28 Cdo 3607/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných
odborů České republiky, IČ: 00006033, se sídlem Praha 2, Tyršova 6, zastoupen
Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 10, Boloňská 310, proti žalované: ZO
Výzkumný ústav zemědělské techniky Praha, IČ: 75030608, se sídlem Praha 6 –
Ruzyně, Drnovská 507/73, zastoupena JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze
8, Křižíkova 56, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 220/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2010, č. j. 6 Co
966/2009-230, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta JUDr. Luboše Chalupy.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 21. 6. 2010, č. j. 4 C
220/2008-184, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem
nemovitostí, nacházejících se v obci Albrechtice nad Vltavou, kat. úz. Chřešťovice, vedených u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště Písek, podrobně specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo soudem rozhodnuto tak, že k
jejich náhradě je ve vztahu k žalovanému povinen žalobce, a to ve výši 24.720,-
Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce je jako odborová organizace
právnickou osobou ve smyslu § 19 obč. zák. a § 2 odst. 1 a § 9a odst. 1 zákona
č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. K datu 18. 12. 1997 existovala jako organizační složka žalobce základní organizace (IČ:
1190904) shodného označení se žalovanou, která byla nadána právní subjektivitou
a mohla svým jménem nabývat práva (i na základě kupních smluv). Základní
organizace (žalovaná) dne 18. 12. 1997 a 19. 10. 1998 nabyla na základě kupní
smlouvy předmětné nemovitosti. Žalovaná následně z odborového svazu (žalobce)
vystoupila a přešla do jiného odborového svazu. Soud prvního stupně, jakož i soud odvolací a dovolací ve věci
rozhodovaly již v řízení, které předcházelo nynějšímu. Soud prvního stupně
(rozsudek ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 C 220/2008-84) v něm rozhodl, že
vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí žalobci; odvolací soud tento
závěr soudu potvrdil (rozsudek ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Co 966/2009-114). Po
dovolání žalovaného ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne
17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Současně zavázal soudy právním názorem, podle něhož právo svobodně vystoupit z
občanského sdružení je nutné přiznat i základní organizaci s právní
subjektivitou sdružené do odborového svazu, i když stanovy tohoto svazu takovou
možnost výslovně neuvádí. Z tohoto důvodu může též základní organizace i nadále
vlastnit ty nemovitosti, jejichž vlastníkem byla v době svého členství v
odborovém svazu předchozím. Soud prvního stupně poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení,
vázán právním názorem dovolacího soudu rozhodl o zamítnutí žaloby. Dodal, že v
průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaná nabyla nemovitosti kupními smlouvami
ze dne 18. 12. 1997 a 19. 10. 1998 a jedná se o týž subjekt práva, který je
pouze jinak označen vzhledem k tomu, že je organizován v jiném odborovém svazu
(základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Čech a
Moravy). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, neboť je shledal
věcně správnými. Uvedl, že v předmětné věci je zřejmé, že žalovaná předmětné
nemovitosti nevnesla do odborové organizace při vstupu do ní, ale nabyla je až
v průběhu trvání členství, a to na základě již zmiňovaných kupních smluv.
Při
těchto právních úkonech žalovaná (nabyvatelka nemovitostí) vystupovala jako
samostatný subjekt práva. Pokud žalovaná vystoupila z odborového svazu, nelze
ji nutit, aby se zřekla věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím
odborovém svazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a jako důvod
– jak vyplývá z textu - označil nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem. Žalobce v dovolání uvádí, že ve věci je posuzována právní otázka
zásadního významu, která je soudy rozhodována rozdílně. Dále v textu odkázal na
rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se problematikou odloučení
soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Na závěr navrhl zrušení
rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřila žalovaná, která
navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Přitom argumentovala zejména předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v téže věci
a judikaturou Ústavního soudu s tím, že dovolatel zejména nesprávně zaměňuje
institut členství odborové organizace jako samostatné právnické osoby svobodně
sdružené ve vyšším odborové svazu (tedy vznik a zánik členství) a odborové
organizace jako právnické osoby (tedy vznik a zánik právnické osoby), která
nemůže zaniknout vystoupením z vyššího odborového svazu na základě výslovného
ustanovení zákona.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn (vyplývá z textu dovolání) podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Nejvyšší soud zejména zdůrazňuje, že ve věci již sám rozhodl rozsudkem
ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, přičemž tímto zavázal soudy
nižších instancí právním názorem, který byl soudy v průběhu dalšího řízení
respektován. K tomu dodává následující.
Odpovídají-li podle textu stanov odborového svazu jednotlivé základní
odborové organizace a odborový svaz za své závazky samostatně, pak je tím spíše
oprávněn závěr o existenci právní subjektivity základních organizací, učiněný
ze strany obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 635/05).
Právo člena svobodně vystoupit z občanského sdružení je nutné přiznat i
základní organizaci, která je členem odborového svazu. Stanovy svazu nemohou
bránit tomuto právu tím, že předpokládají pouze zánik základní organizace s
tím, že se její majetek stane vlastnictvím odborového svazu. Opustila-li
formou, kterou lze vyložit jako vystoupení, základní organizace odborový svaz,
nelze ji oprávněně přinutit, aby se vzdala věcí ve svém vlastnictví a ponechala
je ve stávajícím odborovém svazu. Právní subjektivita této organizace
nezanikla; lze připustit její vstup do jiného odborového svazu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007).
Podle čl. 27 Listiny základních práv a svobod má každý právo svobodně
se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
Zvláštním případem sdružovacího práva je v kontextu Listiny koaliční svoboda.
Povaha sdružovacího práva svědčí i „sdružování sdružení“, což je při ochraně
hospodářských a sociálních zájmů praktické a časté (odbory určitých profesí,
odvětvové odborové svazy, zastřešující sdružení odborových svazů). Důraz na
svobodné sdružování reflektuje zkušenost s kvazi-povinným členstvím v různých
společenských organizacích před rokem 1989. Vylučuje tudíž členství povinné,
které připadá v úvahu u stavovských komor (nucené svazy), jež nejsou (nemají
být) soukromoprávními sdruženími k prosazování hospodářských a sociálních zájmů
svých členů, nýbrž veřejnoprávními korporacemi zájmové správy, dbajícími na
standardy výkonu určité profese, disponujícími reglementační a disciplinární
autonomií apod. (k tomu nález Pl. ÚS 40/06 a separátní stanovisko E.
Wagnerové). Současně platí, že z povinného členství vyplývají důsledky pro
jednání příslušného subjektu, které jej mají odlišit od podmínek realizace práv
podle čl. 27 odst. 1 Listiny. Svobodné sdružování též zahrnuje právo zřizovat
příslušné organizace, vstoupit do již existujících, ale také je bez překážek
opustit. Právo nebýt členem sdružení označuje Ústavní soud za „negativní právo
na svobodu sdružování“ (nález Pl. ÚS 40/02). Podle důvodové zprávy k zákonu č.
83/1990 Sb., v souvislosti s pluralitou odborových a podobných organizací,
vyplývá z čl. 27 odst. 1 a 2 právo každého na svobodnou volbu mezi nimi a
současně se zakazuje zvýhodňovat některou z nich (srov. Wagnerová, E., Šimíček,
V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 590 – 603).
Nejvyšší soud dále dodává, že výše uvedenému je zapotřebí rozumět též
ve smyslu práva člena (zde základní organizace) vstupovat a vystupovat z
organizace (zde odborového svazu) s tím, že není možné bránit, aby člen
disponoval s vlastním majetkem. V projednávané věci se jedná o nemovitosti,
které žalovaná nabyla již za trvání členství v odborovém svazu a nemohlo se tak
jednat ani o případ vkladu majetku v souvislosti s jejím vstupem.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 umožňuje soudům, aby za
splnění vytyčených předpokladů vyslovily závěr eventuálně překonávající
dosavadní judikaturu. Těmito podmínkami jsou ve stručnosti vyjádřeno, 1) změna
sociálních a ekonomických poměrů v době nového judikování oproti judikatuře
dřívější, 2) změna právního předpisu, který je ve věci aplikován či
interpretován (vydání nového zákona nebo zákoníku, jeho novelizace), nebo 3)
změna „okolního“ právního prostředí majícího vliv na aplikaci či interpretaci
rozhodného ustanovení (změna jiných zákonů, které obsahově s rozhodným
ustanovením v různé míře věcně souvisejí).
Závěry Ústavního soudu jsou relevantní i pro nyní projednávanou věc,
neboť judikatorní tendence, jež je - při nedostatečné úpravě zákonem č. 83/1990
Sb. – významná, směřuje k rozšíření koaličních svobod a respektu k
samostatnosti jednotlivých subjektů sdružujících se do svazů či asociací.
Současně v situaci, kdy byla schválena nová právní úprava spolků v zákoně č.
89/2012 Sb. - přestože tento zákon ještě nenabyl účinnosti a nacházíme se v
období legisvakance -, považuje Nejvyšší soud za nezbytné nahlížet na věc i z
pohledu nové právní úpravy. Nový občanský zákoník směřuje k uznání majetkové
autonomie spolků, sdružujících se ve svazy spolků (k tomu srov. ustanovení §
214 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., podle něhož vytvoří-li spolky k uplatňování
společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho
svazovou povahu).
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako
správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a proto je jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady
představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k
dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b)
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však
bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný
úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.).
Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,-
Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše
nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu