28 Cdo 355/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně E. V.,
zastoupené advokátem, proti žalované Ing. H. B., zastoupené advokátem, o vydání
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C
240/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 10. 2004, č.j. 8 Co 2174/2004-733, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení o dovolání
žalobkyni 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl
potvrzen ve zbylé části řízení, tj. o vydání nemovitostí (tamtéž blíže
identifikovaného domu, zastavěné plochy, zahrady) v k.ú. J. v rozsahu další
jedné osminy vlastnictví žalované, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 27. 3. 2003, č.j. 6 C 240/92-645. Ve výrocích o nákladech
řízení a poplatkové povinnosti byl rozsudek prvostupňového soudu změněn tak, že
žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované na nákladech řízení před soudy všech
stupňů částku 7.650,- Kč v zákonné lhůtě a že poplatková povinnost na žalovanou
nepřechází.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co k
dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č.j. 28 Cdo
2543/2003-720, jeho předchozí rozsudek ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve věci posuzované podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále „zákon o mimosoudních
rehabilitacích“), dovodil, že žalobkyně řádně a včas uplatnila nárok již výzvou
podle citovaného zákona, že je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1, odst. 4
písm. e/ tohoto zákona a že jí vzhledem ke kupní smlouvě, uzavřené v rozhodném
období v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, svědčí restituční důvod podle §
6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaná pak byla
shledána povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, pokud jde o nabytí částí nemovitostí darem od osob blízkých
(které je nabyly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy). Nejvyšší soud
však při aplikaci posledně citovaného ustanovení dospěl k závěru, že rozsah
nabytí nemovitostí žalobkyní je větší než předtím určil odvolací soud, jenž
oproti rozsudku soudu prvního stupně (o povinnosti vydat id. jednu polovinu
nemovitostí, druhá polovina byla zamítnuta) stanovil, že žalovaná má vydat
žalobkyni pouze jednu čtvrtinu nemovitostí ze soudem prvního stupně přiznané
poloviny.
Proti nynějšímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Domáhala se přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku
podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). K úvaze
dávala též přípustnost pro tzv. skrytou diformitu rozhodnutí nižších instancí
podle písm. b/ téhož ustanovení. Za rozhodnou považovala zejména právní otázku,
zda je podle § 4 odst. 2 in fine zákona o mimosoudních rehabilitacích povinnou
osobou ve vztahu ke čtvrtinovému podílu, zděděnému po matce J. P. na základě
rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ze dne 11.9.1975, č.j. D
731/74-23. Dovolatelka připouštěla, že ve stanovisku občanskoprávního kolegia
NS ČR, sp.zn. Cpjn 50/93, uveřejněném jako R 34/l993, je sice tato otázka
řešena, podle ní však nikoli úplně a jednoznačně a skýtá dvojí možný výklad.
Dovolatelka tedy uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.,
pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dodávala, že shledává též
dovolací důvod podle písm. a/ posledně citovaného ustanovení; ten měl spočívat
v opomenuté skutečnosti, že žalovaná se již k předchozímu dovolání žalobkyně
vyjádřila. Své námitky k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
rozdělila žalovaná do tří skupin, a to 1/ již zmíněnou otázku aplikace § 4
odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (má-li zde být žalovaná povinnou
osobou, je nepřípustně rozšiřován okruh povinných osob nad rámec zákona), 2/
posouzení údajných nápadně nevýhodných podmínek, které přitom nebyly s
uzavřením kupní smlouvy ze dne 16.10.1965 ze strany prodávajících v době
převodu na stát naplněny, a 3/ opět ve vztahu k § 4 odst. 2 cit. zák.
dovolatelka namítala, že její rodiče nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy. Závěrem dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek v příslušném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zdůrazňovala, že právní aspekty věci,
vyzdvižené dovolatelkou, již byly Nejvyšším soudem řešeny, a že tedy její
dovolání je jen polemikou s již vysloveným právním názorem dovolacího soudu.
Jednotlivé podmínky vydání věcí, jak je stanoví zákon o mimosoudních
rehabilitacích, byly podle žalobkyně splněny, správně posouzeny a žalobkyně
navrhovala, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Dovolací soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala své
dovolání včas. Co se týče přípustnosti dovolání, pak přicházela v úvahu pouze
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro zásadní právní význam
napadeného meritorního rozhodnutí, neboť za procesní situace, kdy byl odvolací
soud po kasaci svého rozsudku dovolacím soudem vázán jeho právním názorem,
nešlo o procesní stav předvídaný pod písm. b/ posledně citovaného ustanovení.
Přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak
odpovídá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy případné
nesprávné právní posouzeni věci odvolacím soudem. Pokud jde o procesní vadu
řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pak tento dovolací důvod nelze,
jak dovolací soud konstantně judikuje, při přípustnosti dovolání pro zásadní
právní význam použít.
Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k posouzení, jak lze shrnout,
tři právní otázky případného zásadního významu, a to:
1/ její pasivní věcná legitimace resp. rozsah vydávaného podílu vlastnictví
podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích;
2/ posouzení otázky nabytí předmětných nemovitostí od státu jejími právními
předchůdci v rozporu s právními předpisy (opět aplikace § 4 odst. 2 cit. zák.);
3/ oprávněnost restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona o
mimosoudních rehabilitacích na straně oprávněné osoby (otázka nevýhodných
podmínek).
Nutno konstatovat, že takto položené právní otázky již není důvod
přezkoumávat. Dovolací soud by jen opakoval své dřívější právní posouzení věci,
jak se již shora rekapituluje. Jedinou otázkou způsobilou k nynějšímu
(hmotněprávnímu) dovolacímu přezkumu je, v intencích předchozí kasace Nejvyšším
soudem v rozsudku ze dne 25.8.2004, rozsah vydávaného podílu vlastnictví
žalované k nemovitostem.
Podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými
osobami (kromě státu či tam vymezených právnických osob) též fyzické osoby, jež
nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolnosti
uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s
tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby
nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito
osobami převedena.
Výklad tohoto ustanovení byl podán již v citovaném stanovisku
občanskoprávního kolegia NS pod R 34/1993 a v návazných rozhodnutích téhož
soudu pod sp.zn. 3 Cdon 310/96, či publikovaných v Souboru rozhodnutí NS ve
svazku 2, C 82 a C 227. Druhonabyvatel (vůči státu) se jako osoba blízká může
stát povinnou osobou; formulací „pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“
ovšem není zamýšleno dědění.
Nabyla-li tedy žalovaná jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí jako
dědický podíl po matce, jednu čtvrtinu darem od bratra a jednu polovinu darem
od otce, pak obojí nabytí darem spadá pod § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích.Tři čtvrtiny, tedy 75% rozsahu vlastnictví k nemovitostem, byly
vzaty jako výchozí k vydání. Žalobkyně však, vzhledem k rozsahu adekvátního
spoluvlastnického podílu před přechodem věcí na stát, mohla oprávněně žádat jen
jednu polovinu, tedy 37,5%. Pochybil tedy jak soud prvního stupně přiznáním
jedné čtvrtiny k vydání (50 %), tak i – v předchozím rozsudku – soud odvolací,
přiznal-li žalobkyni pouze čtvrtinu (25%). Důvodným se tak stalo navýšení
podílu žalobkyně oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu o jednu osminu (o
12,5%), jak vysvětlil dovolací soud a jak to akceptoval nyní soud odvolací.
Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je tedy kompletně správné.
Judikatura Nejvyššího soudu k témuž je bezrozporná a konstantní, což lze
uzavřít i ve vztahu k rozhodování soudů odvolacích. Žádná z alternativ v § 237
odst. 3 o.s.ř. tedy nebyla naplněna a dovolání žalované tak nelze považovat za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
povinnost žalované zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady
však bylo nutno, v relaci k výchozí sazbě odměny za zastoupení při jednom úkonu
právní služby (vyjádření k dovolání) krátit 2x o 50%, neboť vyjádření bylo
provedeno stávajícím zástupcem jako jediný úkon v dovolacím řízení (§ 14 odst.
1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 483/2000 Sb.). Představovala-li výchozí sazba
odměny za úkon částku 4.500,- Kč podle § 8 písm. a/ cit. vyhl., pak po zmíněném
dvojím krácení činila tato odměna částku 1.125,- Kč. S přičtením režijního
paušálu 75,- Kč pak vznikl součet náhrady nákladů řízení ve výši 1.200,- Kč,
jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu