28 Cdo 3588/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a b) Bytového družstva U Beránky
v Praze 6 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, U Beránky 2033/7, žalobce ad b)
zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V Jirchářích 4, za
účasti: 1) Ing. K. P., bytem K., zastoupen JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem
v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 2, 2) H. Ž., bytem P., zastoupena JUDr.
Miloslavem Moravcem, advokátem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 2, 3) Ing. A.
P., bytem P., zastoupen Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem v Praze 4,
Bohuslava ze Švamberka 1284/12, adresou pro doručování: Praha 2, Římská 104/14,
4) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770,
zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou v Praze 7, Schnirchova 1449/19,
5) Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnictví dle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 7 C 235/2004, o dovolání žalobce ad b) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 24 Co 78/2010-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce ad b) je povinen zaplatit účastníkovi ad 3) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2008, č. j. 7 C
235/2004-86, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali určení, že
Ing. K. P., H. Ž. a Ing. A. P. nejsou vlastníky (každý v poměru ideální 1/3)
pozemků parc., nacházejících se v kat. úz. D. a obci P., a aby bylo v tomto
rozsahu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha
ze dne 28. 6. 2004, č. j. PÚ 7169/92. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
žaloba podle části páté občanského soudního řádu není důvodná, neboť napadené
rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) je věcně správné. V posuzované
věci byl dán restituční titul pro vydání majetku podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jako „zákon o půdě“) – sporné pozemky trvale
neslouží účelu vyvlastnění. Nižší instance přitom v daném případě neshledaly
překážku pro vydání nemovitostí v podobě zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ad b) dovolání. S odkazem
na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu namítal nesprávnost výkladu, jenž byl
proveden ze strany odvolací instance ohledně restitučního důvodu vymezeného v §
6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce ad b) poukazoval na existenci
funkčního celku předmětných pozemků s přilehlým bytovým domem (nachází se na
nich stavba pro úschovu popelnic, pískoviště, zeleň se zahrádkami uživatelů
bytových jednotek apod.), což je podle jeho názoru třeba hodnotit z pohledu
naplnění účelu vyvlastnění pozitivně, tedy jako faktor nasvědčující nesplnění
podmínky pro restituci nemovitostí ve smyslu výše citovaného restitučního
ustanovení. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Účastník ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Nesouhlasil s dovolacími
námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce ad b) nebylo vyhověno. Vyjádření k
dovolání podal také žalobce ad a), který se s argumentací dovolatele plně
ztotožnil. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce ad b), zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Otázku existence restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tedy skutečnost, zdali nemovitý majetek trvale
slouží účelu vyvlastnění či nikoli, je třeba vnímat odlišně od institutu
překážek pro vydání pozemků, jenž je vymezen v § 11 odst. 1 písm. c) citovaného
předpisu (tento závěr se podává i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu –
srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 2030/2006). Pokud jde o samotný účel vyvlastnění, jehož naplnění u sporných pozemků
nebylo odvolacím soudem shledáno, je třeba zdůraznit opakovaně proklamovanou
tezi, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na
zřeteli jejich účel a předmět úpravy.
Restitučními zákony se demokratický
právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd,
přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního
předpisu v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za
totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Proto
otázku naplnění účelu vyvlastnění není možné při rozhodování o restituci
nemovitostí a v rámci posuzování (ne)existence restitučního důvodu podle § 6
odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. pojmout příliš extenzivně. Rozhodné je
přitom vytyčení účelu vyvlastnění ve vyvlastňovacím rozhodnutí a fakt, zda byl
tento účel realizován. Byl-li v daném případě vymezen účel vyvlastnění
(provedeného v roce 1964) tak, že zahrnoval „výstavbu bytových jednotek
Stavebního družstva zaměstnanců Strojní fakulty“, není adekvátní a v souladu s
principem proporcionality jej interpretovat rozšiřujícím způsobem i na další
okolní pozemky, byť sloužící obyvatelům bytového domu (využití: zeleň se
zahrádkami uživatelů bytových jednotek, drobná stavba pro úschovu popelnic a
ukládání odpadu, asfaltová plocha včetně parkovacích míst apod.). Přístup k
obytné budově je zajištěn, neboť pozemky bezprostředně s bytovým domem
související – veřejné pozemní komunikace – vydány nebyly (viz výrok II. správního rozhodnutí pozemkového úřadu). Je tedy třeba primárně akcentovat účel
restitučního předpisu, kterým je zmírnění křivdy, jež se vůči tehdejším
vlastníkům nemovitého majetku odehrála. Restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1
písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. byl v posuzované věci naplněn (předmětné
pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny). Kromě toho je třeba připomenout, že námitky dovolatele, jimiž
zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, která tyto vedla k závěru o
existenci restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, mu v
dané věci s ohledem na uvažovanou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nejsou k dispozici a nelze k nim přihlížet. Za nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze
považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních,
byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo
11/93).
Jde-li o posouzení překážky pro vydání věci v restituci ve smyslu § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, Nejvyšší soud shodně s
nižšími instancemi usuzuje na její neexistenci. V nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení
ÚS, sv. 31, č. 123), bylo konstatováno, že restituční zákon o půdě sleduje v
první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.
Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené
tímto zákonem v ustanovení § 11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu
nebo přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, uvádí
zákon v § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž
splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom
považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména
otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém
jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně, s primárním účelem zákona č.
229/1991 Sb., zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž
dané ustanovení interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li
například o „ucelený“ rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv
rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, včetně (mj.) volného
prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětského hřiště. Co se pak
týče asfaltové (parkovací) plochy, je namístě – s odvoláním na závěry vyslovené
Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 – odkázat na argumentaci Ústavního
soudu, užitou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS,
sv. 26, č. 48), podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou
plochu považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb.
Nutno je rovněž z obecného hlediska poznamenat, že podle zákona č.
229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby
bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z
hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) citovaného zákona (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná
nebo umístěná pod povrchem země). Dále je třeba podotknout, že zákon č.
229/1991 Sb. sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho
preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění
majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních
vlastnických vztahů k ní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002,
sp. zn. II. ÚS 747/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, č. 63).
Vhodné je také dodat, že spatřuje-li dovolatel veřejný zájem na tom,
aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek s bytovým domem a
aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze připomenout, že změnou
vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků, jenž je
regulován předpisy veřejného práva.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce ad
b) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Účastník ad 3) má podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči
žalobci ad b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výchozí sazba odměny
za zastupování tu činí 5.000,- Kč, a to podle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v
rozhodném znění. Tuto výchozí částku je však nutno dvakrát krátit o polovinu,
poněvadž v řízení byl účastníkem ad 3) učiněn jediný úkon a dovolání bylo
odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci
představuje definitivní výše odměny za úkon částku 1.250,- Kč, a po přičtení
300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činí konečná výše nákladů řízení o
dovolání přiznaných účastníku ad 3) 1.860,- Kč.
Žalobce ad b) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům
žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly. Bylo proto ve vztahu ke
zbývajícím účastníkům vysloveno, že žádný z nich nemá ve vzájemném poměru právo
na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu