28 Cdo 3429/2010 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: ADDORE, družstvo, se sídlem Brno, Purkyňova 99, IČ: 26304813, zastoupeno JUDr. Jiřím Spoustou, advokátem se sídlem v Brně, Příkrá 14, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupeno JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, nám. 14, října 3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 40/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 44 Co 209/2009-97,
I. Dovolání žalobce podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu se odmítá. II.Žalovanému se vůči žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009, č. j. 42 C 40/2008-78, a to v části, ve které soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby v částce 960.486,- Kč. Současně odvolací soud rozhodl ve výroku II. rozsudku o části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve které bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ohledně 12 % úroku z prodlení od 6. 5. 1999 do zaplacení a o výroku II. rozsudku tak, že je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. Ve věci se žalobce domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu žalovaného, a to konkrétně Úřadu městské části Brno – Královo Pole
(dále též „ÚMČ“). Ohledně výčtu právně významných skutečností případu si Nejvyšší soud pro stručnost dovoluje odkázat na jeho podrobné zpracování odvolacím soudem (viz str. 2 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 44 Co 209/2009-97). Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí návrhu žalobce poté, co věc posoudil podle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Uvedl, že žalobce nenaplnil jednu z podmínek pro možnost domáhat se náhrady škody, jelikož nedoložil soudu žádnou listinu potvrzující zrušení vydaného exekučního příkazu ze dne 10. 12. 1998, č. j. EXD/128-131/98/Srn. Žalobce podle soudu nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky, když v tomto případě nepodal podle § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. námitky proti tomuto rozhodnutí. Námitkou promlčení nároku, kterou vznesl žalovaný, se však soud prvního stupně s ohledem na uvedené závěry dále nezabýval.
Odvolací soud částečně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ve zbylé části týkající se příslušenství a nákladů však věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co odvolací soud provedl podrobný výčet všech relevantních a mezi stranami nesporných skutečností, napravil zjevný omyl soudu prvního stupně týkající se námitek žalobce proti exekučnímu příkazu. Dále uvedl, že Krajský soud dne 20. 6. 2001, č. j. 30 Ca 82/1999-41, zrušil pouze
tato rozhodnutí: výzvu k úhradě daňového nedoplatku rozhodnutím ÚMČ Brno – Královo Pole ze dne 21. 9. 1998 a 11. 11. 1998 a výzvu Magistrátu města Brna ze dne
12. 4. 1999. Tato rozhodnutí však podle soudu svou povahou nemohla žádným způsobem tvrzenou majetkovou újmu žalobci způsobit, protože se jednalo o rozhodnutí procesního charakteru (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1998/99). S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud věc dále posoudil podle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., tedy jako škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu, a uzavřel, že správce daně odepřel právnímu předchůdci žalobce možnost domáhat se soudního přezkumu ještě před vykonáním exekučního příkazu a dopustil se tak nesprávného úředního postupu. Ohledně námitky promlčení vznesené žalovaným postupoval podle § 32 odst.
1 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že nárok žalobce soud posoudil jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, námitku promlčení shledal jako oprávněnou a jako počátek běhu promlčecí doby stanovil nejpozději na počátek října 1999 (usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti exekučního příkazu ze dne 8. 9. 1999). Ohledně příslušenství však odvolací soud nemohl závěrům soudu prvního stupně přisvědčit, jelikož žalobce požadoval úrok vypočtený podle § 73 odst. 10 zákona č. 337/1992 a nikoliv podle § 64 odst. 6 téhož zákona (ve smyslu ustanovení §
517 obč. zák.). O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně soud rozhodl po zvážení účelnosti zastupování žalovaného advokátem v dané věci a věc v tomto rovněž vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím
svého právního zástupce dovolání. Namítal v něm nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a to konkrétně v posouzení počátku běhu lhůty promlčení práva žalobce. Její běh mohl podle žalobce započít až v okamžiku, kdy nabyl vědomost o nesprávném úředním postupu, tj. až v roce 2001. Žalobce uvedl, že nesprávný úřední postup žalovaného spatřuje v nečinnosti Magistrátu města Brna po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně dne 20. 6. 2001, který určil, že žalobce není plátcem předmětné daně a bylo Magistrátu města Brna uloženo pokračovat v řízení. Dále uvedl, že dne 20. 6. 2001 zrušená rozhodnutí ÚMČ Brno – Královo Pole a Magistrátu města Brna určila jako plátce dislokačního poplatku právě právního předchůdce žalobce a byla příčinou vzniku majetkové újmy žalobce. Postup správního orgánu v jehož v rámci vydal exekuční příkaz, pak nemohl být postupem nesprávným, protože v době, kdy takto postupoval, existoval právní titul, a to až do doby jeho zrušení soudem. Na závěr dovolání navrhl zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný. Uvedl, že soud posoudil otázku promlčení správně, jelikož ke škodné události mělo dojít 6. 5. 1999 a právní předchůdce žalobce se o ní dozvěděl nejpozději 8. 9. 1999. Navrhl zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů soudního řízení (vč. DPH) straně žalované. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to z následujících důvodů. Právní úprava dislokačního poplatku je zakotvena v ustanovení § 8 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Podle odst. 1 tohoto ustanovení se dislokační poplatek (v období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1992) platil za umístění kanceláří, provozoven, skladů a dalších zařízení sloužících k podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti v územním obvodu obce. Poplatek platily fyzické a právnické osoby podnikající nebo provozující jinou výdělečnou činnost podle zvláštních předpisů (odst. 2). Po novelizaci zákona o místních poplatcích zákonem č. 338/1992 Sb. byl dislokační poplatek fakticky nahrazen daní z nemovitostí. Podle § 13 zákona o místních poplatcích platily v řízení ve věcech poplatků zvláštní předpisy, konkrétně vyhláška ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. Ve vyhlášce však není nikde upravena problematika přechodu poplatkové povinnosti na právního nástupce zaniklé právnické osoby; k uvedenému je tudíž nutné analogicky použít zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v příslušném znění, a to konkrétně ustanovení § 57 odst. 4. Podle něj přechází daňová povinnost zaniklých právnických osob na jejich právní nástupce. Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě upozornit na skutečnost, kterou již zmiňuje ve svém rozhodnutí nižší instance, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 82/1999-41 byla sice předmětná rozhodnutí – výzvy proti právnímu předchůdci žalobce - zrušena, avšak z důvodu nezákonného postupu správních orgánů v dané věci (nevydání nového, samostatného výměru vůči právnímu předchůdci žalobce). Nejvyšší soud dále uvádí, že v projednávané věci je podle něj zcela zásadní otázkou právě problematika přechodu poplatkové (analogicky daňové) povinnosti (resp. právního nástupnictví) u dislokačního poplatku za umístění objektů sloužících k činnosti podnikatelské na území ÚMČ Brno – Královo Pole z Tesla Brno s.p. na MTV - Kooperativ Brno, družstvo, a to ve smyslu výzvy úřadu ze dne 21. 9. 1998. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 1. 7. 1992 přešla na MTV – Kooperativ Brno všechna práva a povinnosti související s převáděným (privatizovaným) majetkem – výrobní divizí (provozní jednotky 2001, 2002, 2003) státního podniku Tesla Brno. Právní předchůdce žalobce se tak stal právním nástupcem Tesla Brno s.p. (spolu s TESLA ELMI, a.s. a družstvem UTES Brno). Majetek státního podniku Tesla Brno byl na právního předchůdce žalobce převeden (resp. jeho část) v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. a předávacím protokolem obsahujícím i závazky a pohledávky vztahující se k převáděnému majetku (nabyvatelé odmítli podepsat). Dne 21. 11. 1995 bylo delimitační komisí Fondu národního majetku ČR (převádějící subjekt) konstatováno, že veškeré závazky vážící se k majetku byly zpracovány v protokolu, řádně předloženy Fondu jako součást kupní smlouvy a nejsou součástí majetku „zbytkového“ státního podniku; předmětný závazek tak přešel ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb. mj. i na právního předchůdce žalobce jako nabyvatele části majetku. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 7 Afs 11/2006, je do souhrnu „jiných práv a závazků“, které ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku, třeba zahrnout i povinnosti veřejnoprávní, a to včetně povinností daňových. Nejvyšší soud s odkazem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobce - přestože vůči němu nebyl vydán samostatní platební výměr - byl jedním z právních nástupců státního podniku Tesla Brno a jako takový vstoupil do práv i povinností z tohoto vztahu vyplývajících. Dovolací instance musí v projednávané věci přisvědčit závěru nižší instance o odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v předmětné věci, a to i s ohledem na obsah zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 82/1999-41. Ve věci není možné shledat oprávnění žalobce domáhat se náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, jelikož výzvy ÚMČ Brno – Královo Pole byly zrušeny pro nesprávný postup správních orgánů při jejich vydávání a věc byla vrácena Magistrátu města Brna k dalšímu řízení. Soud tu odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, podle něhož za nezákonné ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo zrušeno, avšak orgán státu (zde Magistrát města Brna) po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Žalobci – družstvu A. jako právní nástupce MTV - Kooperativ Brno (viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004, č. j. 42 C 196/2003-32) - nemůže ve věci svědčit hmotněprávní nárok na náhradu tvrzené škody vůči státu, a to z důvodů, jaké soud uvedl ve vztahu k jeho právnímu předchůdci; žalobce nese po právním předchůdci mj. všechny jeho povinnosti včetně daňových.V dalším dovolací instance odkazuje na výstižné a věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacím soudem. Dovolací soud ve věci neshledal judikatorní přesah napadeného rozhodnutí a proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl. Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud však sdílí ty důvody hodné zvláštního zřetele, které použil odvolací soud k odůvodnění výroku II. rozsudku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (viz § 150 o. s. ř.), a to zejména pokud jde o účelnost při zastupování státu advokátem. Z těchto důvodů bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu