28 Cdo 3658/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 451/11, proti žalovanému L.
G., o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 113 C 131/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. června 2012, č. j. 8 Co 431/2012-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2012, č. j. 8 Co 431/2012-91,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3. 1. 2012, č. j. 113 C 131/2010-61,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč a náhradu nákladů
řízení ve výši ve výroku blíže určené. Vyhověl tak žalobě, jíž se žalobkyně
domáhala uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně tuto částku
zaplatila žalovanému po zjištění, že u příslušného katastrálního úřadu je
vedeno vkladové řízení, na jehož základě mělo dojít ke vkladu vlastnického
práva žalovaného k pozemkům spoluvlastněným z jedné třetiny žalobkyní a ze dvou
třetin jejím bratrem. Ke vkladu mělo dojít na podkladě kupní smlouvy uzavřené
mezi žalovaným na straně kupující a žalobkyní a jejím bratrem na straně
prodávající, dle žalobkyně však její podpis na kupní smlouvě, jakož i ověřovací
doložka, byly zfalšovány. Žalovaný po dohodě se žalobkyní souhlasil se
zastavením vkladového řízení oproti zaplacení částky 70.000,- Kč. Okresní soud
po provedení dokazování přisvědčil tvrzení žalobkyně, že podpis na kupní
smlouvě nebyl její, byl získán podvodným způsobem, bez jejího vědomí a
součinnosti, pročež tuto smlouvu tedy nelze pokládat za platně uzavřenou.
Nebylo přitom zjištěno ani to, že by žalobkyně k uzavření smlouvy řádně a
platně zmocnila jinou osobu. Kupní cena zaplacená na základě předmětné neplatné
kupní smlouvy byla vyplacena k rukám třetí osoby a nebylo prokázáno, že by byla
(respektive její část připadající na žalobkyni) převzata žalobkyní.
Vyplatila-li tedy žalobkyně žalovanému částku 70.000,- Kč, nejednalo se o
vrácení kupní ceny, ale o poskytnutí plnění bez právního důvodu (§ 451 a násl.
obč. zák.), jež je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Soud tedy žalobu shledal
důvodnou a plně vyhověl žalobnímu návrhu.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 22. 6. 2012, č. j. 8 Co 431/2012-91, změnil
tak, že žalobu zamítl, určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). Krajský soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a
úplnými, měl však za to, že v daném případě se nejedná o žádný z případů
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451, § 454 a § 456 obč. zák. Důvodem plnění
byla smlouva uzavřená žalobkyní a žalovaným dne 26. 4. 2010, jíž bylo sjednáno,
že žalovaný vezme zpět návrh na vklad vlastnického práva a že dojde k vrácení
kupní ceny ve výši 70.000,- Kč. Tuto smlouvu je třeba pokládat za platně
uzavřenou dle § 51 obč. zák. Z průběhu řízení je zřejmé, že žalobkyně chtěla
zabránit vkladu vlastnického práva k pozemkům, což se jí podařilo, žalovaný
dále ve vkladovém řízení nepokračoval. Daná smlouva je přitom platná, souladná
s dobrými mravy i zákonem. Plnila-li žalobkyně žalovanému na základě této
smlouvy, nemohlo dojít na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení nehledě
na okolnosti provázející uzavírání kupní smlouvy. S ohledem na tyto úvahy tedy
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož důvodnost má
za danou nesprávným právním posouzením dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zhodnotila rozhodnutí soudů obou stupňů a zdůraznila, že se shoduje
s právním názorem soudu prvního stupně. Žalovanému předala dne 26. 4. 2010
částku 70.000,- Kč, aniž by s ním kdy byla v jakémkoliv právním vztahu. V
řízení přitom bylo postaveno na jisto, že podkladem návrhu na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, který jako nabyvatel podal žalobce
(dovolatelka má zjevně na mysli „žalovaný“), bylo falzum kupní smlouvy, již dle
tvrzení žalovaného podepsal bratr žalované (dovolatelka patrně chtěla uvést
„žalobkyně“). Poskytnutí částky 70.000,- Kč žalovanému je tak nepochybně
bezdůvodným obohacením dle § 451 obč. zák. Dovolatelka pokládá za vhodné
upozornit na to, že v souvislosti se zfalšováním podpisu na kupní smlouvě
probíhá u Okresního soudu v Opavě trestní řízení, a má za to, že se nelze
ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, dle nějž je předmětná smlouva „zcela
platná“, neboť odporuje ustanovení § 39 obč. zák., je-li podpis prodávajícího
falzem. S ohledem na uvedené tedy navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Přestože je dovolání značně kusé a postrádá náležitou argumentaci rozporující
závěry odvolacího soudu, nelze mu zcela upřít opodstatnění. Odvolací soud
převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, dle nichž při
uzavírání kupní smlouvy došlo podvodným jednáním ke zfalšování podpisu
dovolatelky na kupní smlouvě a předmětná částka byla žalovanému poskytnuta
pouze v zájmu odvrátit možné negativní dopady spojené s případným vkladem
vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí na základě tohoto zjevně
protiprávního jednání. Při zvažování, zda plnění takto nabyté může být za
zmíněných okolností bezdůvodným obohacením, nelze ztrácet ze zřetele
následující. Jak již mnohokráte připomenul Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009), ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí
bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení představuje
(mimosmluvní) závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo
se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní
jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení,
k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je přitom nabytí
majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů. Pojem „nepoctivý zdroj“ zákon
nedefinuje; je za něj považováno takové nabytí hodnot, které není v právním
řádu uznáváno. Jde především o případy, kdy je prospěch získán trestnou
činností, nedovoleným podnikáním, spekulací (např. s cizí měnou), obchodováním
s pašovaným zbožím, popř. činností, která sice nedosahuje intenzity trestné
činnosti nebo je činností z různých důvodů trestně nepostižitelnou (pro
nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), avšak je v rozporu s dobrými mravy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo
79/2006, či Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv,
Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1331.). V daném případě je tedy třeba nehledě na to, že dle závěrů odvolacího soudu
byla žalovanému poskytnuta předmětná částka na základě platně uzavřené
inominátní smlouvy, zohlednit, že k tomu došlo ve snaze zabránit následkům
předcházejícího nepoctivého jednání žalovaného. Vykazovalo-li počínání
účastníků směřující k předejití zmíněným (negativním) dopadům znaky řádného
právního úkonu, jenž navíc obsahoval i povinnost žalobkyně vrátit kupní cenu,
přestože ji dle skutkových zjištění vůbec neobdržela, nemůže to bez dalšího
popřít význam okolností, jež vyústily v uzavření uvedené inominátní smlouvy,
odvolacím soudem považované za řádný právní důvod poskytnutí plnění. Jen stěží
by bylo možno pokládat za uznávané právním řádem takové nabytí hodnot, jímž by
formálně bezvadným úkonem byly v podstatě aprobovány důsledky předchozího
podvodného jednání, kterým mělo být nezákonným způsobem zasáhnuto do práv jiné
osoby. Takovýto závěr by ostatně odporoval i zásadě ex iniuria ius non oritur
(z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínané i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09). Zařazení skutkové podstaty „nabytí majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů“
mezi výčet jednotlivých případů bezdůvodného obohacení naznačuje, že zákon
nepokládá za rozhodující pro závěr, zda došlo nebo nedošlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení, pouze splnění požadavků kladených na právní úkony, ale
i to, zda je v rámci širšího kontextu dané situace nabytí plnění souladné s
právním řádem a jím chráněnými hodnotami. Ochrana svobodné vůle jedince i
nedotknutelnosti jeho vlastnictví si přitom žádá, aby poctivost nabytí
majetkového prospěchu byla hodnocena (mimo jiné) i s přihlédnutím k tomu, zdali
obohacení nebylo nabyto způsobem tyto hodnoty deformujícím či zcela
popírajícím.
Spokojil-li se tedy odvolací soud při svém posouzení pouze s tím,
že k poskytnutí žalované částky došlo na základě řádně uzavřené inominátní
smlouvy, aniž by zohlednil výše zmiňované okolnosti předcházející jejímu
uzavření, tedy to, že žalovaný se snažil nabýt prospěchu – vlastnického práva k
nemovitostem zákonem zjevně nedovoleným - nepoctivým způsobem a k vyplacení
žalované částky došlo pouze v zájmu zabránit případným negativním dopadům
spjatým s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemůže jeho
rozhodnutí obstát jako správné. Dovolání bylo tedy podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.