhodnutí na něm explicitně nezaložil.
Byl-li majetek právního předchůdce dovolatele konfiskován na základě některého
z poválečných dekretů, je již bez významu otázka (napadený rozsudek na jejím
řešení nezávisí; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSCR 53/2013), zda se také v poměrech zákona č. 243/1992 Sb. uplatní
podmínka plynoucí z ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., dle níž oprávněnou
je osoba, jejíž majetek na stát nebo jiné právnické osoby přešel v tzv.
rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Byl-li na předmětný majetek
aplikován dekret prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., není splněna
již ta podmínka zakotvená v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., dle
níž je oprávněnou osobou ten, jemuž vznikly majetkové nároky podle dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (tedy
restituční nároky) a měl být podle těchto předpisů odškodněn. Osoby, u nichž
byly naplněny předpoklady pro konfiskaci majetku, totiž nemohly s úspěchem
restituční nároky dle těchto předpisů uplatňovat. Dovolatel sice namítá, že
jeho právní předchůdce nebyl osobou, která by naplňovala podmínky pro
konfiskaci majetku, nicméně v uvedeném směru se jedná o námitky skutkové
povahy, které vybočují ze způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek nezávisí ani na
otázce dopadů zavedení národní správy do majetku dovolatelova právního
předchůdce, jelikož odvolací soud na posouzení této právní otázky své
rozhodnutí vůbec nezaložil (a nemohl se tak ani odchýlit od rozhodovací praxe,
dle níž zavedení národní správy nemělo za následek žádné změny ve stávajících
vlastnických vztazích k dotčenému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3279/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12.
2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000). Relevantní tak není ani argumentace dovolatele
obsažená v jeho replice k vyjádření k dovolání, včetně k ní připojeného
„právního stanoviska k výkladu některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a souvisejících právních předpisů“, podaného prof.
JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., v němž se mj. relativizují závěry plynoucí z
odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 a zmiňují další
skutečnosti, jež však v dané věci neměly soudy nižších stupňů za prokázané,
nehledě na to, že tato argumentace byla dovolatelem učiněna až po uplynutí
lhůty k dovolání (k tomu srov. i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze
dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění, týkající se
interpretace ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (kdy zde spatřuje nesprávný
postup odvolacího soudu v potvrzení tohoto rozhodnutí) a opomenutí důkazu
odvolacím soudem, nemohou ani tyto námitky přípustnost dovolání založit, neboť
vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení,
jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží
(jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou
odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit
nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne 11. 4. 2019,
sp. zn. 21 Cdo 971/2019); k tomu přiměřeně srov. i závěry obsažené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v bodech 22. a 23.
odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání
(posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného
opravného prostředku.
Přestože dovolatel uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v
celém rozsahu“, tedy i proti části jeho výroku pod bodem II, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, vůči tomuto výroku, jež patrně
zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou
dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem
dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že
dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení tak
jako tak přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto, náklady žalobce spojené s podáním
stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně
vynaložené k uplatňování nebo bránění práva a ostatním účastníkům (uvedeným v
záhlaví pod body 2/ až 7/) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem stručného odůvodnění
usnesení, jímž se odmítá dovolání, viz § 243f odst. 3 o. s. ř.
O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním
napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto
samostatným rozhodnutím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu