28 Cdo 3473/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobců a) F. P., b) J. P., a c) J. P., všech zastoupených JUDr. Zdeňkou
Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti žalovaným 1.
VORLICKÝ, STAVEBNÍ STROJE spol. s r. o., IČ 62968297, se sídlem v Hořovicích,
Valdecká 377, a 2. J. V., obou zastoupeným JUDr. Lenkou Skřivánkovou,
advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zaplacení částky 298.110,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 38/2004, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010,
č. j. 30 Co 19/2010-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na
nákladech dovolacího řízení částku 15.960,- Kč k rukám JUDr. Zdeňky Mužíkové,
advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se po prvním, druhém a tehdy i třetím žalovaném (Z. V., podnikateli)
domáhali, aby jim zaplatili částku 799.745,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného
obohacení, které mělo na straně žalovaných vzniknout tím, že užívali nemovitost
žalobců bez právního důvodu.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č. j. 9 C 38/2004-269,
řízení zastavil v části, v níž se žalobci domáhali, aby jim první, druhý, resp.
třetí žalovaný zaplatili společně a nerozdílně tam specifikované částky (výrok
I.), všem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
tam specifikované částky (výrok II.), prvnímu a druhému žalovanému uložil
zaplatit žalobcům společně a nerozdílně tam specifikované částky (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vůči státu i o soudním
poplatku (výroky IV. až X.). Žalobci vzali v průběhu řízení žalobu částečně
zpět. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že všichni žalovaní nemovitost
skutečně užívali, přičemž toto zjištění opřel mimo jiné o závěry uvedené v
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 30 Co 138/2003-98,
jímž byl mezi žalobci a žalovanými schválen soudní smír, kterým se všichni tři
žalovaní zavázali nemovitost vyklidit a předat žalobcům. To, že nemovitost
užíval první žalovaný, navíc účastníci učinili nesporným ve smyslu ust. § 120
odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaní nedokázali upřesnit, v jakém rozsahu
který z nich nemovitost užíval. Soud zjistil, že v období od 28. 4. 2000 do 30.
4. 2003 užívali nemovitost všichni žalovaní, zatímco v období od 1. 5. 2003 do
6. 8. 2004 pouze první a druhý žalovaný. Soud dále posuzoval celkem čtyři
nájemní smlouvy, uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a některými
žalovanými, všechny však shledal neplatnými. Výši bezdůvodného obohacení určil
soud na základě znaleckého posudku, celkově ji představovala částka 628.000,-
Kč, jež byla mezi žalobce rozdělena poměrně podle jejich spoluvlastnických
podílů.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j.
30 Co 19/2010-361, odvolání prvního a druhého žalovaného proti výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení odmítl (výrok I.),
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích II. a III. změnil tak,
že žalobu zamítl, pokud jde o část příslušenství (výrok II.), jinak rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích II. a III. potvrdil (výrok III.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči
státu (výroky IV. až VII.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok
VIII.). Je třeba říci, že ještě před vydáním citovaného rozsudku vydal Krajský
soud v Praze usnesení ze dne 3. 3. 2010, č. j. 30 Co 19/2010-330, jímž rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným změnil tak, že
schválil smír ve znění stanoveném tímto výrokem (výrok I.), a v části
vyhovujících výroků II. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v
tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Ke zmíněnému zastavení řízení v předmětném
rozsahu odvolací soud přistoupil na základě částečného zpětvzetí žaloby, k
němuž žalobci přikročili vzhledem k promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení za určité období. Odvolací soud pak konstatoval, že vzhledem ke
schválení soudního smíru mezi žalobci a třetím žalovaným bude nadále žalobu
posuzovat toliko ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně stran neplatnosti uzavřených nájemních smluv.
Konstatoval, že na straně prvního a druhého žalovaného došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení na úkor žalobců. Výše bezdůvodného obohacení byla
správně zjištěna na základě znaleckého posudku. Žalovaní nebyli schopni či
ochotni sdělit, v jakém rozsahu který z nich předmětné prostory užíval, a
nedoložili ani dohodu o rozsahu jejich užívání. Za těchto okolností bylo
namístě zavázat žalované k solidárnímu plnění. Odvolací soud rovněž připomněl,
že žalobcům a třetímu žalovanému nic nebránilo uzavřít soudní smír, jelikož
hmotné právo umožňuje, aby byl solidární závazek projednán samostatně vůči
každému žalovanému. Celkem byla prvnímu a druhému žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 298.110,- Kč. V části bylo
odvolání žalovaných odmítnuto, neboť nebylo přípustné, jelikož směřovalo proti
výroku, jímž bylo rozhodnuto v jejich prospěch. Odvolací soud rovněž korigoval
závěry soudu prvního stupně týkající se úroku z prodlení.
Proti výrokům III., VI., VII. ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému a výroku
VIII. rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřují ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a v
otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním
posouzení věci a v rovněž v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé se domnívají, že jen proto, že třetí žalovaný uzavřel se žalobci
smír, nemůže být prvnímu a druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit zbylou
žalovanou částku. Odvolacímu soudu vytýkají, že „nepovažoval za důležité
zabývat se tím, že žalobci doposud neprokázali, který z žalovaných a v jaké
době, jaké konkrétní nebytové prostory užíval“. Pokud by se prokázalo, že
žalovaní užívali prostory „stejně“, žalovaná částka měla být rozdělena na
třetiny a každý ze žalovaných měl být zavázán k uhrazení jedné takové třetiny.
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno stíhají žalobce, nikoliv žalované. Dovolatelé
poukazují na „mezery v argumentaci soudů ohledně užívání konkrétních prostor
druhým žalovaným“; druhý žalovaný prostory užíval pouze jako jednatel prvního
žalovaného. Napadají hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatelé
poskytují rozsáhlou analýzu nájemních smluv a shledávají, že ačkoliv tři z nich
jsou skutečně neplatné, nájemní smlouvu ze dne 7. 1. 1995 uzavřenou mezi
Zemědělským družstvem Beroun a Z. V., podnikajícím pod obchodním jménem
VORLICKÝ STAVEBNÍ STROJE, IČ 44289189, je třeba považovat za platnou. V této
smlouvě je tedy jako nájemce označen třetí žalovaný. Zdůrazňují, že první
žalovaný nikdy žádnou nájemní smlouvu neuzavřel. První a třetí žalovaný do
předmětných prostor značně investovali. Dovolatelé též brojí proti závěrům
znaleckého posudku stran zjištěné výše bezdůvodného obohacení a konstatují, že
žalobci jim nikdy nezaslali fakturu ohledně požadovaného nájemného, takže
nemohlo dojít k prodlení žalovaných s jeho placením. Zdůrazňují, že vzhledem k
platnosti nájemní smlouvy ze dne 7. 1. 1995 mohla být povinnost k placení
nájemného uložena toliko třetímu žalovanému, na straně prvního a druhého
žalovaného je tak nedostatek pasivní věcné legitimace, a bylo namístě žalobu
zamítnout. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; současně požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom směru, že dovolání není přípustné ve
smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vzhledem k absenci zásadního
právního významu nemůže být shledáno přípustným ani dle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Otázka zásadního právního významu nebyla dovolateli vymezena,
dovolatelé pouze zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolání by
tak mělo být odmítnuto.
Původní třetí žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že již není účastníkem
řízení a veškeré nároky mezi ním a žalobci byly vypořádány.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu
oprávněnými a zastoupenými advokátkou (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní
dovozují přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a
dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst.
3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Dovolání nemůže být přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a). o. s. ř.,
neboť vyjma nákladových výroků a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek
dovolatelé brojí pouze proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně v tam uvedeném rozsahu potvrzen. Napadají tedy
výrok potvrzující a nikoliv měnící. Je pravdou, že odvolací soud též rozhodl
výrokem měnícím, avšak tím byl výrok II. jeho rozsudku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ve výrocích II. a III., pokud jde o část příslušenství,
tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Uvedeným výrokem tedy bylo rozhodnuto
ve prospěch prvního a druhého žalovaného, kteří rozsudek odvolacího soudu v
tomto směru nenapadají, a pokud by tak učinili, bylo by jejich dovolání v
uvedeném rozsahu subjektivně nepřípustné. Dovolání tak lze posuzovat z hlediska
jeho případné přípustnosti jedině dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud předně podotýká, že předmětem dovolacího přezkumu se nemůže stát
závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní předmětné prostory užívali, neboť se
jedná o skutkové zjištění odvolacího soudu, z něhož musí soud dovolací vzhledem
k ust. § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. vycházet. Stejná je situace
stran výše bezdůvodného obohacení, která byla zjištěna znaleckým posudkem, a
namítaného nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Odvolací soud konstatoval, že všichni tři žalovaní nemovitost užívali, avšak
nedokázali specifikovat, kdo z nich v jakém rozsahu, a nedoložili ani existenci
dohody, jež by toto užívání upravovala. Za těchto okolností soud zcela správně
rozhodl tak, že žalovaným uložil, aby závazek splnili solidárně (což je ostatně
v souladu s judikaturou dovolacího soudu, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3803/2009). V situaci, kdy dochází mezi obohacenými ke
vzniku solidární odpovědnosti, mohli věřitelé požadovat třeba i celé plnění po
kterémkoliv z žalovaných. Z hlediska prvního a druhého žalovaného je tedy zcela
nerozhodné, že žalobci uzavřeli se třetím žalovaným smír. Tím došlo de facto ke
snížení žalované částky, jelikož třetí žalovaný splnil závazek do výše celkem
70.000,- Kč, a zbylou částku pak věřitelé (tedy žalobci) mohli vymáhat po
prvním a druhém žalovaném, neboť to je zcela v jejich dispozici. Třetí žalovaný
mohl se žalobci uzavřít smír vzhledem k faktu, že v soudním řízení nejde nikdy
na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství (ust. § 91 odst. 2 o.
s. ř.). Každý ze solidárně žalovaných dlužníků jedná totiž v řízení sám za sebe
a jeho procesní úkony nezavazují ostatní žalované (ust. § 91 odst. 1 o. s. ř.;
viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1531.).
Soud tedy nemohl postupovat tak, že by dovolatelům uložil zaplacení pouze dvou
třetin žalované částky. V tomto ohledu je nevýznamný poukaz na břemeno tvrzení
a břemeno důkazní, protože žalobci dozajista unesli břemeno tvrzení, neboť
rozhodné skutečnosti vylíčili dostatečně, a stejně tak břemeno důkazní, jelikož
bylo prokázáno, že žalovaní nemovitost užívali (kterýžto závěr nemůže být nyní
zpochybňován). Soud tedy nemusel zjišťovat, v jakém rozsahu jednotliví žalovaní
nemovitost užívali, a v souladu s judikaturou uložil žalovaným, aby závazek
splnili společně a nerozdílně. Dobou, po níž žalovaní prostory užívali, se
odvolací soud zabýval.
Dovolatelé nespecifikují, z jakého důvodu považují za právně významné, že třetí
žalovaný uzavřel dle jejich názoru platnou nájemní smlouvu s právními
předchůdci žalobců. Neformulují tedy otázku, jejíž řešení by mohlo činit
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání přípustným, ač
je to nezbytnou podmínkou dovození přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. S tím souvisí i námitka dovolatelů, že povinnost k
zaplacení nájemného mohla být uložena jedině třetímu žalovanému a vůči nim měla
být žaloba naopak zamítnuta. Dovolatelé opomíjí, že žalovaná částka po nich
byla požadována z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv coby dlužné nájemné.
Zdůrazňuje-li první žalovaný, že nikdy žádnou nájemní smlouvu nepodepsal, není
to v dané situaci rozhodné, neboť žaloba nezní na zaplacení nájemného, ale na
vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže dovolatelé tvrdí, že třetí žalovaný do
„pronajímaných prostor“ značně investoval a k této skutečnosti by mělo být
přihlédnuto i při stanovení výše bezdůvodného obohacení, je třeba podotknout,
že řešení této otázky by bylo významné při posuzování bezdůvodného obohacení ve
vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným, nikoliv však ve vztahu mezi žalobci a
dovolateli. Námitky dovolatelů týkající se znaleckého posudku v souvislosti s
jím zjištěnou výší bezdůvodného obohacení směřují ke zpochybnění správnosti
skutkových zjištění, kterými se dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, při
zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
zabývat. Zcela liché jsou rovněž jejich námitky ohledně dosud nenastalé
splatnosti závazku, neboť by bylo nelogické, aby žalobci ohledně svého nároku
na vydání bezdůvodného obohacení vystavovali jakékoliv faktury, a o nároku na
zaplacení nájemného nelze hovořit v situaci, kdy sami dovolatelé považují
uzavřené nájemní smlouvy (kromě smlouvy ze dne 7. 1. 1995) za neplatné.
Správností právního názoru odvolacího soudu ohledně skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení se dovolací soud vzhledem k jeho nenapadení nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelé výslovně napadli též v
rozsahu výroků VI., VII. a VIII., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je
dovolání přípustné proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení, resp. o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku.
Uvedená rozhodnutí mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, že jsou
začleněna do rozsudku, a stávají se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1
o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti nim zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti uvedeným výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239
o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům VI., VII. a
VIII. napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
13.000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, §
18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.,
a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010
Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy
15.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu