28 Cdo 3480/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované
A. H., zastoupené advokátkou, o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 224/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co
305/2007-57, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Žalobce se domáhal žalobou ze dne 20. 10. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7
vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku
36.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaná zneužívá postavení
nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k
bydlení, ale – bez souhlasu vlastníka – i k výdělečné činnosti (hostinská
živnost bez ubytovacího zařízení a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a
prodej), jakož i k registraci místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“).
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 5 C 224/2006-36,
žalobu zamítl s tím, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, na jehož základě
by měla žalovaná plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce
neprokázal, že by žalovaná v předmětném bytě provozovala podnikatelskou
činnost, když ke vzniku povinnosti žalované plnit žalobci požadovanou finanční
částku nepostačuje, že žalovaná na adrese bytu nechala evidovat místo podnikání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 19
Co 305/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, když dodal,
že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na
kompenzaci možných rizik, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout
v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohly
založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť nelze dovodit, že by
pouhým zaevidováním sídla společnosti nebo místa podnikání na adrese bytu, čímž
navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s
kolaudačním stavem k nebytovým účelům, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaná
v bytě skutečně realizovala svou podnikatelskou činnost, resp. provozovala
živnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a především ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že je jako vlastník
výhradním majitelem všech práv k bytu (práva držby, požívání a užívání,
nakládání aj.), zatímco žalované byl podle smlouvy byt poskytnut jen k bydlení
a ne již k užívání za výdělečným účelem, a ačkoli žalované plynuly z uvedeného
porušení žalobcových práv výhody (spočívající zejména v úspoře nájemného, které
by musela platit, pokud by podnikání umístila jinam), tyto výhody žalobci nijak
nekompenzovala. Dále namítá, že odvolací soud pominul ustanovení o bezdůvodném
obohacení, přičemž žádný právní předpis neopravňuje nájemníka umístit místo
podnikání do svého bydliště, když navíc živnostenský zákon předpokládá, že
vlastník vyslovil s takovým umístěním souhlas. I samotné uvedení bytu jako
místa podnikání, bez faktického provozování živnosti, představuje nedovolený
zásah do vlastníkových práv, neboť k místu podnikání se váží práva a povinnosti
živnostníka i státních orgánů. Nájemce, který platí jen regulované nájemné,
nepředstavující přiměřené protiplnění, byl žalobci (vlastníku, pronajimateli)
„vnucen“ (žalobce nemůže ukončit dlouhodobě trvající nájemní vztah), a proto
žalobce nemohl v nájemní smlouvě dohodnout zákaz užívání bytu k podnikání.
Uvedenými pochybeními došlo k zásahu do žalobcova vlastnického práva, jakož i k
porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy. Žalobce navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání k námitkám žalobce vyjádřila
nesouhlasně.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V předeslaných souvislostech závisí posouzení vzniku nároku na vydání
bezdůvodného obohacení na řešení otázky, zda osoba oprávněná užívat byt poruší
vlastníkova práva, jestliže bez jeho souhlasu zaregistruje na adrese bytu místo
podnikání ve smyslu živnostenského zákona, a zda takové osobě vzniká bezdůvodné
obohacení. Protože přípustnost dovolání mohla být založena pouze na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nebyl shledán rozpor
řešené otázky s hmotným právem ani rozdílné rozhodování o této otázce
odvolacími soudy či dovolacím soudem a uvedená otázka již byla rozhodovací
praxí dovolacího soudu řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, od jehož závěrů nemá dovolací důvod se
odchýlit (srovnej níže), dospěl dovolací soud k závěru o absenci zásadního
právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy o
nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud uvádí, že v souzené věci připadá alespoň pojmově v úvahu nárok na
vydání bezdůvodného obohacení podřaditelný pod skutkovou podstatu majetkového
prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Uvedená
skutková podstata byla sice během předlistopadového režimu užívána především v
souvislosti s trestnou činností a s nedovoleným podnikáním (srov. zprávu
Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, R 26/1975). Nicméně,
vzhledem k posunu hodnotového rámce, kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku
právní kontinuity nutno interpretovat v souladu s principy demokratického
právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93, č.
14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti vykládat ustanovení soukromého práva ve
směru rozumného uspořádání vztahů ve společnosti a současně i s odvoláním na
zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého
jednání (srov. i § 6 odst. 2 návrhu občanského zákoníku, zveřejněného na
webových stránkách Ministerstva spravedlnosti), dospěl dovolací soud k závěru,
že majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák.
získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo užíval či si přisvojil
hodnoty vyhrazené podle práva jinému.
Je nutné zdůraznit, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba
oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu
živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým
jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné
oprávněné osoby (dále jen „nájemce“) na užívání bytu lze redukovat na „holé“
bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel
pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak
odpovídá i zvyklostem občanského života, relevantním pro výklad smluv,
nevyžaduje se pronajímatelův souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz,
vymyslí vynález, vytvoří program, napíše knihu, nebo vypěstuje bonsai. Totéž
platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova. Typovým znakem těchto
aktivit zůstává, že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru
a byt stále převážně slouží k bydlení.
