28 Cdo 3569/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu zemědělství, zastoupené advokátem, za vedlejšího
účastenství K.M.K. G., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 383/95, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 2006, č. j.
10 Co 751/2005-264, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 2006, č. j. 10 Co
751/2005-264, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu
uvedené obce na určení jejího vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve
výroku tohoto rozhodnutí. Dovodil, že soud prvního stupně neprovedl úplné
dokazování. Sám zjistil, že na území žalobkyně byl již od roku 1946 zřízen
vojenský výcvikový tábor, který se s ohledem na ustanovení § 26 odst. 1 zákona
č. 169/1949 Sb., o vojenských ú. (dále také jen „zákon č. 169/1949 Sb.“), stal
vojenským ú. „P.“ již v říjnu 1949. Sporné nemovitosti tak k rozhodnému datu
podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„zákon č. 172/1991 Sb.“), tj. k 31. prosinci 1949, nemohly být ve vlastnictví
žalobkyně. S poukazem na § 2 zákona č. 169/1949 Sb. odvolací soud uzavřel, že
za situace, kdy obec, jejíž území bylo pojato do územního ú., zanikla a její
práva a závazky přešly na stát, nelze přihlížet k odlišným zápisům v
pozemkových knihách. Názor žalobkyně, podle kterého vojenský ú. „P.“ byl
vyhlášen způsobem předpokládaným § 4 zákona č. 169/1949 Sb. až dne 1. července
1950, správný není.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „o.s.ř.“)]. Dovodil-li odvolací soud na základě usnesení vlády ze dne
18. října 1949, že v návaznosti na ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949
Sb. došlo ke změně majetkových poměrů již k tomuto dni, pak nikterak
nezohlednil § 4 uvedeného zákona, podle kterého zřízení ú., zánik obce nastalý
zřízením ú. a den počátku účinnosti těchto opatření bude vyhlášen Ministerstvem
vnitra v Úředním listě, což se stalo až dne 1. července 1950. Je proto toho
názoru, že k rozhodnému dni, tj. k 31. prosinci 1949, byly sporné pozemky ve
vlastnictví obce a k přechodu vlastnictví k nim došlo na základě rozhodnutí
vlády ze dne 6. června 1950 až následně, po rozhodném datu. Navrhla proto, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
správné a dovolání žalobkyně jako nedůvodné navrhla zamítnout. Zcela se
ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právní argumentací odvolacího soudu, když
toliko upřesňuje, že ke změně vlastnictví sporných nemovitostí došlo již dne
17. září 1946, kdy bylo schváleno zřízení výcvikového tábora usnesením 20.
mimořádné schůze třetí vlády. Na základě zákonné konstrukce předpokládané § 26
odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. je z pohledu otázky vlastnického práva
nerozhodné, zda se vláda na 94. schůzi usnesla, že podle § 1 odst. 1 zákona č.
169/1949 Sb. se stanoví počátek účinnosti zřízení vojenského ú. „P.“ na den 1.
červenec 1950, neboť v důsledku kontinuity mezi vojenskými výcvikovými tábory a
vojenskými ú. nedošlo ke změně vlastnických vztahů, ale pouze ke změně režimu z
vojenského výcvikového tábora na vojenský ú. Navrhla proto, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl.
Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že žalobkyně nesplňuje podmínky zákona
č. 172/1991 Sb. a její určovací žaloba proto nemůže býti úspěšnou. Obsahově
shodně s odůvodněním napadeného rozhodnutí taktéž rekapituluje skutkové
okolnosti, jež v dané věci považuje za relevantní. Protože je napadený rozsudek
správný, navrhla dovolání žalobkyně jako bezdůvodné odmítnout.
Dovolání je přípustné [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], jelikož směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání je důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Takovou jinou vadou řízení, jež je v dovolacím řízení relevantní, aniž byla
dovoláním namítána, však dané odvolací řízení vskutku trpí.
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je
příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj.
skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně;
platí, že na nich nelze - až na výjimky (podle § 205a odst. 1 písm. a/ až f/
o.s.ř.) - založit řádný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 o.s.ř.), a nemohou
být úspěšně namítány ani jinými účastníky řízení, než odvolatelem (§ 211a
o.s.ř.). K těm novotám, jež jsou výjimečně přípustné, pak může odvolací soud
přihlédnout jen tehdy, když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o.s.ř.); popsaný
režim se neuplatní ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř. (srov. § 205a
odst. 2, § 211a, § 212a odst. 3 o.s.ř.).
Uvedený právní závěr má dopad do posouzení, jak odvolací soud naložil s tím, že
proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ze strany žalované podáno odvolání.
Odvolací soud otázku případného nedostatečného - a tedy úplnosti - objasnění
skutkových okolností sice posuzovat mohl, ale jen tehdy, jestliže právně
významná skutečnost byla v odvolacím řízení uplatněna (§ 212a odst. 3 o.s.ř.) a
jestliže taková skutečnost byla z hlediska do úvahy přicházejícího právního
posouzení významná jako skutkový základ, jenž měl – v zájmu materiálního vedení
řízení za postupů přípravy jednání a výzev k odstranění mezer v unášení
procesních břemen při jednání (§ 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.) - pro potřeby svého
právního posuzování zjišťovat již soud prvního stupně.
V dané věci založil soud prvního stupně skutkově podle jím uvedených důkazů své
rozhodnutí předně na tom, že ke dni 31. prosince 1949 byly předmětné
nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně.
Odvolání žalované i vedlejší účastnice takový závěr řádným uplatněním
odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 o.s.ř. nenapadají a soustřeďují se na závěr
prvostupňového soudu o tom, že předmětné pozemky nemají charakter pozemků
zastavěných ve smyslu § 2 zák. č. 172/1991 Sb. (shodně též shrnuje obsah
odvolání odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí). Odvolací
soud pak podle obsahu protokolu o svém jednání dne 10. 4. 2006 přikročil k
provádění důkazů o odvolateli nezpochybňovaných závěrech a bez projevu
jakékoliv (ať již v rovině označení nesprávnosti v postupu nebo závěru
prvostupňového soudu nebo důkazního návrhu) dispozice účastníků (tzv. sdělení
Lesů České republiky, st. p. z 22. března 2006 na čl. 234 a násl. spisu, tedy
subjektu, jenž účastníkem tohoto řízení není, za podání účastníka nelze
pokládat) dospěl k od soudu prvního stupně odlišným a tak k originálním
skutkovým závěrům postupem, jenž není souladný s pravidly tzv. neúplné apelace
vyplývajícím z § 212 o.s.ř.
Založil tedy odvolací soud výsledek řízení (a to výlučně) na zjištění o
okolnosti, k níž přihlížet nesměl (§ 212a odst. 3 o.s.ř.) a vystavil žalovanou
pro ni překvapivému rozhodnutí, na nějž již ani skutkově potřebným tvrzením
reagovat nemohla. Tím zatížil řízení vadou, jež na správnost rozhodnutí mohla
mít vliv zcela zjevně (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nelze také souhlasit se závěry odvolacího soudu, ke kterým došel výkladem
ustanovení § 26 zákona č. 169/1949 Sb.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. mohla vláda z území dosavadních obcí,
popřípadě jejich částí, pokud je takových území třeba pro úkoly obrany státu,
zřizovat vojenské ú., přičemž podle § 2 odst. 1 až 3 uvedeného zákona ty obce,
jejichž území bylo zcela pojato do území ú., a komunální podniky těchto obcí
zanikají a práva těchto subjektů k nemovitostem přecházejí do oboru vojenské
správy.
Podle § 4 zákona č. 169/1949 Sb., zřízení ú. a jeho úřední název, dále zánik
obcí nastalý zřízením (rozšířením) újezdu, popřípadě opětné zřízení obcí z jeho
území, a den počátku účinnosti těchto opatření vyhlásí ministerstvo vnitra v
Úředním listě.
Podle § 8 odst. 1 až 3 zákona č. 169/1949 Sb. dnem, který stanoví vyhláškou v
Úředním listě krajský národní výbor poté, když byly podrobně vytyčeny hranice
ú., přecházejí do oboru vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území
ú., náležející státu, čítajíc v to majetek, jehož stát nabyl konfiskací,
znárodněním nebo podle předpisů o uspořádání soukromého vlastnictví k půdě.
Stejným dnem se zestátňují pro obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám
na území ú., pokud náležejí jiným osobám nežli státu. Kde se v dalších
ustanoveních tohoto zákona mluví o zestátněných nemovitostech a
jejich bývalých vlastnících, rozumějí se tím i zestátněná práva k vodám a
osoby, jimž tato práva dříve náležela. Uvedeným dnem taktéž zanikají všechna
práva třetích osob k nemovitostem a vodám na území ú. bez rozdílu, zda jsou
zapsána ve veřejných knihách či nikoliv.
Podle § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. usnesení vlády a usnesení sboru
pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností
tohoto zákona, mají účinky usnesení vlády o zřízení ú. podle tohoto zákona (§ 1
odst. 1). V případech, kde byla již před účinností tohoto zákona učiněna
opatření, jež svým obsahem odpovídají jeho ustanovením, platí za opatření
učiněná podle tohoto zákona. Zejména odpadá řízení podle § 1 odst. 3 zákona v
případech, kde již před účinností tohoto zákona byly stanoveny a vytyčeny
hranice dosavadních vojenských výcvikových táborů.
Se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je na základě dikce § 26 zákona
č. 169/1949 Sb. nutné dovozovat zestátnění majetku obce již ke dni zřízení
vojenských výcvikových táborů v roce 1946, resp. ke dni zvolení úředního názvu
„P.“ pro vojenský ú. v prostoru C. l. v roce 1949, tj. k 18. říjnu 1949, se
ztotožnit nelze.
Zákon č. 169/1949 Sb. účinky přechodu zestátněného majetku z dosavadního
vlastníka (obce) na stát pojil jednak (v případě, že území obce nebylo zcela
pojato do území ú.) s rozhodným dnem, který stanovil krajský národní výbor v
Úředním listě (§ 8 odst. 1 až 3 zákona č. 169/1949 Sb. v rozhodném znění), a
jednak s dnem vyhlášeným Ministerstvem vnitra v Úředním listě u těch obcí,
jejichž území bylo zcela pojato do území ú. (§ 2 odst. 1 a 3, ve spojení s § 4
zákona č. 169/1949 Sb.); z žádného dalšího ustanovení zákona č. 169/1949 Sb.,
nelze dovozovat stanovení rozhodného dne na základě skutečnosti jiné. Odvolací
soud svůj závěr postavil na ustanovení § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/4949 Sb.,
který však naznačený věcněprávní dopad mít nemůže, neboť uvedená ustanovení
toliko přiznávají účinky usnesení vlády o zřízení ú. předpokládaném § 1 odst. 1
zákona č. 169/1949 Sb. také usnesením vlády a usnesením sboru pověřenců o
zřízení vojenských výcvikových táborů učiněných přede dnem účinnosti zákona, a
dále účinky těm - z povahy věci faktickým - opatřením učiněným přede dnem
účinnosti zákona, jejichž obsah odpovídá jeho ustanovením (zejména pak
opětovným vytyčováním hranic u dosavadních vojenských výcvikových táborů);
účinky předpokládané § 4 nebo § 8 zákona č. 169/1949 Sb. však těmto opatřením
nepřiznává. Pokud tedy byl zákonem stanoveným způsobem den účinnosti přechodu
nemovitého majetku ze zanikající obce na stát stanoven na 1. červenec 1950 (§
4), pak prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 (s
následky výše uvedenými) nemůže založit retroaktivní dopad do vlastnických práv
dotčených subjektů, a stejně tak ani následné usnesení vlády ze dne 18. října
1949 o úředním názvu vojenských ú. (§ 1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto
účinky nemá. Ke shodnému závěru, že V. ú. P. byl zřízen až po 31. prosinci
1949, došel dovolací soud také ve svém rozhodnutí ze dne 23. června 2004, sp.
zn. 28 Cdo 1087/2003, byť se nejednalo o otázku v daném řízení meritorní.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při svém rozhodování, tedy
správný není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalobkyně
uplatnila právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil a odvolacímu soudu věc
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v.
r.
předseda senátu