28 Cdo 3569/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobců a) J. Š., a b) J. Z., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) MS L., m. s., a 2) MS Š., m. s., oběma zastoupeným advokátem, o
určení rozporu rozhodnutí členské schůze občanského sdružení se zákonem a se
stanovami a jeho zrušení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C
82/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.
dubna 2007, č. j. 18 Co 655/2006-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.8.2006,
č.j. 3 C 82/2006-53, rozhodl, že „rozhodnutí žalovaných 1, 2, přijaté na
členské schůzi, konané dne 18.3.2006 ve S., kterým bylo rozhodnuto, že žalobci
a), b) nebyli přijati za řádné členy sdružení žalovaných č. 1, 2, neboť nejsou
v souladu se zákonem č. 83/1990 sb. a se stanovami žalovaných č. 1, 2, se
zrušuje“. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh žalobců „na určení, že rozhodnutí
žalovaných č. 1) a 2) přijaté na členské schůzi konané dne 18.3.2006 ve S.,
kterým bylo rozhodnuto, že žalobci a) a b) nebyli přijati za řádné členy
sdružení žalovaných č. 1) a 2), není v souladu se zákonem č. 83/1990 sb. a se
stanovami žalovaných č. 1) a 2) a že se toto rozhodnutí zrušuje“. Odvolací soud
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobci byli po splnění předpokladů stanovených stanovami a provozním řádem
přijati (společnou) členskou schůzí obou žalovaných mysliveckých sdružení jako
čekatelé na členství se zkušební lhůtou 24 měsíců, po jejímž uplynutí na
výroční členské schůzi dne 18.3.2006 nebyli přijati za řádné členy obou
sdružení.
Soud prvního stupně považoval rozhodnutí členské schůze ze dne 18.3.2006 za
rozporné se zákonem č. 83/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákon č. 83/1990 Sb.) a se stanovami sdružení, když dovodil, že žalobci jsou
aktivně legitimováni k žalobě a žaloba dle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
je důvodná a podaná v zákonné lhůtě, neboť žalobci podali přihlášku, zaplatili
členský podíl, podíleli se na pracích obou sdružení, neporušili své povinnosti,
a stali se tedy na základě rozhodnutí členské schůze o jejich přijetí za
čekatele na členství členy obou sdružení, neboť zákon ani stanovy neznají
čekatelství na členství, které upravuje pouze provozní řád obou sdružení, jenž
je tudíž v rozporu se zákonem i se stanovami; navíc žalovaná sdružení jsou
samostatnými subjekty, a tudíž hlasování za každé sdružení mělo proběhnout
samostatně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že přijetí
žalobců za čekatele na členství ani společné hlasování na členské schůzi obou
sdružení není v rozporu ani se zákonem ani se stanovami, když zdůraznil, že
žalovaní jsou dobrovolnými organizacemi, je na nich, jak upraví podmínky pro
přijímání členů, a je zcela na vůli jejich členské základny, zda a koho přijme
za člena sdružení. Protože žalovaní nejsou členy žalovaných sdružení, nejsou
podle odvolacího soudu ani aktivně legitimováni k podání žaloby. S ohledem na
uvedený právní názor, postačující pro zamítnutí žaloby, odvolací soud
nepřezkoumával soulad rozhodnutí členské schůze žalovaných ze dne 18.3.2006 se
zákonem a se stanovami.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.
Dovolatelé spatřovali nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu v tom, že
dle jejich názoru podle zákona č. 83/1990 Sb. neexistuje žádné pseudočlenství,
částečné členství nebo čekatelství, nýbrž pouze členství. Neplatí zde zásada co
není zakázáno, je dovoleno. Sdruživší se občané vytvářejí právnickou osobu –
sdružení, které je subjektem práva a má plnou hmotněprávní i procesněprávní
subjektivitu. Z tohoto důvodu je zákonem jednoznačně stanovena vnitřní
struktura sdružení, kterou je třeba vykládat striktně a nikoli extenzivně.
Stejně jako není možné čekatelství na společníka ve společnosti s ručením
omezeným, tak není možné čekatelství na člena sdružení. Rozhodnutí žalovaných o
tom, že se žalobci přijímají do sdružení jako čekatelé, nebylo dle § 15 odst. 1
zák. č. 83/1990 Sb. napadeno žalobou, vznikla tak právní fikce jejich platnosti
a není-li ze zákona možná jiná účast ve sdružení než členství, stali se žalobci
členy žalovaných sdružení. Úpravu institutu čekatelství provozním řádem a
stanovami, která je v rozporu se zákonem, nelze aplikovat. I kdyby žalobci
nebyli členy sdružení, byli by aktivně legitimováni k žalobě. Napadená
rozhodnutí se totiž přímo dotýkají jejich práv a povinností a nelze připustit,
aby orgán sdružení rozhodoval o právech a povinnostech subjektu a tomuto
subjektu byla odňata možnost domáhat se soudního přezkumu takového rozhodnutí.
Obdobně by bylo možno dovozovat, že vyloučený člen ze sdružení nemá právo podat
žalobu na přezkoumání rozhodnutí o vyloučení, neboť již není členem sdružení.
Podle názoru dovolatelů nemůže být pochyb o tom, že napadená rozhodnutí jsou
nezákonná. Byla přijata na společné schůzi po společném hlasování, jež
znemožňuje, aby každý člen hlasoval rozdílně pro každé z obou sdružení. Takový
postup je dle dovolatelů v rozporu s právem svobodně hlasovat, s právem
svobodného sdružování dle § 3 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. a s čl. 20 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé a obsahuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto
přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z
dovolání (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, nebo použitý právní
předpis nesprávně vyloží, popřípadě jej nesprávně aplikuje na zjištěný skutkový
stav. V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení
§ 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., které na věc dopadá a účastníci na ně v
průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit,
zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, popřípadě zda
projednávaná věc neměla být posouzena i podle jiných ustanovení právních
předpisů.
Podle § 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. považuje-li člen sdružení rozhodnutí
některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný
prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy
se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní
soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami.
Citované ustanovení především jednoznačně stanoví, že aktivní věcnou legitimaci
k podání žaloby má pouze člen sdružení. Učinil-li tedy odvolací soud (na
základě nezpochybněných skutkových zjištění) závěr, že pokud žalobci nejsou
členy žalovaných sdružení, nemají věcnou aktivní legitimaci, nelze přisvědčit
názoru, že jde o nesprávné právní posouzení. Nepřípadná je námitka, že obdobně
by bylo možné dovozovat, že vyloučený člen nemá právo podat žalobu na
přezkoumání rozhodnutí o svém vyloučení, protože již není členem sdružení.
Uvedená situace se od projednávané věci liší tím, že vyloučený člen členem
sdružení byl, je sporné (nejisté), zda jím přestal být a tato nejistota má být
soudním rozhodnutím odstraněna. Ztrátou členství by člen ztratil práva, jež
jako člen sdružení získal, a je třeba mu v takové situaci zajistit soudní
ochranu. Ten, kdo se členem sdružení nikdy nestal, žádná práva ve vztahu k
tomuto sdružení nemá (neexistuje nárok na členství), proto nelze považovat za
odepření spravedlnosti, pokud mu není přiznána aktivní věcná legitimace k
žalobě, jíž by hodlal takováto jen domnělá práva uplatňovat.
Dále z citovaného ustanovení (ve znění účinném od 1.1.2003) nepochybně vyplývá,
že jedinou žalobou člena, kterou vůči občanskému sdružení jako žalovanému může
soud projednat, je žaloba uplatňující nezákonnost rozhodnutí orgánu sdružení
či rozpor tohoto rozhodnutí se stanovami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21.5.2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 2865/2006). Již z tohoto důvodu nemohla být úspěšná
žaloba v té části, jíž se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí členské schůze
žalovaných sdružení.
Princip spolkové autonomie (zakotvený zejména v ustanoveních § 1 odst. 1 a § 3
odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských
sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon (srov. citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006). V
rozsudku ze dne 18.7.2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005, proto Nejvyšší soud
dovodil, že je zásadně věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých
podmínek přijme do řad svých členů. Tomu odpovídá zákonná úprava kladoucí důraz
na to, že vnitřní poměry ve sdružení se spravují stanovami. Nelze sice
vyloučit, že v určitých případech zákonná úprava modifikuje autonomii sdružení
ve prospěch určitých subjektů (viz např. § 32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb.),
o takový případ však v dané věci nejde.
Z uvedených důvodů dovolací soud sdílí závěr odvolacího soudu, že je věcí
sdružení, jak upraví podmínky přijímání členů, že tedy není v rozporu se
zákonem ani stanovami přijetí vnitřní úpravy počítající s „čekatelstvím na
členství“ a že je na vůli členské základny, zda a koho přijme za člena.
K námitkám uvedeným v dovolání lze dodat, že z principu spolkové autonomie
vyplývá aplikovatelnost zásady co není zakázáno, je dovoleno a okolnost, že
zákon nezná institut čekatelství na členství nevyplývá, že vnitřními předpisy
sdružení nelze takový institut zavést. Požadavek „zkušební doby“ před přijetím
za člena ani nepostrádá racionální opodstatnění, ani neodporuje ústavnímu
pořádku či principům právní úpravy občanských sdružení, na nichž by bylo nutno
bezvýhradně trvat. Okolnost, zda je institut čekatelství upraven ve stanovách
či v provozním řádu (přijatém členskou schůzí), nemůže mít pro svou formální
povahu rozhodující význam. Zákonem stanovená „vnitřní struktura sdružení“ a
jeho „hmotněprávní i procesněprávní subjektivita“ nejsou uvedenou interní
úpravou nijak dotčeny. Paralela úpravy občanských sdružení jako dobrovolných
zájmových společenství požívajících výše zmíněnou spolkovou autonomii s úpravou
obchodních společností, která z povahy věci (ve veřejném zájmu na transparentní
existenci a kooperaci podnikatelských subjektů nezbytné z hlediska sociálně
ekonomické stability a prosperity svobodné společnosti i jednotlivců) vyžaduje
mnohem striktnější formy, není přiléhavá. Rozhodnutí žalovaných o přijetí
žalobců „jako čekatelů“ nelze podsouvat jiný význam, než zjevně mělo, a tvrdit,
že jimi byli žalobci přijati za členy sdružení.
Nejsou-li žalobci k žalobě aktivně legitimováni, lze souhlasit i se závěrem
odvolacího soudu, že by bylo nadbytečné posuzovat soulad rozhodnutí členské
schůze o nepřijetí žalobců za členy sdružení (a tím spíše „principů fungování
žalovaných“) se zákonem a stanovami.
Rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů shora vyložených tak považuje dovolací
soud za správné, proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř., za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, dalším účastníkům pak v
souvislosti s podaným dovoláním podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v.
r.
předseda senátu