U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v
Brně, Anenská 8, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Marií Karasovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o zaplacení úroku z částky 114.981,- Kč,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/98, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 21 Co
59/2010-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úroku z prodlení ve výroku blíže specifikovaného (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud takto rozhodl po té, co jeho
předchozí rozhodnutí v této věci bylo částečně – v zamítavém výroku a v jednom
z výroků o náhradě nákladů řízení – zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 14. 9. 2004, č. j. 21 Co 282/2002-85, a věc mu v odpovídajícím rozsahu byla
vrácena k dalšímu řízení. Projednávanou žalobou se žalobkyně po žalované
domáhala zaplacení částky rovnající se tomu, co zaplatila dodavatelům za zboží,
jež tito dodali žalované. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o sdružení
uzavřené se žalovanou podnikala v prostorách původně užívaných k podnikání
(provozu prodejny) žalovanou. Jelikož žalobkyně měla zájem v podnikání žalované
pokračovat a udržovat dobré kontakty s dodavateli, nezbývalo jí, než faktury za
žalovanou zaplatit, přestože byly vystaveny za odběr zboží žalovanou před tím,
než účastnice uzavřely smlouvu o sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák., na
základě níž mělo od 1. 7. 1996 sdružení zaštiťující provoz prodejny fungovat,
přičemž předmětné zboží se v době založení sdružení na prodejně již
nenacházelo. Dle tvrzení žalobkyně krom písemné smlouvy o sdružení nebyla mezi
účastnicemi uzavřena žádná další dohoda a platby za předmětné zboží byly činěny
částečně v hotovosti a částečně z bankovního účtu z prostředků náležících do
společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně dále vyslovila názor, že
jí náleží i úrok z prodlení ze zaplacených částek od data jejich úhrady, a to
nejen s ohledem na prodlení žalované, ale i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná
nemohla jednat v dobré víře, a žalobkyni tak náleží i užitky ze zaplacené
částky. Soud ve svém právním posouzení vyšel z právního názoru vysloveného ve
výše zmiňovaném částečně rušícím rozsudku odvolacího soudu, dle nějž smlouva o
sdružení platně nevznikla, což je třeba zohlednit i při posuzování nároku
žalobkyně. V souladu s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu pak městský soud
vzal za prokázané, že žalovaná nezaplatila za zboží, které se na provozovně
nenacházelo ke dni 1. 7. 1996 a bylo dodáno v době, kdy na provozovně výlučně
podnikala, přičemž k zaplacení tohoto zboží došlo až po dni 1. 7. 1996
žalobkyní, která zde začala podnikat místo žalované. Po té, co se soud zabýval
jednotlivými platbami a prostředky, z nichž byly tyto platby učiněny,
konstatoval, že žalobkyně neměla povinnost plnit dodavatelům žalované, a plnila
místo žalované, která k tomuto plnění byla povinna. Na straně žalované tak
vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu odpovídajícímu tomu, co žalobkyně jako
třetí osoba uhradila věřitelům žalované, aby její dluh zanikl. Nejasné tvrzení
žalované o dohodě, na základě níž byla žalobkyně k danému plnění povinna,
nebylo v řízení doloženo. Soud ovšem dále přihlédl k tomu, že z tvrzení
žalobkyně vyplynulo, že od začátku roku 1997 (přesněji od 17. 4.
1997) byly na
jejím bankovním účtu, ze kterého hradila platby za předmětné faktury, i
prostředky jejího syna, a je tedy s ohledem na smísení peněz na účtu nemožné
určit, z kterého jsou zdroje, a žalobkyni tak nelze mít za aktivně
legitimovanou k tomu, aby se domáhala zaplacení částek vynaložených na platbu
faktur po 17. 4. 1997. Soud tedy žalovanou zavázal k zaplacení částky 114.981,-
Kč, o níž měl za to, že ji žalobkyně vynaložila ze svých prostředků, ve zbytku
žalobu s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl. Požadavek žalobkyně na vydání užitků s ohledem na tvrzenou absenci dobré víry
žalované soud shledal neopodstatněným, neboť žalobkyně netvrdila rozhodné
skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že žalovaná nebyla v
dobré víře, pročež žalobu i v tomto rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský
soud v Brně, jenž jej rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, v
přísudečném výroku I. změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala
po žalované zaplacení částky 114.981,- Kč, zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a
III. jej potvrdil (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku IV. (výrok III.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se s
ohledem na vývoj judikatury, k němuž došlo po jeho posledním rozhodnutí ve
věci, odchýlil od svého předchozího právního názoru o neplatnosti smlouvy o
sdružení a poučil účastnice dle § 118a o. s. ř., že tato smlouva nadále není
hodnocena jako neplatná. Po doplnění tvrzení účastnic soud shledal, že
žalobkyně neunesla svá břemena tvrzení a důkazní. Zdůraznil, že tvrzení
žalobkyně se v průběhu řízení měnilo a i v poslední fázi bylo do jisté míry
nejednoznačné. Žalobkyně připouštěla, že mezi účastnicemi došlo k uzavření
dohody, avšak tato dohoda je jen obtížně prokazatelná, či pro svou neurčitost
neplatná, což ji vedlo k tomu, že se žalované částky domáhala z titulu
bezdůvodného obohacení. Není možné si zvolit právní titul (tedy zda bylo plněno
ze závazkového vztahu či z titulu bezdůvodného obohacení) na základě toho,
který z těchto nároků by mohl být úspěšnější. Tvrdila-li následně žalobkyně, že
za žalovanou hradila faktury za zboží dodané a prodané v době, kdy v provozovně
podnikala žalovaná, bylo by možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení dle
§ 454 obč. zák. na straně žalované, ovšem předpokladem úspěšnosti takto
uplatněného nároku je tvrdit a prokázat, že to byla žalobkyně, která za
žalovanou plnila. V tomto rozsahu žalobkyně svou povinnost důkazní a povinnost
tvrzení neunesla. Mimo částku 5.050,- Kč byly faktury hrazeny z bankovního
účtu, na němž se nacházely prostředky žalobkyně, jejího manžela, syna a
prostředky z provozu předmětné prodejny. Tvrzení žalobkyně, že ze strany syna
šlo o darování peněžních prostředků, je třeba pokládat za účelové, uplatněné
dodatečně v rozporu s předchozí výpovědí žalobkyně.
Smísení prostředků
náležících do společného jmění manželů, synovi žalobkyně a prostředků z
podnikatelské činnosti sdružení znemožňuje zjistit, z jakého konkrétního zdroje
ta která částka byla na účet v rozhodném období vložena a z jakých prostředků
byla jednotlivá faktura uhrazena. Splnění povinnosti tvrdit rozhodné
skutečnosti nemůže žalobkyně nahradit navrhovanými důkazy výslechem manžela či
syna k finančnímu hospodaření rodiny, zvláště pak netvrdí-li žalobkyně žádné
konkrétní částky a dobu, kdy měly být částky z prostředků těchto svědků vloženy
na účet. Taktéž výslech matky žalobkyně k otázkám vedení účetnictví je
nadbytečný, netvrdí-li žalobkyně, že na účet v určité době byly vloženy výlučně
její prostředky v určité výši. Prostřednictvím důkazů nelze nahrazovat
povinnost tvrzení, zvláště pak připouští-li žalobkyně, že rozhodné skutečnosti
tvrdit a prokázat již nelze. Vzniklo-li dne 1. 7. 1996 platně sdružení,
následně žalobkyně založila účet, na nějž posílala mimo jiné i prostředky
získané podnikáním sdružení, a z tohoto účtu uhradila faktury za zboží dodané
žalované, žalobkyně neprokázala, že faktury byly zaplaceny z jejích výlučných
prostředků, neboť prostředky sdružení a syna žalobkyně jejími výlučnými
prostředky nejsou. Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalobkyně, dle nějž vůle účastnic
směřovala k uzavření podnájemní smlouvy jako právnímu úkonu disimulovanénu,
zatímco smlouva o sdružení byla právním úkonem simulovaným, je tvrzením novým,
jež bylo možno uplatnit v řízení i dříve, a tedy v odvolacím řízení
nepřípustným, a je tak nadbytečné k němu provádět důkazy. Předestřené úvahy
vedly odvolací soud k potvrzení zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně
a změně vyhovujícího výroku tohoto rozsudku. K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, vyjma části výroku II.,
jíž byl ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 40.084,- Kč s
příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (ve zbytku
dovolání odmítl) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud
zdůraznil, že majitel bankovního účtu má v souladu s příslušnou právní úpravou
vůči bance pohledávku ve výši částek na účet vložených, aniž by přitom bylo v
tomto směru rozhodující, čí prostředky byly na účet vloženy. Byly-li předmětné
faktury placeny z účtu dovolatelky, byla tím (dle příkazů daných dovolatelkou
bance) snižována její pohledávka vůči peněžnímu ústavu, čímž nastal úbytek v
její majetkové sféře, a není tak důvodu jí upírat aktivní legitimaci v
projednávané věci. Za daných okolností je pak nadbytečné zabývat se argumentací
týkající se platnosti či neplatnosti smlouvy o sdružení, neboť předmětem sporu
není vypořádání majetkových práv ze smlouvy o sdružení, ale toliko posouzení,
zda žalobkyně žalovanou obohatila tím, že za ni splnila její dluh. Nadto
předmětný závazek časově předcházel předpokládané činnosti sdružení. Odvolacímu
soudu byla dále vytknuta nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí v části týkající se
částky 5.050,- Kč, v níž byly faktury uhrazeny v hotovosti.
Nedostatky právního
posouzení žalobou požadované jistiny (vyjma částky 40.084,- Kč, v níž byl
potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a jíž se Nejvyšší
soud s ohledem na zákonem daný bagatelní limit dovolacího přezkumu nezabýval)
brání tomu, aby rozhodnutí obstálo v části týkající se požadovaného
příslušenství. Absenci jakéhokoliv odůvodnění v tomto směru by přitom bylo
možno pokládat za vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. S
ohledem na předestřené závěry Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného
rozsudku ve shora naznačeném rozsahu. Krajský soud v Brně následně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 21 Co
59/2010-303, tak, že rozsudek soudu I. stupně v napadeném přísudečném výroku I. a v zamítavém výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. jej změnil tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně
(výrok II.), a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud v návaznosti na právní závěry
dovolacího soudu uzavřel, že nebyla-li prokázána existence jakékoliv dohody
vztahující se k okolnostem platby za tyto faktury, je třeba dovodit, že
žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 454 obč. zák.), a vznikla
jí tak povinnost žalobkyni takto získané bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 a §
456 obč. zák.). Soud se dále zabýval požadavkem na vydání užitků z bezdůvodného
obohacení, jež má dle § 458 odst. 2 obč. zák. povinnost vydat ten, kdo při
získání obohacení nejednal v dobré víře. Poučena soudem prvního stupně o
nutnosti tvrdit, v čem má spočívat absence dobré víry, poukazovala žalobkyně na
okolnosti věci. Odvolacím soudem již přitom byla dříve v řízení upozorněna na
povinnost tvrdit, v čem měly tyto užitky spočívat. Žalobkyně se odvolávala na
sazbu úroků z prodlení, jež měla odpovídat průměrné výši získaných užitků,
nikterak však nespecifikovala a důkazně nedoložila, v čem by měly užitky na
straně žalované spočívat. Odvolací soud tedy shledal, že ve vztahu k užitkům
žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pročež je na místě
potvrdit i v tomto věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze přitom
přisvědčit žalobkyni, že v řízení byly ve skutečnosti požadovány úroky z
prodlení a pokud snad byly v průběhu řízení požadovány i užitky, soud prvního
stupně v tomto nikdy nepřipustil změnu žaloby. Z obsahu spisu je zřejmé, že
žalobkyně svým podáním doručeným soudu dne 13. 9. 2007 reagovala na výzvu soudu
k doplnění tvrzení tak, že se domáhá vydání užitků z bezdůvodného obohacení
odpovídajících zákonné úpravě úroků z prodlení, jež vyjadřují minimálně střední
možnost zhodnocení peněz. Žalobkyně rovněž vypustila z původního petitu slova
„z prodlení“, neboť měla za to, že se nejedná o úrok z prodlení, ale o užitky z
bezdůvodného obohacení vyčíslené co do výše formou zákonného úroku z prodlení. K návrhu žalobkyně byla na jednání soudu dne 22. 10. 2007 připuštěna změna
žaloby v uvedeném směru.
Žalobkyně posléze k výzvě soudu v tomto doplnila svá
tvrzení, přičemž zmínila i možnost podřadit předestřený nárok pod náhradu
škody. V řízení však nebylo doloženo, že by žalobkyni vznikla skutečná škoda či
ušlý zisk. Žalobkyně se rovněž mýlí, domnívá-li se, že měla být poučena o tom,
že věc je třeba posoudit jako nárok na úrok z prodlení, neboť by šlo o poučení
o hmotném právu, zasahující do zásady rovnosti stran. Tvrdí-li žalobkyně, že se
domáhá užitků z titulu bezdůvodného obohacení, nelze toto tvrzení hodnotit jako
skutkový základ pro uplatnění nároku na úrok z prodlení. Pouze pokud by
skutková tvrzení bylo možno hodnotit po právní stránce jinak, vznikla by soudu
povinnost v případě absence některého z potřebných skutkových tvrzení poučit
účastníka o doplnění tohoto tvrzení. Odvolací soud tedy přitakal posouzení
soudu prvního stupně, s ohledem na výši požadovaných úroků a jistiny shledal,
že míru úspěšnosti účastnic v řízení lze hodnotit jako částečnou, pročež ani
jedné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně opětovně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to
výslovně proti části jeho výroku I., jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně, respektive „nerozhodnutou část ohledně
uplatněného nároku na úroky z prodlení, o kterých soud odmítl rozhodnout“, a
dále pak proti výrokům II. a III. rozsudku. Přípustnost dovolání žalobkyně
dovozuje z nesprávného vyřešení zásadní otázky procesního práva, zda byl nárok
na příslušenství – úroky z prodlení – v řízení řádně uplatněn, jakož i otázky,
co vše je předmětem daného řízení, a otázky plnění poučovacích povinností
soudu. Dovolatelka ocitovala závěry odvolacího soudu vyslovené k požadavku na
úrok z prodlení a zdůraznila, že odvolací soud chybně aplikoval procesní právo
a opomněl některá zásadní fakta. Již žalobou ze dne 23. 4. 1998 se dovolatelka
domáhala i úroku z prodlení ve výši 21% z požadované částky, a to vždy ode dne
následujícího po zaplacení dílčích částek. Žalobnímu požadavku přitom soud
vyhověl platebním rozkazem ze dne 2. 12. 1998. I v dalších podáních, jakož i na
jednání před soudem, dovolatelka hovořila o příslušenství, o úrocích z prodlení
bylo rozhodováno i posléze odvolacím soudem zrušeným rozsudkem soudu prvního
stupně ze dne 22. 5. 2002. Soud prvního stupně následně nerespektoval pokyn
odvolacího soudu, dle nějž měl (bude-li třeba) vyzvat účastníky k doplnění
vylíčení rozhodujících skutečností. Až na jednání dne 27. 8. 2007 byla
žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení, ovšem značně nejasnou formulací. Na tento
postup soudu, nezpůsobilý odstranit vady žaloby dle § 43 odst. 1 o. s. ř.,
žalobkyně reagovala podáním ze dne 13. 9. 2007, z nějž je patrné, že požaduje i
(vedle úroků z prodlení) vydání užitků. Nedošlo však ke zpětvzetí žaloby v
rozsahu požadavku na zaplacení žalobou uplatněných úroků z prodlení.
Bez
jakéhokoli významu je přitom, že žalobkyně při formulaci aktuálního petitu
zapomněla uvést vedle požadovaných užitků i úroky z prodlení, neboť není
povinností účastníka, aby sám formuloval petit, žalobkyně se úroků z prodlení
domáhala od počátku řízení a svůj návrh nikdy nevzala zpět. Soud prvního stupně
tedy postupoval nesprávně, pojal-li usnesení vynesené na jednání dne 22. 10. 2007 nejen jako změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, ale současně i jako
zpětvzetí v části požadovaných úroků z prodlení. Soudy se následně úroky z
prodlení již nezabývaly, přestože se jich žalobkyně domáhala, a to i v řízení
před odvolacím soudem, přičemž žalobu vzala zpět pouze co do úroku z prodlení
za dobu od 4. 7. 1996 do 31. 3. 1998, s čímž žalovaná souhlasila. Dovolatelka má dále za to, že soudy v daném případě nedostály své poučovací
povinnosti. Pochybení spočívající v tom, že nebyla upozorněna, že skutková
tvrzení by bylo možno hodnotit právně jinak, např. jako úroky z prodlení,
odstranila v podstatě sama doplněním skutečností i bez takovéhoto poučení. K
porušení ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. došlo pak zejména tím, že
nebyla vyzvána k doložení a doplnění možné kvalifikace jejího požadavku jako
nároku na náhradu škody. V důsledku předestřeného postupu doposud nebylo
rozhodnuto o řádně uplatněném nároku na úroky z prodlení, podobně jako o nároku
případně posouzeném jinak než podle účastníkova právního názoru, a sice z
titulu náhrady škody. Dovolatelka má za to, že jí bylo odepřeno právo na soudní
ochranu, a tím porušeno i její právo na spravedlivý proces. Své podání pak
završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě
vyhoví, případně je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to, bude-li to
nutné, až soudu prvního stupně. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě však dovolatelka vznesenými námitkami nepoukazuje na spornou
otázku z oblasti procesního práva odpovídající požadavkům § 237 o. s. ř. a její
výtky proti výkladu relevantních procesních ustanovení odvolacím soudem nelze
mít za případné. Odvolací soud nepochybil, nespokojil-li se při kvalifikaci
požadovaného plnění pouze s původním žalobním návrhem a tím, jak žalobkyně své
žalobní žádání vyčíslila, ale přihlédl i k tomu, jak bylo toto plnění následně
v průběhu řízení hmotněprávně vymezeno. Jeví se přitom jako logické, že se
soudy hmotněprávní kvalifikací požadovaného úroku ze žalované jistiny blíže
zabývaly až poté, co shledaly opodstatněným nárok na žalovanou jistinu, a
snažily se následně žalobkyni vést k tomu, aby svůj návrh i v tomto rozsahu
náležitě skutkově i právně vymezila tak, aby o něm bylo možno řádně rozhodnout. Žalobkyně poněkud pomíjí, že soud je až na stanovené výjimky vázán návrhy
účastníků a nemůže je překročit (srov. § 153 o. s. ř.). V daném případě
žalobkyně požadovala od počátku řízení úrok ze žalované jistiny vyjádřený
určitou sazbou, ze spisu se však nepodává (a to ani z dovolatelkou odkazovaného
podání ze dne 13. 9. 2007), že by jej snad chtěla dvakrát, jednou z titulu
řádného úroku z prodlení a po druhé z titulu užitků z bezdůvodného obohacení
vyčíslených prostřednictvím téže sazby. Pouze pokud by se původně domáhala
zaplacení daného úroku dvakrát, bylo by o následné redukci požadavku na pouze
jednu úrokovou sazbu možno uvažovat jako o částečném zpětvzetí žaloby, a
případně i dovozovat, že soud za stávající procesní situace (tj. nerozhodl-li o
částečném zpětvzetí žaloby) nevyčerpal celý předmět řízení, rozhodl-li pouze o
jedné úrokové sazbě. Připustil-li soud prvního stupně usnesením na jednání dne 22. 10. 2007 změnu
žaloby ve smyslu předchozího podání žalobkyně, v němž byl požadavek na
zaplacení úroků z prodlení odůvodněn tvrzením, že se má jednat o užitky z
bezdůvodného obohacení, byla tímto žalobkyně navíc nepochybně informována o
tom, jak jsou její požadavky pojímány soudem. Pokud se snad zamýšlela domáhat
mimo těchto užitků i úroku z prodlení, nic jí nebránilo, aby případně následně
vznesla tomu odpovídající návrh na rozšíření žaloby. Okolnost, jak bylo o jejím
nároku rozhodováno dříve, než bylo rozhodnuto o změně žaloby, je přitom zcela
bez významu, neboť změna žaloby je právě institutem sloužícím k modifikaci
soudem posuzovaného žalobního požadavku, a to i co do jeho skutkového vymezení
tvrzeními žalující strany (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Zcela nad rámec lze podotknout, že žalobkyně
pokládala specifikovaný úrok za užitek z bezdůvodného obohacení i dle následně
uplatněné argumentace (v odvolání proti zamítavému výroku III. rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, č. j.
14 C 112/98-179), jíž jsou
zpochybňovány závěry soudu prvního stupně ohledně nedoložení absence dobré víry
na straně žalované (č. l. 188), nikoliv však to, že by na požadovaný úrok mělo
být nahlíženo prostřednictvím ustanovení upravujícího právo na užitky z
bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu tedy není důvodu vytýkat, že se při
svém přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně přidržel toho, jak byl žalobní
nárok vymezen, jak do své výše, tak do svého skutkového základu, před soudem
prvého stupně. Za nepřípadné lze pokládat i výtky týkající se pochybení při aplikaci § 118a
odst. 1 a 2 o. s. ř. a spočívající v tom, že žalobkyně nebyla vyzvána k
doložení opodstatnění jejího požadavku z titulu náhrady škody. Uvedené
ustanovení ukládá soudu, aby v případě, že se v průběhu jednání ukáže, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
vyzval účastníka, aby svá tvrzení doplnil, a poučil jej, o co má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, případně, je-li věc možné
po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzval
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Citované ustanovení tedy nesměřuje k tomu, aby soud vedl účastníka k pokusu o
doložení jeho požadavku z hlediska veškerých myslitelných právních kvalifikací,
ale aby svá žalobní a důkazní tvrzení vymezil a doplnil způsobem odpovídajícím
žalobnímu návrhu i právnímu náhledu soudu tak, aby soud mohl o žalobním žádání
řádně rozhodnout při obeznámenosti s veškerými právně relevantními fakty, aniž
by se však dopouštěl dle § 5 o. s. ř. nepřípustného a rovnost účastníků
narušujícího poučení o hmotném právu (k tomu srov. více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010). Ze spisu je
přitom zřejmé, že citovaným ustanovením předpokládaná situace v řízení
nenastala. Byť v určitém okamžiku řízení byla vzpomenuta i úprava náhrady
škody, aplikace příslušné úpravy na žalobní tvrzení soudy zjevně nebyla
shledána případnou, a nebylo tak sebemenšího důvodu, aby se soud snažil
žalobkyni vést k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru. Zcela nepřiléhavá je i zmínka o tom, že soud prvního stupně při vyzývání k
doplnění rozhodujících skutečností nedostál požadavkům ustanovení § 43 o. s. ř., neboť v daném případě se nejednalo o postup směřující k odstranění vad
podání postrádajícího zákonem požadované náležitosti či stiženého
nesrozumitelností nebo neurčitostí. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu
v části, v jaké jím byla zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku I. potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku
III., nelze mít za přípustné. Napadla-li dovolatelka současně i výroky II. a
III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
nelze mít dovolání za přípustné ani v této části.
Dovolatelka ve svém podání
nikterak neobjasňuje, proč by na podané dovolání v tomto rozsahu bylo možno
pohlížet jako na přípustné. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. je přitom
obligatorní náležitostí dovolání vylíčení okolností, pro něž dovolatel pokládá
podané dovolání za přípustné, přičemž nedostatky v tomto směru je možno
odstranit pouze po dobu trvání dovolací lhůty (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). Jářku, nestalo-li se tak, v dovolacím řízení nelze pokračovat, a dovolání je v
souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. třeba odmítnout (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr.
Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu