28 Cdo 363/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: M. P., bytem v P., zastoupena JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika –
Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 2.568.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
193/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 4. 2011, č. j. 16 Co 90/2011-150, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo ve výroku I.
potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010, č. j. 18 C
193/2006-119, kterým bylo řízení zastaveno s tím, že věc bude po právní moci
rozhodnutí postoupena Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci
náleží. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve věci potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který
řízení zastavil s tím, že skutečnosti tvrzené žalobkyní jsou rozhodné pro
posouzení uplatněného soukromoprávního nároku podle zákona č. 212/2009 Sb.,
kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům ČR za nemovitý majetek zanechaný na
území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik. Uvedeným zákonem byla založena příslušnost
Ministerstva vnitra ČR jako správního orgánu příslušného pro vydání rozhodnutí
ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi. Odvolací
soud nadto uvedl, že při posuzování dané věci je třeba vycházet ze zásady
„pořadu práva“ převzaté do právního řádu ze starších právních úprav, přičemž v
daném případě je rozhodnou skutečností pro posouzení soukromoprávního nároku
žalobkyně vydání zákona č. 212/2009 Sb. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením
žalobkyně, podle níž zákon č. 212/2009 Sb. neobsahuje přechodná, zrušovací nebo
jiná ustanovení a že je třeba dokončit řízení s přihlédnutím k právní úpravě
obsažené v zák. č. 42/1958 Sb. a vyhlášce č. 159/1959 Ú. l., neboť žaloba byla
podána za účinnosti této právní úpravy. Naopak odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 202/2011 řešící obdobnou problematiku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jako
důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Zrekapitulovala
v něm dosavadní průběh řízení, jakož i své dřívější tvrzení a uvedla, že soud
ve věci nesprávně aplikoval ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. Na závěr
žalobkyně navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Ztotožnil se v něm s odůvodněním
usnesení soudů obou instancí, jakož i s jejich závěry a navrhl dovolání
žalobkyně zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě a
naplnila též podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 240 odst. 1 a 3, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2
písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě
přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.
ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že přípustnost dovolání je ex lege dána.
Důvodnost podaného dovolání však neshledal.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení
projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 103 o. s. ř.
kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž
může rozhodnout ve věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu. Nedostatek
pravomoci soudu přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze
zhojit.
Nejvyšší soud podotýká, že v obdobné věci již rozhodoval, a to
usnesením ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011. Dospěl v něm k závěru,
že „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve
věci je vydání zákona č. 212/2009, upravujícího podmínky odškodnění osob
zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé
republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako
organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných
nároků (viz § 4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního
stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§
104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení – za současného zrušení prvostupňového
rozsudku – zastavit a věc postoupit správnímu orgánu příslušnému (podrobněji
viz odůvodnění napadeného usnesení). Na straně žalující lze pochopit procesní
snahu o zachování kontinuity projednávání již uplatněného nároku, o němž bylo
soudem prvního stupně navíc meritorně (byť zamítavě) rozhodnuto. Nelze však
obejít pořad práva, nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost
sice před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale poté, co bylo o nároku
žalobce záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již
nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku
mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby
byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem,
či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a
podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není
dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní
rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Nadto dovolací instance poukazuje na znění čl. II. zákona č. 121/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy
občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území
Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských
socialistických republik. Podle něj se řízení o žádostech podle zákona č.
212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně
soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni
účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009
Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nárok podle
zákona, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý
majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím
smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění čl. I
tohoto zákona, je nutné uplatnit písemnou žádostí u Ministerstva vnitra
nejpozději do 31. prosince 2013, jinak nárok zaniká.
Nejvyšší soud na své výše citované rozhodnutí pro stručnost odkazuje a
uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání proto podle § 243b
odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však
v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo
možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení
uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu