ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného
JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18,
proti žalovaným 1) Fabric, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Povltavská 106/2,
zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze 5, Kořenského 15, 2) J.
F. a 3) Ing. L. F., zastoupeným též JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze
5, Kořenského 15, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 36 Co 44/2009-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2), 3) společně a nerozdílně
na nákladech řízení o dovolání částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka. Ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
I.
(1) Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13 C
38/2006-152, a to tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem
budovy č. ev. 678, průmyslový objekt na pozemku parc. č. 13/6 o výměře 1163 m2,
vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrálního pracoviště Praha,
na LV č. 2310 pro kat. úz. L., obec Praha.
(2) Odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – s
odkazem na judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu k závěru, že žalobci nesvědčí
tzv. historické vlastnictví obce (do data 31. 12. 1949) podle zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. První žalovaný byl právním nástupcem privatizující s. r. o.
Grafomat a posléze převedl předmětnou nemovitost na zbylé žalované. Žalobce je
přitom podle pravomocného soudního rozhodnutí vlastníkem pozemku, na němž
budova stojí.
(3) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své
zástupkyně dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro odlišnost rozsudků
nižších instancí a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci.
Jádrem podrobně sepsaného a v závěru i apelativně formulovaného dovolání je
kritika relevantní judikatury Nejvyššího soudu (její části) a zcela odlišný
právní názor na věc stran aplikace zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel tvrdí, že -
vzhledem k přidělení konfiskovaných nemovitostí (včetně předmětné budovy) městu
Praze dne 31. 12. 1949 Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy - měl být
(jak učinil soud prvního stupně) na posuzovanou věc aplikován nikoli § 2a, ale
§ 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 (o přechodu historického majetku obcí,
vlastněného obcí do tohoto data). Dovolatel poukázal na podle něj nežádoucí
stav, kdy – kromě rozdílnosti vlastnictví pozemku a předmětné stavby – jsou v
areálu, o který jde, některé nemovitosti, a to i na základě soudního
rozhodnutí, ve vlastnictví žalobce, zatímco další nemovitosti vlastní jiné
osoby (viz tento případ). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
(4) Vyjádření k dovolání podali, též prostřednictvím advokáta, druhý
žalovaný a třetí žalovaná. Ti se ztotožnili s důvody rozsudku odvolacího soudu
a poukázali na judikaturu, z níž vycházel. Žádali, aby dovolací soud dovolání
žalobce zamítl.
II.
(5) Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pro diformitu
rozsudků nižších instancí) a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
(6) V posuzované věci jde, vychází-li se z obsahu dovolacího důvodu
vylíčeného žalobcem, o problém aplikace buď ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb., nebo ustanovení § 2a odst. 1 písm. a), odst. 2 téhož zákona poté,
co bylo s účinností od 1. 7. 2000 toto druhé ustanovení do citovaného zákona
doplněno zákonem č. 114/2000 Sb. Zatímco soud prvního stupně, který akceptoval
právní názor strany žalující, akcentoval doslovný text prvně zmíněného
ustanovení a považoval budovu za historické vlastnictví obce, odvolací soud s
odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu preferoval interpretaci
zákona podle jeho účelu a dovodil, že příděl nemovitosti je nutné zahrnout do
působnosti § 2a novely č. 114/2000 Sb., tedy mezi sporné příděly provedené po
datu 31. 12. 1949 (po zániku obecního vlastnictví). Protože dovolatel poukazuje
na kontradikce judikatury dovolací instance, je žádoucí podat k problematice
koncepční vysvětlení.
(7) Judikatura Ústavního soudu postuluje, že jazykový výklad
představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem k objasnění jejího smyslu a účelu (Pl. ÚS 33/97). Soud není
absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a
musí odchýlit, vyžaduje-li to ze závažných důvodů smysl a účel zákona (Pl. ÚS
21/96). V této právní věci nejde – ve vztahu k řečeným interpretačním návodům –
jen o znění zákona, ale také o data (stanovení lhůt), s výkladovou odchylkou
počítanou na den či dny, ač přibližně 60 let zpětně.
(8) Zákon č. 172/1991 Sb. je svou povahou zákonem restitučním. Lze
to dovodit nejen systematicky (zákon obsahuje např. výluky z přechodu
nemovitostí obsahově blízké jiným restitučním předpisům), ale i přímo z textu
např. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1. Na obce mají podle těchto ustanovení přejít
nemovitosti spravované národními výbory (tedy faktickými právními nástupci obcí
od 1. 1. 1950), což je předmětem úpravy v prvním z citovaných ustanovení. Obcím
se měl vrátit též – s detailnějším vymezením – již shora zmíněný tzv.
historický majetek či vlastnictví, resp. věci odňaté obcím na přelomu roku 1949
a 1950 v důsledku zániku obecního vlastnictví (podrobněji viz zákon č. 179/1949
Sb.).
(9) Právní úprava tohoto majetkového přechodu konstituovaného ex
lege (v praxi však doprovázeného problémy, jež zákonodárce nedomyslel) je
rozdělitelná, přinejmenším z hlediska uplatňování nároků na určení vlastnictví
před soudem, na dvě fáze. Ta podstatnější se datuje od účinnosti zákona č.
172/1991 Sb., tedy od 24. 5. 1991. Na obce měly přejít věci výhradně z
vlastnictví České republiky, při dodržení ostatních zákonných podmínek, přičemž
tento přechod měl ve vztahu k souběžně probíhajícím majetkovým transformacím
(tzv. mimosoudní rehabilitace, privatizace) spíše na nich závislé či navzájem
provázané postavení. Nedostatky právní úpravy, zejména se vážící k nárokům na
vrácení tzv. historického majetku (poválečné příděly konfiskovaných nemovitostí
obcím probíhaly značně chaoticky a přesáhly konec roku 1949), měl – jako druhá
podstatná fáze právní úpravy - odstranit zákon č. 114/2000 Sb., jímž se měnil a
doplňoval zákon č. 172/1991 Sb.; novela měla v rámci reálných možností rozšířit
rozsah nemovitostí obcemi požadovaný.
(10) Subjektivní (vyjadřující záměr zákonodárce) výklad zákona č.
114/2000 Sb. je možné provést jen ve velmi omezené míře. Důvodová zpráva
připojená ke sněmovnímu tisku č. 366 (návrh na vydání citovaného zákona) má
délku jen mírně přes dvě strany. Je však nutné z ní vyzdvihnout dvě pasáže. 1)
V obecné části důvodové zprávy se uvádí: „Novela nebude ani retroaktivní ani
nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991.“ 2) Ve zvláštní části (k
bodu 4) je proveden výpočet novelou napravovaných sporných situací, které
zahrnují nezapsání vlastnictví obce v pozemkové knize, vydání přídělové listiny
po 31. 12. 1949 a neexistenci rozhodnutí o přídělu.
(11) Z hlediska aktuálního (objektivního) výkladu nelze z citované
novely zpochybnit, že případný přechod dalších věcí na obce předpokládá
vlastnictví státu k nim ke dni 1. 7. 2000, tedy ke dni účinnosti zákona č.
114/2000 Sb. Plyne to z (viz předchozí odstavec) vyloučení retroaktivity
předpisu, z výslovného zákonného uvedení data 1. 7. 2000 jako data přechodu
nemovitostí, jakož i z formulace „pokud jsou ve vlastnictví České republiky“ (§
2a odst. 1). V nyní posuzované věci bylo přitom žalováno v roce 2002 – tedy po
zmiňovaném datu a v době, kdy budovu vlastnil – i k datu 1. 7. 2000 - jiný
vlastník než stát (nehledě na případnou námitku vydržení jiným subjektem
odlišným od žalobce). Judikatorní linie Nejvyššího soudu ve směru popsaném v
tomto odstavci je konzistentní, jak je patrné z řady rozhodnutí včetně
opatřených též interní právní větou (28 Cdo 1743/2006) a z jejich publikace
(srov. Soubor civilních rozhodnutí NS, C 4861, sešit CD 6/2008).
(12) Zákon č. 114/2000 Sb. tedy provedl v restitucích nikoli
výjimečnou „změnu pravidel hry“ v průběhu restitučního procesu. Navodil
interpretační otázky připouštějící dvojí výklad, jako výše označené, nebo např.
zda mohou obce restituovat věci, které byly v době účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví ČSFR a sukcedovaly na ČR. Zákon vyvolal novou
vlnu obecních určovacích (i vindikačních) žalob; to však neplatí nyní pro
žalobce, jenž se domáhá určení svého vlastnictví k budově podle textu zákona č.
172/1991 Sb. účinného již před popsanou novelou.
(13) Žalobce při své kritice právního názoru Nejvyššího soudu
opomíjí, že napadl již dříve jinými osobami smluvně konstituovaný vlastnický
vztah. Opomíjí zejména v této souvislosti, že – jak připomněl odvolací soud –
nelze účinně zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku ČR
na společnost Grafomat, s. r. o. kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992 (od ní se
odvíjely další převody). Žalobci je zajisté známo, že privatizační rozhodnutí
nepodléhají soudnímu přezkumu (Rc 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Již privatizace předmětných nemovitostí je sama o sobě takovou pro
věc určující právní skutečností, která je způsobilá přivodit pro žalobce
nepříznivé rozhodnutí – bez ohledu na jeho dovolací námitky stran data 31. 12.
1949.
(14) Nejvyšší soud nezastává ve věcech zákona č. 172/1991 Sb.
ohledně aplikace § 2 či § 2a (doplněného novelou č. 114/2000 Sb.), a tedy
interpretace právních následků data přídělu před či po 31. 12. 1949 tak
jednotný právní názor, jak by od něj očekával dovolatel. Ze své interpretace,
že příděly časově hraničící s datem 31. 12. 1949 odporují účelu zákona a mohly
by vést k přechodu takových nemovitostí na obce, k nimž tyto v minulosti reálně
nevykonávaly žádné z vlastnických oprávnění (což vede k aplikaci § 2a),
připustil výjimky, což je ostatně dovolateli dobře známo, neboť šlo o výjimky
ve věcech, v nichž byl účastníkem řízení (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1822/2010,
28 Cdo 154/2010 a další – věci Diplomatického servisu). Nelze však přehlédnout,
že interpretace následků data přídělu ve vztahu ke dni 31. 12. 1949 není ve
všech věcech jediným právním aspektem a že rozhodnutí závisela na dalších
právních skutečnostech významných též autonomně (viz privatizace výše). Nelze
ani opomenout, že se právní názor dovolací instance vyvíjí ve směru zohlednění
individuální spravedlnosti v jednotlivých případech. To je ostatně též
průvodním znakem judikování Ústavního soudu, které prochází obdobným procesem.
Zatímco v 90. letech minulého století se ustavily principy restitucí a základní
interpretační linie (u NS srov. stanoviska Rc 34/93, Rc 16/96), první
desetiletí 21. století je provázeno vytvářením (zohledňováním) výjimek z
pravidel, a to v již nikoli „standardních“, ale atypických restitučních
případech.
(15) Dovolatel poukazuje na rozdílnost vlastnictví k jednotlivým
částem (budovy, pozemky) areálu, kterou měly vyvolat obecné soudy včetně
Nejvyššího svým rozhodováním. V tomto ohledu se dovolací soud ohrazuje proti
takové námitce. Jak již konstatoval odvolací soud (odst. 2 jeho odůvodnění),
žalobce přiznal své pochybení, že žaloval jednou žalobou na určení vlastnictví
k pozemku, jinou pak na určení vlastnictví k budově. Nejvyšší soud nemá
možnosti při řadě restitučních žalob, rozhodovaných navíc senáty v
nejrůznějších složeních, rozeznat, zda se jedná o určitý areál či nikoli.
Především však je jeho právní názor stabilizován, případné výjimky zdůvodněny
(rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1822/2010 a související), a cítí se vázán jak v této
věci (po stránce skutkové obdobným) rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, tak i
usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/2009 a II. ÚS 2628/08 (nepřímo
však též usneseními téhož soudu sp. zn. II. ÚS 3242/10, II. ÚS 3272/10 a
dalšími; lze tu hovořit o opakovaném závěru, že výklad sporných dat přídělů
dovolací instancí není ústavně nekonformní). V neposlední řadě je nutné
opětovně zdůraznit, že dovolací důvod se zabývá jen jedním z právních aspektů
věci a opomíjí právní důsledky privatizace předmětných nemovitostí (zde nelze
navíc bezprostředně zjistit či konstatovat, zda vlastnické nesrovnalosti nemohl
způsobit diferencovaný privatizační přístup k jednotlivým nemovitostem v
areálu).
(16) Ze všech shora uvedených důvodů se dovolání žalobce zamítá,
neboť Nejvyšší soud považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
(17) Druhý žalovaný a třetí žalovaná mají podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1
o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých
podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon
náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce
20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj.
10.000,- Kč. Poté je nutné zvýšit sazbu odměny advokáta o 30 % s ohledem na
společné zastupování více účastníků (§ 19a vyhl. č. 177/1996 Sb.) a dále
přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.),
celkem tedy 13.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení
přiznané žalovaným 15.960,- Kč.
Přestože byl první žalovaný v řízení úspěšný, žádné náklady mu v rámci
dovolacího řízení nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto
tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu