USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: město Třebechovice pod Orebem, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Masarykovo náměstí 14, zastoupené JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Brandlova 261/3, a dalších účastníků řízení: 1) L. J. C.-M., nar. XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Jakubem Frölichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a (jednající prostřednictvím Územního pracoviště v Hradci Králové, Haškova 357), 3) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 4) Povodí Labe, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 5) obec Jeníkovice, se sídlem v Jeníkovicích 25, Třebechovice pod Orebem, 6) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (jednající prostřednictvím Územního pracoviště Hradec Králové, Horova 180), a 7) Česká republika – Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 268/2008, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. 30 Co 1/2017-764,
Návrh účastníka 1) na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. 30 Co 1/2017-764, se zamítá.
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2016, č. j. 20 C 268/2008-720, jímž bylo určeno, že účastník 1) L. J.C.-M. (jako procesní nástupce původní účastnice K. C.-M.) není vlastníkem ve výroku rozsudku identifikovaných pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno označené rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání těchto nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání, v němž současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moci napadeného rozhodnutí, odůvodňuje podaný návrh tím, že jde o lesní pozemky, jež spravuje již od roku 2008, u nichž je třeba pokračovat v provádění jím započatých opatření k zabránění šíření kůrovcové kalamity, kdy jinak vlastníku hrozí újma v podobě poškození lesních porostů.
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět, již proto, že není naplněn ten předpoklad, že (v důsledku poměrů nastolených napadeným rozsudkem) je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech. K obavám dovolatele sluší se uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí vlastnictví lesních pozemků znovu ujímá označená obec (město), je i ona povinna s tímto majetkem řádně hospodařit (přičemž nebyly doloženy žádné skutečnosti svědčící o tom, že by její hospodaření nemělo být řádné) a bude také zatímně povinna provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a obraně proti působení všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu byl již opakovaně vysloven právní závěr, že právním důvodem konfiskace majetku jak podle dekretu č. 12/1945 Sb., tak podle dekretu č. 108/1945 Sb. byly tyto předpisy samotné, pročež se dnem jejich účinnosti stal dotčený majetek vlastnictvím Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí (případně i zrušení určitého aktu soudem) proto samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret. Ke stejným závěrům se Ústavní soud přihlásil i ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, na který odkázal i odvolací soud a který se též týká majetku po právním předchůdci dovolatele; Ústavní soud zde zopakoval, že ke konfiskaci podle obou dekretů docházelo ex lege okamžikem jejich účinnosti a že ani ze zrušení konfiskačního výměru „nelze nikterak dovozovat, že tím byla zrušena samotná konfiskace majetku“. Dovolatelem zmiňovaná okolnost, že v řízení, pokračujícím po kasaci rozhodnutí obecných soudů, nebyly veškeré závěry Ústavního soudu odvolacím soudem bezezbytku reflektovány, nikterak nezpochybňuje jejich relevantnost a přiměřenou použitelnost i v této věci, nehledě na to, že dovolatelem citovaný závěr z rozhodnutí odvolacího soudu v tehdy projednávané věci nepatřil k nosným důvodům rozhodnutí (rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006, nebylo předchůdkyni dovolatele vyhověno) a nadto pochopitelně nejde o judikaturu dovolacího soudu (či Ústavního soudu), jejímž prizmatem by bylo lze poměřovat přípustnost dovolání.
Jde-li pak o použitelnost citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 v posuzované věci (brojí-li dovolatel v podstatné části svého dovolání proti tomu, že odvolací soud opřel svůj rozsudek o tento nález), vyslovil Ústavní soud např. i v usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 (srov. i další tam citovaná rozhodnutí), že ačkoliv z hlediska pozitivního práva nejsou jeho nálezy závazné ve smyslu precedenčním, „přece jen nepřímo – svou propracovaností a povahou argumentace – by měla judikatura Ústavního soudu rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměrňovat“ (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom odvolacím soudem citovaný nález se dotýká obdobné věci, kdy šlo o restituci majetku po J. C.-M. a Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že pochybení obecných soudů spočívající mimo jiné v tom, že nesprávně určily, že k přechodu majetku J. C.-M. došlo v rozhodném období (srov. zejm. argumentaci obsaženou v čl. X odůvodnění nálezu), mělo za následek zásah do ústavních práv stěžovatele. Nález sp. zn. III. ÚS 107/04 nebyl přitom dotčen ani rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (srov. v tomto směru i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, jehož výrokem pod bodem III byl odmítnut návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 107/04); ostatně ve věci sp. zn. III. ÚS 107/04 odkázal Ústavní soud na rozhodnutí Ministerstva zemědělství o prohlášení zámeckého objektu Opočno za státní kulturní majetek (nemožnost účastníků vyjádřit se k tomuto listinnému důkazu byla důvodem pro dovolatelem označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) toliko podpůrně a své rozhodnutí na něm explicitně nezaložil.
Byl-li majetek právního předchůdce dovolatele konfiskován na základě některého z poválečných dekretů, je již bez významu otázka (napadený rozsudek na jejím řešení nezávisí; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013), zda se také v poměrech zákona č. 243/1992 Sb. uplatní podmínka plynoucí z ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., dle níž oprávněnou je osoba, jejíž majetek na stát nebo jiné právnické osoby přešel v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Byl-li na předmětný majetek aplikován dekret prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., není splněna již ta podmínka zakotvená v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., dle níž je oprávněnou osobou ten, jemuž vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (tedy restituční nároky) a měl být podle těchto předpisů odškodněn. Osoby, u nichž byly naplněny předpoklady pro konfiskaci majetku, totiž nemohly s úspěchem restituční nároky dle těchto předpisů uplatňovat.
Dovolatel sice namítá, že jeho právní předchůdce nebyl osobou, která by naplňovala podmínky pro konfiskaci majetku, nicméně v uvedeném směru se jedná o námitky skutkové povahy, které vybočují ze způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek nezávisí ani na otázce dopadů zavedení národní správy do majetku dovolatelova právního předchůdce, jelikož odvolací soud na posouzení této právní otázky své rozhodnutí vůbec nezaložil (a nemohl se tak ani odchýlit od rozhodovací praxe, dle níž zavedení národní správy nemělo za následek žádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3279/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000). Relevantní tak není ani argumentace dovolatele obsažená v jeho replice k vyjádření k dovolání, včetně k ní připojeného „právního stanoviska k výkladu některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a souvisejících právních předpisů“, podaného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., v němž se mj. relativizují závěry plynoucí z odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 107/04 a zmiňují další skutečnosti, jež však v dané věci neměly soudy nižších stupňů za prokázané, nehledě na to, že tato argumentace byla dovolatelem učiněna až po uplynutí lhůty k dovolání (k tomu srov. i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění, týkající se interpretace ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (kdy zde spatřuje nesprávný postup odvolacího soudu v potvrzení tohoto rozhodnutí) a opomenutí důkazu odvolacím soudem, nemohou ani tyto námitky přípustnost dovolání založit, neboť vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019); k tomu přiměřeně srov. i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v bodech 22. a 23. odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku.
Přestože dovolatel uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i proti části jeho výroku pod bodem II, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, vůči tomuto výroku, jež patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení tak jako tak přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto, náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva a ostatním účastníkům (uvedeným v záhlaví pod body 2/ až 7/) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, viz § 243f odst. 3 o. s. ř.
O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu