28 Cdo 3447/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. K. W., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 362/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 29 Co 805/2008-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2008, kterým bylo určeno vlastnictví České republiky a správcovství P. f. k pozemkům v kat. úz. B. u J. nad N., jak podrobně specifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání mohlo být proto přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud však již v obdobných věcech opakovaně judikoval. Stalo se tak například v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4846/2008, 28 Cdo 3042/2006, 28 Cdo 1598/2008 a dalších. Ve všech věcech byly shledány důvody pro posouzení pozemkových převodů, realizovaných P. f. ČR v měsíci červnu 2005, jako zakládajících neplatnost podle § 39 obč. zák. Porušení zákona při převodu náhradních pozemků fyzickým i právnickým osobám včetně postupníků (viz § 11 odst. 2, § 33a zákona č. 229/1991 Sb.) spočívalo v nedodržení relevantních ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. (zkráceně – o podmínkách převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby); zejména v nezařazení pozemků do veřejné nabídky podle § 7 odst. 2 citovaného zákona s návazností na další ustanovení téhož zákona (§ 1 odst. 2 písm. a/, § 11 atd.). Jestliže nyní nižší instance opřely svá rozhodnutí o tyto právní důvody, učinily tak správně a v souladu s konstantní judikaturou. Nelze nepřipomenout ani ve věci již zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/08, jež ve srovnatelné věci nepřisvědčilo nynějšímu dovolateli.
Dovolání se proto jako nepřípustné též podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř., jakož i za použití § 243c odst. 2 o. s. ř., odmítá.
Přes znění § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení, přestože ten podal písemné vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Jestliže právnická osoba spravující majetek státu napadá svůj vlastní právní úkon, považuje to Nejvyšší soud – shodně jako v některých dalších citovaných rozhodnutích (a ke stejnému závěru došly většinou též nižší instance) – za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., bránící přiznání nákladů řízení (žalobce se tu provinil proti obecné zásadě právní vigilantibus iura).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu