28 Cdo 5099/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce
O. s. p. z. a v. – A. s. o. České republiky, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému ZO V. ú. z. t. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C
264/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 28. 2. 2007, č. j. 24 Co 450/2006-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, č. j. 24 Co
450/2006-216, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 2. 2006, č.
j. 8 C 264/2004-188, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k
dalšímu řízení.
I.
(1) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Semilech, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem budovy
č. p. 347 na pozemku parc. č. 448, dále pozemku parc. č. 3001/2 a č. 2049 (ve
zjednodušené evidenci), vše v katastrálním území V. v K. Žalovaný byl zavázán
nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 14.435,- Kč.
(2) Odvolací soud vycházel především ze stanov žalobce, účinných od 17. 2.
2001; podle jejich relevantních ustanovení vyvolává zrušení či zánik základní
organizace („ZO“) omezení přechodu vlastnického práva. Na straně ZO, s níž se
ztotožňuje nynější žalovaný, došlo nikoli k transformaci či sukcesi, ale k
zániku dosavadního subjektu práva a vzniku nové ZO. Na základě rozhodnutí
členské schůze ZO ze dne 25. 9. 2002 byla dosavadní ZO V. ú. z. t. P. v rámci
dosavadního odborového svazu zrušena a vstoupila do jiného odborového svazu.
Tím je O. s. s. o. a o. se sídlem v P. 1, Senovážné náměstí 23. Nemovitosti,
které byly předmětem požadovaného určení v žalobě, však nemohly, jak dovodil
odvolací soud, přejít ve smyslu článku 36 odst. 5 stanov žalobce na žalovaného
v jeho nynějším právním postavení; naopak došlo podle citovaného článku k
přechodu nemovitostí na žalující o. s.
(3) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadl v něm
právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že jeho rozhodnutí by mělo mít
zásadní význam po právní stránce. Podle dovolatele nevzal odvolací soud v potaz
nezbytný soulad výkonu sdružovacího práva s článkem 11 Listiny základních práv
a svobod. Legitimní rozhodnutí žalovaného, že přestane být členem O. s. p. z. a
v. – A. s. o. České republiky, a že přestoupí do O. s. s. o. a o., nemůže mít
za následek ztrátu vlastnického práva. To zejména tehdy, jestliže „osobní
substrát“ žalovaného zůstal zachován. Žalovaný má stále právní subjektivitu a
jako právnická osoba je a byl členem dvou o. s. (o. s.). Ani stanovy žalobce
nezakazují přechod ZO do jiného o. s. V těchto souvislostech mělo dojít k
náležitému právnímu posouzení důsledků listiny ze dne 22. 12. 1992, osvědčující
přechod vlastnického práva k nemovitostem z tehdejšího majetku R. o. h. („ROH“)
na žalovaného. Tato listina byla potvrzena M., s. a d. u. o. s. a na jejím
základě bylo zapsáno vlastnictví žalovaného k předmětným nemovitostem do
katastru. Jestliže katastrální úřad vyznačil též omezení ve prospěch žalobce
(zákaz dispozice bez jeho souhlasu), pak to bylo nesprávné, neboť toto omezení
v době jeho zápisu nebylo ve stanovách žalobce. Žalovaný nemohl k případné
žalobě vůči žalobci v této věci použít ustanovení § 15 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, neboť žalobce mu nedoručil žádné rozhodnutí.
Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
(4) Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil. Uvedl, že odborové organizace
neměly nikdy vlastnické právo k nemovitostem, pouze právo hospodaření s tímto
majetkem. Po roce 1990 jím sice byl převeden majetek do vlastnictví, ale opět
pouze omezeně. Veškeré nakládání s majetkem musel odsouhlasit o. s. jako
právnická osoba s tím, že podle stanov při ukončení členství tento majetek
přechází zpět na o. s. Proto žalobce již od roku 1991 již omezil nakládání s
majetkem, aby „nedocházelo k jeho zcizování, které již v tomto období začalo“.
Žalobce též uvedl, že v několika podobných sporech byl úspěšný i v rámci
odvolacího řízení a odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2669/2006, kde bylo žalobci dáno za pravdu. Žalobce žádal, aby bylo dovolání
žalovaného zamítnuto.
II.
(5) Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas a je zastoupen
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při
shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě
přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem.
(6) Dovolání je přípustné i důvodné.
(7) Stanovy žalobce obsahují několik ustanovení, jimiž se upravuje právní
status ZO a vlastnické otázky související se změnami tohoto statusu. V článku
11 bodě 1 se uvádí, že o. s. se člení na organizační jednotky, kterými jsou i
základní organizace. Jak patrno z tohoto i návazných ustanovení (viz níže),
těmto ZO se přiznává právní subjektivita. Ustanovení bodu 3 článku 12 říká, že
při zániku ZO může členská schůze (podle všeho členská schůze zanikající ZO)
odsouhlasit její přechod (transformaci) do jiné o. o. (zjevně v rámci o. s.).
Tato o. o. se stává nástupnickou a přebírá veškerý majetek zanikající ZO. Při
zániku o. o. bez transformace přechází její majetek na o. s. Limitovanou právní
subjektivitu ZO stvrzuje článek 33 bod 2 stanov, podle něhož mohou ZO vlastním
jménem nabývat práv a zavazovat se jen v rozsahu daném ú. v. o. s. Podle článku
36 bodu 1 jsou majetkem o. s. věci a majetková práva. S tímto majetkem
hospodaří ú. v. o. s. a též základní (a územní) organizace na základě pověření
tohoto ú. v. Majetek o. s. je nezcizitelný. Na základě bodu 5 téhož článku
stanov má v případě zániku o. o. přecházet její majetek, po předchozím
vypořádání závazků a pohledávek, na základě protokolu delimitační komise na o.
s., který ho použije k uspokojování zájmů, potřeb a požadavků členů tohoto s. O
využití tohoto majetku bude rozhodovat ú. v. s.
(8) Žalovaný byl jako základní organizace nejen součástí organizační struktury
žalobce, ale i jeho členem. Hovoří pro to nejen § 2 odst. 2 zákona č. 83/1990
Sb. („Členy sdružení mohou být i právnické osoby.“), ale i znění stanov
žalobce. Hovoří se v nich mj. o „zániku členství“ odborové, tedy i základní,
organizace ve svazu (článek 9).
(9) Výše vypočtená ustanovení stanov žalobce nelze podle názoru Nejvyššího
soudu interpretovat jinak, než že platí pro ZO po dobu jejího členství
(existence) v rámci příslušného o. s. Samozřejmě, že nelze abstrahovat od
právního stavu, nastalého v důsledku skončení (zániku) členství ZO v tomto o.
s.; tento právní stav je předmětem dalšího textu tohoto odůvodnění.
(10) Stanovy žalobce vykazují v části o skončení či zániku členství mezeru. Na
rozdíl od řady stanov jiných o. s. neobsahují ustanovení o vystoupení ZO,
včetně jejího majetkového vypořádání se s. Podle všeho i tato mezera přispěla
ke stavu, za něhož se zánik členství žalovaného omezil na změnu identifikačního
čísla (a následnou registraci nového), aniž by proběhlo jakékoli – a žádoucí,
byť třeba jen formální – vypořádání. Zjevně i z toho důvodu postrádají závěry
nižších instancí zjištění o majetkovém vypořádání stran.
(11) Interpretační problém odkrývají též již zmíněné pasáže stanov o možnosti
přechodu ZO při jejím zániku do jiné ZO téhož o. s. v rámci „transformace“ nebo
o přechodu jejího majetku na o. s. při jejím zániku bez transformace (čl. 12 b.
3 stanov). V nyní posuzované věci však vznikla situace, při níž vnější znaky
právní subjektivity ZO (existence nemovitostí zapsaných v katastru, členská
základna) zůstaly zachovány.
(12) Nelze též opomenout, že ZO V. ú. z. t. P. „prvotně“ vstoupila s
předmětnými nemovitostmi již ve svém vlastnictví do O. s. p. z. a v. Č. a M.,
či jinak řečeno, stala se při založení s. jeho členem. Konstitutivním podkladem
tu byla listina datovaná dne 22. 12. 1992, na jejímž základě se při delimitaci
bývalého majetku ROH stal žalovaný vlastníkem předmětných nemovitostí. Při
vstupu do o. s. se stal (či zůstal) žalovaný právním subjektem, byť po dobu své
existence v rámci tohoto o. s. s omezenou právní subjektivitou (viz též § 6
odst. 2 písm. e/ zákona o sdružování občanů). Vlastnictví žalovaného k
nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí na LV č. 442 pro obec a
katastrální území V. v K., byť s omezením – převod vlastnictví měl být podmíněn
souhlasem vyššího orgánu O. s. p. z. a v. Č. a Mo. (jak se ovšem podává výše,
toto omezení mohlo platit po dobu členství ZO ve s.).
(13) K následujícím právním závěrům dovolacího soudu je nutné připomenout
stávající doktrinární pohled na problematiku. V publikaci Spolkové právo uvádí
její autor I. Telec, že „vedlejší spolek“ (tedy i ZO) s vlastní právní
subjektivitou je právnickou osobou zcela plnoprávnou, lidově řečeno, je
právnickou osobou „se vším všudy“. Na tomto zásadním právním závěru nic nemění
ani to, že vznik a trvání právně samostatného vedlejšího spolku odvisí od
spolku hlavního a od jeho organizační struktury, resp. od jeho stanov
(podrobněji Telec, I.: Spolkové právo, C. H. Beck, Praha, 1998, str. 148).
(14) Rozhodnutí (usnesení) členské schůze žalovaného již nesetrvávat v
dosavadním o. s. znamenalo, slovy stanov žalobce, „zánik“ členství ZO v o. s.
Záměrem rozhodnutí ZO však nebyl zánik právní subjektivity žalovaného jako
takové. Členská základna fyzických osob v ZO i její majetek zůstaly zachovány.
Dne 24. 9. 2002 se ZO V. ú. z. t. P. stala na základě registrace součástí
jiného o. s., kterým je O. s. s. o. a o.
(15) Stanovy žalobce neupravují tuto alternativu (viz 10). Podle názoru
Nejvyššího soudu je přípustné dovodit, že postupem žalovaného popsaným ad 12
došlo k realizaci práva obecně formulovaného v § 3 odst. 1 zákona o sdružování
občanů, podle něhož může ze sdružení každý svobodně vystoupit. Toto právo lze
přiznat i žalovanému jako základní organizaci s právní subjektivitou, sdružené
do o. s
(16) Opustila-li formou, kterou lze vyložit jako vystoupení (stanovy žalobce
hovoří pouze o zániku ZO, ale obecnou úpravu v zákoně č. 83/1990 Sb. nelze
ztratit ze zřetele), základní organizace o. s., nelze ji nutit, aby se „zřekla“
věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím o. s. Dovolací soud je
přesvědčen, že takový postup by se dostal do rozporu s článkem 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech
vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.
(17) Žádoucí je též zdůraznit, že nemovitosti, o které v tomto sporu jde, byly
jako vlastnictví ZO „vneseny“ do majetkové sféry příslušného o. s., nikoli snad
vyprodukovány v době členství ZO v o. s. či v této době zakoupeny.
(18) Žalovaný, který byl právním subjektem v rámci dosavadního o. s. a
kontinuálně jím zůstal po svém vstupu do jiného o. s., může proto i nadále
vlastnit ty nemovitosti, jejichž vlastníkem již byl v době svého členství v o.
s. předchozím.
(19) Právní posouzení věci nelze uzavřít bez zasazení argumentace soudu a stran
do širšího rámce hodnotových preferencí, které mohou být v tomto konkrétním
případě rozdílné. Žalobce tvrdí ve vyjádření k dovolání, že kontrola nad
majetkem právních subjektů, jejichž existence je odvozena od o. s., má zůstat
zachována tomuto svazu. To proto, aby nedocházelo ke „zcizování“ (eufemisticky
řečeno) o. majetku, které od roku 1991, po zániku ROH a založení nových o. s.,
„již v tomto období začalo“ (srov. též ad 4). Tento názor považuje Nejvyšší
soud za přehnaně skeptický a udržitelný snad v období začátku 90. let minulého
století, kdy majetkové transformace z tzv. socialistického vlastnictví
probíhaly někdy jen velmi obtížně sledovatelnými právními cestami. Žalobce
přehlíží společenský a právní vývoj České republiky jako demokratického
právního státu v mezidobí. Již E. Tilsch kdysi řekl, že zákon je pravidlo psané
pro přítomnost. V současné době by měla mít přednost interpretace, preferující
vlastnické sepětí členské základny fyzických osob v základní odborové
organizaci s konkrétními věcmi, s nimiž tato ZO hospodaří (jinak řečeno, jde o
pohled primárně „zdola“, nikoli „shora“). Tento výkladový přístup odpovídá
podle názoru dovolací instance podstatně lépe tomu principu právního státu,
který garantuje především práva jednotlivce – fyzické osoby, včetně jeho práva
se svobodně sdružit a podílet se v rámci členství ve sdružení na výkonu
vlastnického práva sdružení k určitým věcem (zde k rekreačnímu zařízení pro
rodinnou a dětskou rekreaci). Žalobcův svou podstatou kolektivistický přístup
vede de facto k vyvlastnění nemovitostí vůči sdružení fyzických osob,
nepřiměřeně upřednostňuje práva o. s. jako nadřízeného subjektu „vyššího řádu“
a připomíná někdejší oprávnění svazových orgánů ROH vůči tehdejším základním
organizacím.
(20) Dovolací soud připomíná, že závěry zde vyslovené jsou závazné pouze pro
účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov konkrétního
svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností. Nelze vést
paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných o. s. k těmto svazům.
(21) Mezi stranami dosud nebyl použit postup, který nutně vyplývá z realizace
práva vystoupit ze sdružení podle § 3 odst. 1 zákona o sdružování občanů, totiž
vypořádání mezi základní organizací a o. s. To však nic nemění na právních
závěrech ve vztahu k předmětu tohoto řízení. Neupravují-li stanovy žalobce
možnost vystoupení základní (územní) o. o. z o. s. (upraveno je pouze
vystoupení fyzické osoby jako člena v čl. 8, zatímco u „odvozené“ o. o. se
předpokládá pouze její zánik či sankční ukončení členství všech jejích členů ú.
v. s., viz čl. 9), bylo třeba formulovat vztah stanov o. s. jako občanského
sdružení k relevantní obecné právní normě, kterou je zde § 3 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb. Může-li podle tohoto ustanovení „každý“ svobodně vystoupit z
občanského sdružení, pak se toto právo musí vztahovat i na právnickou osobu (o.
o.), jež je členem občanského sdružení (o. s.). Je-li taková právnická osoba
vlastníkem majetku, pak nemůže vztah o. s. a v něm sdružené o. o. působit tak
rozsáhle, že by vedl k důsledkům typu „běžte, ale svůj majetek nám tu
zanechte“. Takto by pozice odborového svazu v relaci k jeho základním
organizacím neměla být chápána.
III.
(22) Nejvyšší soud shledal pro zásadní právní význam napadeného rozsudku,
spočívající v nesprávném posouzení pro věc určujících hmotněprávních otázek
odvolacím soudem a v částečné změně svého právního názoru, dovolání žalovaného
jako přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem pak vedlo k závěru o důvodnosti dovolání (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadený rozsudek byl proto zrušen; poněvadž
se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo
zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
(23) V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním
názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím
soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu