NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1508/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyň:
A) R. W., a B) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. S.,
zastoupenému advokátem, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových a 3) obci B., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti
rozhodnutí a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.
zn. 4 C 1208/91, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna
2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pokud jím byl pod bodem III. výroku potvrzen
rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C
1208/91-104, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že dohoda
o zřízení osobního užívání pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v kat. území
B., uzavřená mezi žalovanými 1) a 3) 13. 2. 1989 a registrovaná Státním
notářstvím Brno-venkov 28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89, je neplatná, se
odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 3)
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 250,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. I. S.
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co
309/98-134, pokud jím byl pod bodem III. výroku ve vztahu k žalovanému 1)
potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C
1208/91-104, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že B. T.
je ke dni úmrtí, tj. k 8. 11. 1996, výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č.
231/3 o výměře 487 m2 v kat. území B., označené v geometrickém plánu z 8. 11.
1987, č. zak. 027924-609, písm. „a“, a ve výrocích o nákladech řízení pod body
IV. a VI. mezi žalobkyněmi a žalovaným 1) a rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že B. T. je ke dni úmrtí, tj. 8. 11. 1996,
výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v kat. území B. o výměře 487
m2, označené v geometrickém plánu z 8. 11. 1987, č. zak. 027924-609, písm. „a“,
a ve výrocích po povinnosti žalobkyň nahradit náklady řízení státu a žalovanému
1) se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Brno –venkov k
dalšímu řízení.
Okresní soud Brno – venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, zamítl žalobu, aby soud určil, že
rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989, č. j. Fin.
5-2/89 OÚP, je neplatné, dále „že dohoda o zřízení osobního užívání pozemku
parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v k. ú. B. uzavřená dne 13. 2. 1989 mezi
žalovaným 1 a žalovaným 3 a registrovaná Státním notářstvím Brno – venkov dne
28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89 je neplatná“ a „že B. T. je ke dni úmrtí, t.
j. ke dni 8. 11. 1996 výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v k. ú.
B. o výměře 487 m2 označenou v GP ze dne 8. 11. 1987 č. zak. 027924-609 písm.
a“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z
důvodu, že rozhodnutí z 9. 1. 1989 zrušeno ani změněno nebylo, do 31. 12. 1991
nedošlo také k žádné změně týkající se dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku ze 13. 2. 1989, takže ke dni 1. 1. 1992 žalovaný 1) se v souladu s §
872 odst. 1 ObčZ stal vlastníkem označeného pozemku. Pokud jde o určení
neplatnosti rozhodnutí z 9. 1. 1989 a dohodu o zřízení práva osobního užívání
pozemku ze 13. 2. 1989, neshledal navíc naléhavý právní zájem žalobců na
takovém určení. Otázka vlastnictví označeného pozemku byla v předcházejícím
řízeních, vedených u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 399/91 a 6 C
170/90, řešena jen jako otázka předběžná a nebyla obsažena v pravomocných
výrocích rozhodnutí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze
dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pod bodem I. výroku připustil
zpětvzetí žaloby proti žalované 2), rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích proti žalované 2) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Pod bodem
III. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení
neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání k blíže označenému pozemku z 13.
2. 1989 a na určení vlastnictví k tomuto pozemku, ve vztahu k žalovaným 1) a
3) potvrdil. Pod body II. a IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a pod
bodem VIII. zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že právní předchůdkyně
žalobkyň B. T. uzavřela 22. 12. 1987 s Čs. státem – MNV v B. kupní smlouvu,
kterou státu prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Rozhodnutím ONV
Brno-venkov z 9. 1. 1989, č. j. Fin. 5-2/89 OUP-To, které nabylo právní moci
16. 1. 1989, byl žalovanému 1) přidělen do osobního užívání pozemek parc. č.
231/3 o výměře 648 m2 a 13. 2. 1989 byla mezi Čs. státem – MNV v B. a žalovaným
1) uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku za účelem
výstavby rodinného domku, která byla registrována bývalým Státním notářstvím
Brno-venkov pod sp. zn. R II 775/89. V katastru nemovitostí Katastrálního úřadu
B. – v. jsou na LV č. 1381 pro kat. území B. jako vlastníci pozemku parc. č.
231/3 duplicitně vedeni žalovaný 1) a B. T. Rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov v Brně z 15. 11. 1990, č. j. 6 C 170/90-21, který nabyl právní moci
6. 12. 1990, bylo Čs. státu – MNV v B. uloženo, aby vydal a vyklidil část
pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2. Na podkladě uvedených zjištění odvolací
soud dospěl k závěru, že žalovaná 3) není v této věci pasivně legitimována a že
pokud se žalobkyně domáhaly určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního
užívání pozemku z 13. 2. 1989, nemají na tomto určení naléhavý právní zájem,
protože by nic nezměnilo na právních vztazích mezi účastníky. Podle odvolacího
soudu soud prvního stupně věcně správně rozhodl i ve vztahu k žalovanému 1).
Vyslovil právní názor, že v současné době by přicházelo v úvahu určení, že B.
T. „byla“ ke dni úmrtí 8. 11. 1996 vlastnicí předmětného pozemku, nikoli, že
„je“, jak žalobkyně žalují, takže žalobkyně na takovém určení nemohou mít
naléhavý právní zájem. Okresní soud Brno-venkov rozsudek z 15. 11. 1990, sp.
zn. 6 C 170/90, o vyklizení sporného pozemku, postavil na právním názoru, že
kupní smlouva z 22. 12. 1987 je neplatná. I kdyby stát nebyl vlastníkem tohoto
pozemku, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému 1)
nebylo zrušeno ani změněno, není právním aktem nicotným, a protože žalovaný 1)
nabyl na jeho základě práva v dobré víře, nelze je změnit nebo zrušit ani v
rámci přezkumu mimo odvolací řízení. Právo osobního užívání pozemku tak
žalovanému vzniklo platně a ke dni 1. 1. 1992 se transformovalo na právo
vlastnické.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku,
podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu
řízení žalobkyně spatřují v tom, že pokud odvolací soud byl názoru, že petit
žaloby, týkající se určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku, je nesprávný,
měl by vyzval, aby petit opravily. Při formulaci petitu s ohledem na průběh
dalšího dědického řízení použily přítomný čas slovesa „být“, kdy podle žalobkyň
lze použít jak jeho přítomný, tak i minulý čas. Vyslovily nesouhlas s názorem
odvolacího soudu, že neosvědčily naléhavý právní zájem na určení vlastnictví B.
T. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí s tím, že takového určení vůči
žalované 3) se nikdy nedomáhaly. Žaloba proti žalované 3) se týkala pouze
určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku s ohledem na
to, že vedle žalovaného 1) byla účastníkem této dohody. S ohledem na právní
závěr o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený v rozsudku Okresního soudu
Brno-venkov ve věci sp. zn. 6 C 170/90, nemůže být rozhodnutí ONV Brno-venkov o
přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému 1) z 9. 1. 1989 pravomocné a
vykonatelné, neboť nebylo doručeno B. T. jako účastnici správního řízení, která
vlastnictví k pozemku nepozbyla. Za tohoto stavu nemohla být platně uzavřena
dohoda o zřízení práva osobního užívání, právo osobního užívání pozemku tak
žalovanému 1) nemohlo platně vzniknout a nemohlo se tudíž transformovat na
právo vlastnické. Určení neplatnosti této dohody se domáhaly z opatrnosti
proto, že právě na jejím základě došlo k zápisu žalovaného 1) v katastru
nemovitostí a katastrální úřad takové výslovné určení požadoval, aby mohl
provést změnu zápisu ve prospěch žalobkyň. Podle názoru žalobkyň právní názor
odvolacího soudu, že žalobkyně měly žalovat na plnění – vyklizení pozemku, však
otázku změny zápisu v katastru nemovitostí neřeší. Setrvaly na stanovisku, že
rozsudek Okresního soudu Brno- venkov z 5. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, je v
tomto sporu závazný, neboť deklaruje neplatnost kupní smlouvy z 22. 12. 1987. I
když neplatnost této kupní smlouvy nebyla výslovně vyslovena ve výroku tohoto
rozsudku, výrok rozsudku je třeba vždy posoudit v souvislosti s jeho
odůvodněním. Žalovaný 1) sice nebyl účastníkem tohoto řízení, nic mu však
nebránilo, aby vstoupil do řízení a hájil svá práva. V současné době je v
katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice sporného pozemku vedle žalovaného
1) žalobkyně 2) s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov o
dodatečném projednání dědictví z 15. 6. 2001, sp. zn. 13 D 499/2001. Žalobkyně
navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaná 3) se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem s
tím, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s
výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelky nenamítaly, že v řízení došlo k vadám uvedených v § 237
odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by některé z uvedených vad
nastaly. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ, tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může
tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ
nebyly naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1,
dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu
jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v
projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí
musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní
význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou
vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů
dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku
jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní
názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za
otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v
napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení neplatnosti dohody o zřízení
práva osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989 je z hlediska posouzení naléhavého
právního zájmu podle § 80 písm. c) OSŘ v souladu s ustálenou soudní
judikaturou. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být
rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této
předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu podle § 80 písm. c) OSŘ. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR z 25.
1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, a 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, pod C 67, Svazek 1, a C 775, Svazek 11. V daném případě je otázka
platnosti zmíněné dohody z 13. 2. 1989 ve vztahu k otázce určení vlastnictví B.
T. ke spornému pozemku otázkou předběžnou. Za této situace, kdy odvolací soud
se neodchýlil od judikatury řešící otázku naléhavého právního zájmu v případě
určení platnosti smlouvy, kdy posouzení platnosti smlouvy má povahu předběžné
otázky, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu nemá po právní
stránce zásadní význam. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z
13. 2. 1989, tak není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud
proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání v tomto
rozsahu odmítl jako nepřípustné.
Odmítnutím dovolání v uvedeném rozsahu se řízení ve vztahu k žalované 3) končí,
protože dovolání ve vztahu k výroku o určení vlastnictví se této žalované
netýká. Proto bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu
mezi žalobkyněmi a žalovanou 3). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení
vychází z neúspěšnosti žalobkyň a z toho, že úspěšné žalované 3) náklady řízení
vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Náklady řízení vzniklé žalované 3) představují odměnu za dva úkony právní
služby – převzetí a přípravu zastoupení a sepis vyjádření zástupkyně k dovolání
podle § 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
která činí podle § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 3 100,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x
75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2219/99,
publikovaném v Soudních rozhledech č.1, ročník 2001, str. 6, vyslovil právní
názor, že „nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním
řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které
nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly,
nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky“.
Právní názor odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím ONV Brno-venkov o
přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989, které nebylo doručeno všem
účastníkům řízení, aniž se vypořádal s tvrzením žalobkyň, že uvedené rozhodnutí
nebylo doručeno B. T. jako vlastnici pozemku, je v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut návrh na určení
vlastnictví B. T. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí, je proto podle § 239
odst. 2 OSŘ přípustné.
Dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání opřené o § 239 odst. 2 OSŘ může být přípustné jen tehdy, je-li
dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumávat rozsudek
odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ,
tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud je proto vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím
řízení. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované v Souboru pod C 103, Svazek 2, podle kterého „v dovolání,
jehož přípustnost může být dána jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, nelze úspěšně
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování [tj. dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.]“.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu může být dovolacím soudem
přezkoumán jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle § 241 odst. 3
písm. d) OSŘ, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Je-li dovolání shledáno přípustným, pak dovolací soud podle §
242 odst. 3 OSŘ zkoumá, zda v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech.
Podle § 43 odst. 1 OSŘ předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo
neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je
třeba opravu nebo doplnění provést.
Žalobkyně jako právní nástupkyně původní žalobkyně B. T. (dědičky)
podáním z 30. 9. 1997 změnily návrh na zahájení řízení tak, aby soud určil, že
„B. T. je ke dni úmrtí, tj. ke dni 8. 11. 1996, výlučnou vlastnicí pozemku p.
č. 231/3 v k. ú. B., zapsaném na LV č. 1381 u KÚ B. – v.“, s tím, že B. T.
zemřela a aby měly právní titul pro dědické řízení ohledně sporného pozemku, je
třeba, aby výrokem soudu bylo určeno, že B. T. ke dni smrti byla výlučnou
vlastnicí tohoto pozemku. Z uvedeného vyplývá, že změněný žalobní návrh se
dostal do rozporu s jejich žalobním tvrzením, že jejich právní předchůdkyně
zemřela. Žalobkyně tedy měly být poučeny o tomto rozporu a měla jim tak být
dána možnost opravit žalobní návrh tak, aby namísto nesprávného přísudku „je“
uvedly přísudek v minulém čase. Pokud tak neučinil soud prvního stupně, bylo
dobře možné, aby tak učinil v odvolacím řízení odvolací soud. Nesplnění této
poučovací povinnosti podle posledně uvedených zákonných ustanovení je vadou
řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, neboť eventuální opravou žalobního
návrhu mohl odpadnout jeden z důvodů, pro který odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně zamítající žalobu v této části potvrdil.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Existence dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d), tj. že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je zřejmá s
ohledem na výše citovanou judikaturu, týkající se vázanosti soudu správním
rozhodnutím a možnosti přezkumu správního rozhodnutí obecnými soudy mimo rámec
správního řízení.
S ohledem na výše uvedenou vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a nesprávné právní posouzení věci dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu ohledně určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku zrušil (§ 243b odst.
1 OSŘ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu