28 Cdo 3545/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o
dovolání dovolatelek: a) R. W., a b) J. Z., zastoupených JUDr. H. R., proti
rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, sp. zn. 16 Co 440/2004, vydanému
v právní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 1208/91
(žalobkyň R. W. a J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. S.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 18. 12. 1991, bylo posléze
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 10. 3. 2004, č. j. 4 C
1208/91-194. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobkyň R. W. a J. Z. na určení, že B. T. (matka žalobkyň) byla ke dni svého
úmrtí „výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v katastrálním území a
obci B. (o výměře 489 m2), označené v geometrickém plánu z 8. 11. 1987
(vyhotoveného n. p. Geodézií B.,)“. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému
na náklady řízení 12.325,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, sp. zn. 16 Co
440/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Brno -
venkov z 10. 3. 2004, č. j. 4 C 1208/91-194, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo
nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 5.300,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud sice
dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně posouzení otázky naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení na straně žalobkyně, ale že přesto je rozhodnutí
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyň správné.
Odvolací soud ohledně aktivní legitimace žalobkyň v této právní věci poukazoval
na to, že podle usnesení Okresního soudu Brno - venkov z 15. 6. 2001, sp. zn.
13 D 499/2001 (vydaného v dodatečném projednání dědictví po zemřelé B. T.)
došlo v tomto dědickém řízení ke schválení dohody dědiců po uvedené
zůstavitelce, na základě níž žalobkyně J. Z. nabyla pozemky parc. č. 231/3 a
parc. č. 231/35 v katastrálním území B. Poté došlo darovací smlouvou z 28. 1.
2004 k převedení pozemků parc č. 231/3 a parc. č. 231/35 v katastrálním území
B. na žalobkyni R. W. a byl podán i návrh na povolení vkladu do katastru
nemovitostí ohledně těchto pozemků. Žalobkyně však předložily soudu v tomto
řízení výpis z katastru nemovitostí z 25. 2. 2004, z něhož je zřejmé, že k
pozemkům parc. č. 231/3 a parc. č. 231/35 v katastrálním území B. je na listu
vlastnictví č. 1381 je veden duplicitní zápis vlastnictví, v němž jako
vlastníci uvedených pozemků jsou zapsáni žalobkyně J. Z., ale také žalovaný M.
S. Soud bylo v této souvislosti předloženo rozhodnutí Katastrálního úřadu pro
J. kraj, katastrálního pracoviště B. z 1. 3. 2006, zn. V.-458/2004-734/2, jímž
bylo řízení o povolení vkladu na základě uvedené darovací smlouvy z 28. 1. 2004
přerušeno do doby pravomocného skončení řízení v této právní věci (sp. zn. 4 C
1208/91 Okresního soudu Brno - venkov).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobkyně se domáhaly určení toho, že
jejich zemřelá matka B. T. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí pozemku parc. č.
231/3 v katastrálním území B., a to zejména proto, aby mohlo dojít k
dodatečnému projednání dědictví po uvedené zůstavitelce. Odvolací soud však
dovozoval, že bylo-li již o dodatečném projednání dědictví ohledně předmětné
nemovitosti v řízení o dědictví pravomocně rozhodnuto, pak by vydání určovacího
rozhodnutí, jehož se žalobkyně domáhají, již „nemohlo nikterak změnit jejich
právní postavení a nemohlo by v žádném případě takové určovací rozhodnutí vést
k zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví“. Neshledal proto odvolací
soud u žalobkyň naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a byl toho názoru, že „již
sám o sobě tento nedostatek je důvodem pro zamítnutí žaloby, aniž by bylo
povinností soudu se věcně žalobou zabývat“ (jak to učinil soud prvního stupně,
který se žalobou žalobkyň věcně zabýval a neshledal ji po hmotně právní stránce
důvodnou).
Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítající rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 1. 11. 2006 advokátce, která
žalobkyně v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 5. 12.
2006 u Okresního soudu Brno - venkov, tedy podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody žalobkyně uváděly, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
vycházejícím ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelky především zdůrazňovaly, že „zásadně nesouhlasí s právním posouzením
otázky naléhavého právního zájmu“, k němuž dospěl odvolací soud na rozdíl od
právního posouzení téže otázky soudem prvního stupně. Dovolatelky poukazovaly
na to, že jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá z toho, že
vyhověl-li by soud jejich určovací žalobě, pak by na základě pravomocného
soudního rozhodnutí byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, B. T. (matka žalobkyně). Dovolatelky
mají za to, že by tak došlo k zápisu vlastnictví výlučného a nikoli (jako
dosud) k duplicitnímu zápisu; následně by pak mohlo dojít ke vkladu do katastru
nemovitostí i ohledně darovací smlouvy, uzavřené mezi darující J. Z. a
obdarovanou R. W. 28. 1. 2004; potom by v katastru nemovitostí byla jako
výlučná vlastnice pozemků, o něž jde v tomto řízení, zapsána žalobkyně R. W.
Nejde tu tedy o situaci uváděnou odvolacím soudem, že by rozhodnutí soudu,
kterým by bylo vyhověno určovací žalobě žalobkyň „nemohlo nikterak změnit
právní postavení žalobkyň“. Dovolatelky jsou posléze přesvědčeny, že i z
rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v této právní věci (tj. z rozsudku
Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, 22 Cdo 1508/2002), lze dovozovat právní závěr,
že na jejich straně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože
jinak by dovolací soud nezrušil žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu Brno
- venkov z 2. 2. 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, a potvrzující rozsudek Krajského
soudu v Brně z 30. 8. 2001, sp. zn. 38 Co 309/98, a nevracel by věc k dalšímu
řízení v tomto sporu, který je již soudy projednáván 15 roků.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 1208/91
Okresního soudu Brno - venkov), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 9. 2006
(sp. zn. 16 Co 440/2004 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by
byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem,
napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V této právní věci (sp. zn. 4 C 1208/91 Okresního soudu Brno-venkov) byl již
vydán i rozsudek dovolacího soudu dne 27. 8. 2003 (22 Cdo 1508/2002 Nejvyššího
soudu), jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně z 30. 8. 2001, sp. zn.
38 Co 309/98, i rozsudek Okresního soudu Brno - venkov z 2. 2. 1998, č. j. 4 C
1208/91-104, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedeného
zrušovacího rozsudku dovolacího soudu bylo zejména uvedeno: „Žalobkyně J. Z. a
R. W. měly být v řízení poučeny o rozporu v jejich žalobním návrhu a měla jim
tak být dána možnost opravit žalobní návrh tak, aby namísto nesprávného
přísudku „je“ uvedly přísudek v minulém čase. Pokud tak neučinil soud prvního
stupně, bylo dobře možné, aby tak učinil v odvolacím řízení odvolací soud.
Nesplnění této poučovací povinnosti podle ustanovení § 5 a § 43 odst. 1
občanského soudního řádu je vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2
písm. a) občanského soudního řádu, neboť eventuální opravou žalobního návrhu tu
mohl odpadnout jeden z důvodů, pro který odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně zamítající žalobu v této její části. S ohledem na uvedenou vadu
řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní
posouzení věci, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně určení
vlastnictví B. T. ke spornému pozemku (§ 243b odst. 1 občanského soudního
řádu). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 občanského
soudního řádu)“.
V citovaném rozsudku dovolacího soudu z 27. 8. 2003 (22 Cdo 1508/2002
Nejvyššího soudu) byl uveden i odkaz na výsledky řízení před soudy obou stupňů:
„Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyň B.
T., zemřela, uzavřela s Čs. státem MNV v B. kupní smlouvu, kterou státu
prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Rozhodnutím ONV B. z 9. 1.
189, č. j. Fin. 5-2/89 OUP-To, které nabylo právní moci 16. 1. 1989, byl pak
žalovanému M. S. přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 231/3 (o výměře
648 m2) a 13. 2. 1989 byla mezi Čs. státem – MNV B. a žalovaným M. S. uzavřena
dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku za účelem výstavby
rodinného domku; uvedená dohoda byla registrována bývalým Státním notářství B.
pod sp. zn. R II 775/89“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepostupovaly
soudy obou stupňů v rozporu s uvedenými závěry dovolacího soudu.
Žalobkyně se v této právní věci svou určovací žalobou domáhaly určení toho, že
jejich právní předchůdkyně byla v době svého úmrtí vlastnicí v žalobě upřesněné
části pozemku, který přešel na stát v roce 1987 a stát pak se žalovaným uzavřel
dohodu o osobním užívání pozemku, o nějž jde v tomto řízení.
Musely se tedy v daném případě soudy obou stupňů zabývat závažnou právní
otázkou, a to jako posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který
svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v restitučních
předpisech, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně
vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především
dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31
Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž
nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, tj. v
době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se
domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126
občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok
podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů
(uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., v částce 166): „Žalobou o určení vlastnického
práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně
domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku
došlo v době po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil
způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto
stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit
právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním, ale i dalšími
majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních
předpisů je právní úpravou speciální ve vztahu k obecným předpisům. Bylo tu
také uvedeno, že zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát získal v období do konce
roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které tu podle tehdejších
právních předpisů získal stát, by tak byla narušena právní jistota osob, které
nabyly věc od státu a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální
zápis.
V již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.
21/05, byl také zaujat výkladový právní závěr k samotnému ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež
vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního
očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle
§ 80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, u nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud
ve svém rozsudku z 20. 9. 2006 (sp. zn. 16 Co 440/2004 Krajského soudu v Brně),
proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil základní právní otázku tohoto
sporu v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním
závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již
bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, ani
právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,
v.
r.
předseda senátu