Opačný závěr, vyžadující k provozování výdělečných aktivit nájemcem vlastníkův
souhlas, by totiž vedl ke snaze stávajících pronajímatelů podmínit svůj souhlas
co nejvyšším podílem na zisku z nájemcových aktivit, byť provozovaných v
soukromí a nijak neobtěžujících jiné. Především by ale předeslaný závěr
představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7
odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. i nedotknutelnost obydlí podle
čl. 12 Listiny), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde
se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci
spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal,
informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách a skládal mu z nich
účty.
Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat shora příkladmo
uvedené výdělečné aktivity, není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon
týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť „existují živnosti, které
vůbec není nutno provozovat v provozovně“ (Staša, J., Srbová, I. Živnostenský
zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: Beck, 2002, str. 177) a bylo by
„nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí
vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou
činností“ (rozs. NS z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000).
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že k získání živnostenského oprávnění je –
narozdíl od provozovny – nezbytné uvést místo podnikání (srov. např. § 45 odst.
2 živnostenského zákona; viz též § 2 odst. 3 obch. zák.) a že za této situace
by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné
ztížení možnosti podnikat dle živnostenského zákona, zvláště v případě odepření
souhlasu, který by vyvolal nezbytnost přestěhovat se, získat další prostory
nebo zaregistrovat fiktivní sídlo podnikání (což však zapovídá § 2 odst. 3
obch. zák.). Není přitom rozumný důvod nutit k uvedeným opatřením nájemce,
který byt užívá způsobem shora uvedeným, tedy například domácího programátora,
je-li se svými zákazníky v kontaktu převážně prostřednictvím telefonu či
e-mailu, nebo dokonce nájemce, který na adrese bytu místo podnikání podle
živnostenského zákona jen registruje, přičemž vlastní živnostenskou činnost
vykonává jinde (hostinská činnost provozovaná v restauraci), ať již v dalších
pronajatých prostorách, anebo u svých zákazníků (instalatérství, tapetování
apod.). Z uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí
vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského
zákona i za absence smluvního ujednání, by (dovolává-li se žalobce ústavní
roviny) vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody
podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). Naproti tomu, nepředstavuje podstatnější,
pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad
opačný, ke kterému se přiklonil dovolací soud, totiž že osoba oprávněná užívat
byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle
živnostenského zákona.
K odůvodnění závěru o nižší intenzitě zásahu do vlastníkových práv dovolací
soud rovněž poukazuje na podobnost registrace místa podnikání s registrací
trvalého pobytu (§ 10 až 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), jakož
i na to, že některé možné (avšak svou povahou výjimečné) aktivity státních
orgánů vůči podnikateli (např. živnostenská kontrola) nepředstavují pro
vlastníka zátěž zásadnější povahy, vezme-li se v úvahu, že vůči všem nájemcům
mohou státní orgány uplatňovat zásahy stejně tíživé nebo ještě tíživější, jako
např. vstup do obydlí (§ 83c t. ř.), předvedení (§ 52 o. s. ř. nebo §§ 90, 98 a
183 tr. ř.), výkon rozhodnutí (§ 345 o. s. ř. an.), exekuce (§ 59 odst. 2 písm.
b/ e. ř.), či prohlídku bytu ve smyslu § 21 odst. 5 in fine zákona č. 143/2001
Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.
Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní
judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z čl. 4 odst. 4 Listiny zásadu
minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, Pl. ÚS 4/94, N 46/2, č. 214/1994 Sb.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s uvedenými závěry je v souladu i samotný
živnostenský zákon, který uplatňuje odlišné požadavky na podnikatelovo
soukromoprávní oprávnění, a to vyšší, jde-li o provozovnu (§ 17 odst. 2
živnostenského zákona: „Je-li provozovna umístěna v bytě a není-li podnikatel
vlastníkem tohoto bytu, může v něm provozovat živnost pouze se souhlasem
vlastníka, spoluvlastníka nebo správce bytu nebo nemovitosti, jejíž je byt
součástí, pokud je tento správce k udělování takového souhlasu zmocněn.“), a
nižší, jde-li o místo podnikání, kde postačí, aby podnikatel „na žádost
živnostenského úřadu prokázal vlastnické nebo užívací či jiné obdobné právo k
objektu nebo prostorám, v nichž má na území České republiky místo podnikání,
liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2)“ (§ 31 odst. 2 živnostenského zákona).
Závěrem dovolací soud uvádí, že ačkoli jsou nájemci s regulovanými nájmy na
dobu neurčitou vlastníku do jisté míry „vnuceni“, nelze konstruovat zhoršení
jejich postavení, či až jakýsi „poloprávný“ status, například dovozováním
povinnosti opatřit si vlastníkův souhlas s registrací místa podnikání podle
živnostenského zákona, jestliže tato povinnost netíží nájemce s nájemným
neregulovaným (srov. čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).
Lze tedy shrnout, že pouhou registrací místa podnikání ve smyslu živnostenského
zákona na adrese bytu bez souhlasu vlastníka nevzniká nájemci bytu bez dalšího
bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce správně i s přihlédnutím k
ustanovením o bezdůvodném obohacení, dovoláním napadenému rozsudku nelze
přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř., a proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení o dovolání podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Za vyjádření k dovolání
náleží sazba za úkon ve výši 13.420,- Kč. Tuto částku bylo nutné krátit dvakrát
na polovinu, tj. na částku 3.355,- Kč (§ 3 odst. 1, § 14, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb.). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč a 19 % DPH
představovaly náklady řízení žalované částku 4.350,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu