ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalovaným: 1) J. H. a 2) M. H.,
zastoupeným JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova
3360, o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 107/2004, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č.j. 35 Co
536/2008-207, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce se domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení s tím, že dne
16. října 2003 uzavřel s domnělým Ing. L. F. (který, jak se později ukázalo,
vystupoval pod nepravou identitou) smlouvu o dílo na výměnu oken a dveří v domě
na adrese žalovaných. Ing. F. vystupoval po celou dobu jednání i při provádění
díla jako vlastník této nemovitosti a poskytl žalobci zálohu na provedení díla
ve výši 50.000,- Kč. Po dokončení díla žalobce vystavil domnělému Ing. L. F.
konečnou fakturu na částku 130.663,- Kč. Domnělý Ing. F. však přestal se
žalobcem komunikovat a fakturu neuhradil. Věcí se zabývala policie, která
zjistila, že osoba Ing. L. F. neexistuje. Žalobce následně zjistil, že
nemovitost, ve které dílo provedl, není ve vlastnictví Ing. L. F., ale ve
vlastnictví (společném jmění) žalovaných, kteří odmítli cenu za dílo žalobci
uhradit. Podle žalobce tak na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení v
žalované výši.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, neboť s žalobcem nebyli v žádném právním
vztahu, když sami - dne 9. října 2010 - uzavřeli s domnělým Ing. L. F. smlouvu
o dílo, jejímž předmětem byla výměna oken a dveří v předmětné nemovitosti,
přičemž předmět smlouvy byl řádně dodán a cenu díla v celkové výši 175.000,- Kč
žalovaní domnělému Ing. L. F. zaplatili. Podle žalovaných bylo chybou žalobce,
že si dostatečně neověřil osobu Ing. F. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 21. března 2008, č.j. 17 C 107/2004-172, uložil žalovaným
povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 160.811,- Kč s 3% úrokem
z prodlení ročně z této částky od 26. ledna 2004 do zaplacení, a to do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně uložení
povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 9.189,- Kč se specifikovaným
příslušenstvím (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně byl při rozhodování vázán právním názorem, který odvolací
soud zaujal ve svém kasačním usnesení ze dne 2. července 2006, č.j. 35 Co
174/2006-69, jímž byl zrušen (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 20. září 2005, č.j. 17 C 107/2004-47, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací
soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na straně
předmětné smlouvy vystupoval žalobce a na straně druhé (domnělý) Ing. L. F.,
jehož existence nebyla prokázána, dospěl k závěru, že účastníkem smlouvy je
osoba bez právní subjektivity, takže smlouva po právní stránce nevznikla, neboť
ji nemůže uzavřít neexistující osoba. Žalobce však v domnění, že smlouva byla
řádně uzavřena, dílo provedl, ovšem za dané situace bez právního důvodu a
nikoli ve prospěch domnělého Ing. L. F., ale ve prospěch žalovaných, jimž tak
vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobci vydat. Odvolací soud dále zavázal soud prvního stupně, aby vedl žalobce k doplnění
žalobních tvrzení a označení důkazů k nim o výši bezdůvodného obohacení, a aby
se zabýval výší bezdůvodného obohacení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. ve věci samé potvrdil jako věcně správný
rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej
změnil tak, že tyto náklady činí částku 130.844,75 Kč, jinak výrok o nákladech
řízení o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení státu potvrdil. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně,
a to, že žalobce provedl v předmětném domě ve vlastnictví žalovaných výměnu
plastových oken a dveří, „přičemž okenní a dveřní otvory obvyklým způsobem
zednicky začistil, přičemž neprovedl odvoz a likvidaci starých vybouraných
oken.“ Za účelem zjištění bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel
ze znaleckého posudku, který dne 15. července 2007 zpracoval soudem ustanovený
znalec M. V.
Z tohoto důkazního prostředku soud prvního stupně zjistil, že
obvyklá cena plastových oken a dveří namontovaných v předmětném domě, včetně
demontáže a likvidace starých oken, činí celkem 173.930,- Kč. Od této částky
zmíněný soud odečetl cenu za dodávku a montáž parapetů ve výši 8.119,- Kč, k
níž v daném případě nedošlo, a dále částku 5.000,- Kč, představující náklad za
odvoz a likvidaci starých oken. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud uzavřel, že smlouva (v záhlaví
označená jako smlouva o dílo) uzavřená mezi žalobcem (jako dodavatelem) a Ing. L. F. (jako odběratelem) „není smlouvou, která nevznikla, ale o smlouvu
neplatnou.“ (roz. že jde o neplatnou smlouvu), když podle obsahu jde o smlouvu
o opravě věci podle § 652 a násl. obč. zák. [v tomto směru se odvolací soud
zčásti odchýlil od svého původního právního názoru vyloženého ve shora
citovaném kasačním usnesení (viz str. 3 cit. usnesení odvolacího soudu - arg.:
„...účastníkem smlouvy je osoba bez právní subjektivity (§ 7 obč. zák.), takže
smlouva po právní stránce nevznikla, neboť ji nemůže uzavřít neexistující
osoba.“)]. Tato smlouva byla uzavřena písemně, takže soud vychází z jejího
obsahu, z něhož však není seznatelná osoba odběratele, bylo-li zjištěno, že
takto označená osoba neexistuje, což znamená, že není zřejmé, kdo úkon učinil. Jde tedy o neurčitost smlouvy ohledně jedné ze smluvních stran a tudíž o její
absolutní neplatnost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., podle kterého právní
úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný. Žalobce vůči žalovaným plnil bez právního důvodu a žalovaní jsou
takto získaný majetkový prospěch povinni ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. vydat žalobci. Podle odvolacího soudu tak nemohla obstát odvolací námitka
žalovaných, že nejsou ve sporu pasivně legitimováni, protože sami uzavřeli s
Ing. L. F. smlouvu o dílo, na základě níž jim bylo dílo dodáno, u koho jej
objednali. Výměnu oken a dveří však mimo vší pochybnost provedl žalobce, který
zajistil i jejich výrobu a dodání. Předmětná smlouva (kterou žalovaní uzavřeli
s domnělým Ing. L. F.) navíc není podle obsahu smlouvou o dílo, ale smlouvou o
obstarání věci podle § 773 a násl. obč. zák., jestliže se její účastníci
dohodli, že Ing. L. F. jako dodavatel zajistí výměnu oken a dveří v nemovitosti
žalovaného a jejich výrobu, demontáž a montáž, a je rovněž neplatná z důvodů,
které byly shora vyloženy ohledně neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a
Ing. L. F. Žalobce domnělému Ing. L. F. žádné plnění neposkytl, ale plnil
žalovaným. Z této neplatné smlouvy se může domáhat vrácení plnění, a to na
žalobci, jen domnělý Ing. L. F., který na jejím základě poskytl žalobci částku
50.000,- Kč, kterou ovšem nelze započíst do výše požadovaného bezdůvodného
obohacení, jak se mylně domnívají žalovaní. Jestliže žalovaní zaplatili na
základě neplatné smlouvy za opravu své nemovitosti domnělému Ing. L. F., aniž
jim jmenovaný poskytl plnění, mají proti němu právo na vydání bezdůvodného
obohacení, což ale nemá žádný vliv na nárok žalobce.
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují v něm výslovně všechny
zákonem předvídané dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), ve smyslu písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jakož i ve smyslu třetího
odstavce téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Dovolatelé předně namítají, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný a navíc neodůvodněný, v rozporu s hmotným právem. Z rozhodnutí
totiž není zřejmé, zda soudem tvrzené bezdůvodné obohacení vzniklo na základě
neplatné smlouvy, nebo na základě údajného plnění bez právního důvodu, nebo z
obou těchto titulů. Dovolatelé zdůrazňují, že nikdy neuzavřeli s žalobcem
žádnou smlouvu, ani jiný právní úkon. Nikdy od žalobce neobdrželi žádnou věc
ani žádné plnění. Pokud jim bylo plněno ve formě služby dodání a zabudování
nových oken, pak toto bylo plněno od jiné osoby a na podkladě smlouvy, kterou
žalovaní s touto osobou uzavřeli - tedy od domnělého Ing. L. F., se kterým
uzavřeli smlouvu. Obchodní vztah dodání prací a materiálu k výměně starých oken
za nové v nemovitosti žalovaných se odvíjel od smluv mezi objednatelem a
dodavatelem. Jednalo se přitom o dva obchodní vztahy. Poprvé vztah mezi
žalovaným a fyzicky existující osobou nazývající se Ing. L. F., u které
žalovaný (1/) dílo objednal, obdržel a také zcela zaplatil. Druhý obchodní
vztah existoval mezi subdodavatelem prací a materiálu žalobcem a fyzicky
existující osobou nazývající se Ing. L. F. O této jiné smlouvě žalovaní vůbec
nevěděli a dověděli se o ní až v soudním řízení. Tento obchodní vztah spočíval
v tom, že fyzicky existující osoba objednala u žalobce dílo, které jí žalobce
dodal a navíc převzal od této osoby i částečné plnění ve formě finančních
prostředků. Skutečnost, že fyzicky existující osoba žalobce podvedla tím, že
již od samého počátku měla v úmyslu vylákat od žalobce plnění a za plnění
neposkytnout finanční náhradu, nemůže na shora uvedené existenci dvou
obchodních vztahů nic změnit. Za nepřezkoumatelný považují dovolatelé právní
závěr odvolacího soudu, že žalobce plnil bez právního důvodu s ohledem na
údajnou neurčitost smlouvy a že taková smlouva je neplatným právním úkonem. V
řízení nebylo prokázáno, že by osoba - Ing. F. - vystupovala pod smyšleným
jménem. Naopak pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku je zřejmé, že osoba s
uvedeným jménem a příjmením je zapsána jako společník dovolateli citované
obchodní společnosti, přičemž i ve vyhledavači google lze najít několik L. F. Proto závěr odvolacího soudu o tom, že osoba tohoto jména neexistuje, je
nesprávný. Byl by však nesprávný i ten názor, že smlouva je neurčitá, pokud by
bylo zjištěno, že nějaká osoba se pouze prezentovala pod takovým jménem. Neurčitost smlouvy by tato skutečnost nezpůsobila.
Podstatné však je, že
odvolací soud uzavřel, že smlouva je neplatná a proto se měli dovolatelé na
úkor žalobce (se kterým žádný úkon neuzavřeli) bezdůvodně obohatit. Dovolatelé
se na úkor žalobce obohatit nemohli a na podporu tohoto závěru odkazují na
skutkově obdobný případ a závěry, k nimž dospěl Městský soud v Praze v rozsudku
ze dne 24. února 2005, č.j. 25 Co 345/2004, jehož kopii dovolatelé již
předložili odvolacímu soudu s tím, že „výše uvedené bylo dále potvrzeno i
rozhodnutím NSČR, a to rozhodnutím ze dne 18.1. 2006, č.j. 33 Odo
1663/2005-101.“ Dovolatelé jsou dále toho názoru, že „neplatným úkonem v tomto
konkrétním případě, i kdyby se o takový jednalo, v případě smlouvy mezi osobou
Ing. L. F. a žalobcem, se neobohatili žalovaní, neboť obohatit se v tomto
případě mohla pouze osoba Ing. F. bez ohledu na to, jaké správné jméno se k
této osobě vztahuje.“ Dovolatelé se nemohli obohatit již z toho důvodu, že za
dílo zaplatili tomu, kdo jim dílo dodal. I kdyby smlouva o dílo mezi žalovanými
a skutečným dodavatelem – domnělým Ing. L. F. - byla neplatným právním úkonem,
nebylo by zde nic, co by nasvědčovalo tomu, že se žalovaní obohatili i z tohoto
úkonu, neboť řádně poskytli plnění za dodané dílo. Dovolatelé dále v řízení
poukazovali na to, že výkon rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť
v důsledku rozhodnutí soudu musí zaplatit za dílo podruhé, ačkoliv předtím již
celou cenu uhradili. Na tuto námitku odvolací soud vůbec nereagoval. Pokud soud
ve svém nepřezkoumatelném rozhodnutí chtěl uvést, že smlouva jako úkon byla
neurčitá a tudíž absolutně neplatná, pak je třeba na daný případ aplikovat
ustanovení § 457 obč. zák., podle kterého si vracejí plnění pouze účastníci
takové smlouvy, a nikoliv jiné osoby. Dovolatelé opět nemohou být pasivně
legitimováni. Pokud by byl přijat jako správný právní názor odvolacího soudu,
znamenala by tato skutečnost zásadní průlom do vztahů subjektů. Ve stejné
situaci jako dovolatelé by se totiž rázem ocitlo množství osob, jež měly
uzavřeny pouze smlouvy s dodavateli, kteří však bez jejich vědomí uzavřeli
smlouvy s dalšími subdodavateli a nezaplatili jim. Tito subdodavatelé by se tak
mohli domáhat plnění po vlastnících nemovitostí, kteří by hradili dílo dvakrát
i vícekrát. Takový výklad však není možný a plnění uložené postiženým z
takového výkladu by bylo navíc v rozporu s dobrými mravy. Z vyložených důvodů
proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu, jako i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřil. Při posuzování dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12,
věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, ve smyslu § 242 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů
není opodstatněné. Z obsahu podané dovolání vyplývá, že dovolatelé ve skutečnosti uplatnili dva
dovolací důvody, a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jinou vadu, jež zatěžuje odvolací řízení, dovolatelé spatřují ve shora již jimi
osvětlené nepřezkoumatelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu. Takovou vadu ovšem dovolací soud v této věci nezaznamenal. Předně k námitce dovolatelů, že odvolací soud nereagoval na jejich odvolací
námitku spočívající v tvrzení, že výkon rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými
mravy, neboť v důsledku rozhodnutí soudu musí zaplatit za dílo podruhé, nutno
uvést, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací
soud se k této námitce vyjádřil v tom směru, že „Jestliže žalovaní zaplatili na
základě neplatné smlouvy za opravu své nemovitosti domnělému Ing. L. F., aniž
jim tento poskytl plnění, mají proti němu právo na vydání bezdůvodného
obohacení, což ale nemá žádný vliv na nárok žalobce, který je předmětem daného
řízení.“ I když tedy odvolací soud explicitně nereagoval na dovolateli namítaný
rozpor s dobrými mravy, implicite tuto námitku při rozhodování zohlednil, když
zaujal výše uvedený názor, tj. že dovolatelé mohou vůči předmětné fyzické osobě
uplatnit nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Nelze proto dovodit, že by v
tomto směru bylo odvolací řízení zatíženo zmíněnou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K další dovolací námitce dovolatelů, že
odvolací soud při rozhodování nereflektoval jimi citovaný rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 24. února 2005, č.j. 25 Co 345/2004-80, řešící údajně
skutkově obdobný případ, kteréžto rozhodnutí „bylo dále potvrzeno i rozhodnutím
NSČR, a to rozhodnutím ze dne 18.1. 2006, č.j. 33 Odo 1663/2005-101“, nutno
uvést, že v označené věci dovolací soud usnesením dovolání směřující proti cit. rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustné odmítl vzhledem k tomu, že
rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z
odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. dubna 2004, č.j.
7 C
631/2003-52, v uvedené věci šlo o případ, kdy „sám žalobce tvrdil, že smlouva o
dílo byla uzavřena mezi ním a M.J.(,) nikoli mezi ním a žalovaným“, takže podle
soudu prvního stupně „povinností této třetí osoby bylo...zaplacení ceny díla
žalobci...“. Soud prvního stupně uzavřel, že „K bezdůvodnému obohacení na
straně žalovaného tedy nedošlo a M.J. je jedinou osobou, vůči které se může
žalobce domáhat svého tvrzeného nároku...“ S tímto právním názorem se ztotožnil
i odvolací soud. Je tedy zřejmé, že skutkově se jednalo o zcela jiný případ,
než v této posuzované věci, a proto předmětná dovolací námitka dovolatelů je
zcela nedůvodná. Odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu přitom splňuje
zákonem vymezená kritéria ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud zaujal
zcela jasný právní názor, který lze z hlediska přehlednosti a pro účely
dovolacího přezkumu (z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku)
zreferovat následovně:
1. Smlouva o opravě věci, uzavřená mezi žalobcem (dodavatelem) a
fyzickou osobou (objednatelem) vystupující pod nepravou identitou - Ing. L. F.
(odběratelem) - je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, neboť z
obsahu této smlouvy „není seznatelná osoba odběratele.“
2. Žalobce se domáhá po dovolatelích vydání bezdůvodného obohacení v
podobě ceny opravy, kterou provedl výměnou oken a dveří v domě ve vlastnictví
dovolatelů, kdy výše tohoto bezdůvodného obohacení byla zjištěna ze shora
citovaného znaleckého posudku a na základě volného úvahy soudu ve smyslu § 136
o. s. ř. Právním titulem je zde vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451
odst. 2 obč. zák. představující plnění (žalobce) bez právního důvodu
(dovolatelům), když naopak v tomto rozsahu se fyzická osoba, vydávající se pod
nepravou identitou za Ing. L. F., na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila.
Poněvadž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé,
že odvolací soud věc posuzoval na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn
soudem prvního stupně, a že z právně kvalifikačního hlediska zaujal názor,
který je z textu odůvodnění jeho rozsudku interpretovatelný, nebyl dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolateli uplatněn
opodstatněně.
Dále dovolatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž z
hlediska žalobci přisouzené pohledávky s příslušenstvím (úroky z prodlení)
aplikoval ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák., kdy za bezdůvodné obohacení
zde považoval předmětné plnění, které žalobce učinil bez právního důvodu vůči
dovolatelům. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce téhož zákonného
ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek (§ 489 obč. zák.), jehož
obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí
korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění,
nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní
řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné
obohacení získáno (srov. např. rozsudek Nejvyšší ho soudu ze dne 30. září 2009,
sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, in www.nsoud.cz). Pasivně legitimovaným subjektem k
vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil
(§ 451 odst. 1 obč. zák.). Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se
plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku
se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo
3096/2007, in www.nsoud.cz). Ustanovení § 457 obč. zák. stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Neplatnost smlouvy tedy představuje samostatnou skutkovou podstatu vzniku
závazku z bezdůvodného obohacení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
přitom zřejmé, že se odvolací soud při tvorbě právně kvalifikačního závěru
zjištěného skutkového stavu zabýval i dosahem zmíněné skutkové podstaty, resp. vyloučil subsumpci zjištěného skutku právě pod ustanovení § 457 obč. zák. Odvolací soud předně správně dovodil, že smlouva o dílo, resp. smlouva o opravě
věci, kterou uzavřel žalobce (jak se později ukázalo) s domnělým Ing. L. F. resp. s fyzickou osobou vystupující pod nepravou identitou Ing. L. F., je pro
neurčitost v identifikaci posledně zmíněné fyzické osoby ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem.
Je totiž existentní, že žalobce
předmětnou smlouvu uzavíral s fyzickou osobou (v postavení objednatele), která
však ve smlouvě vystupovala pod nepravým jménem, příjmením a adresou (citováno
ze smlouvy o dílo ze dne 16. října 2003): „ing. L. F., Smlouva tedy byla
uzavřena mezi dvěma subjekty - (v tomto případě) fyzickými osobami, avšak
vznikly pochybnosti o pravé identitě osoby objednatele, neboť v řízení bylo
prokázáno, že uvedená osoba na zmíněné adrese nebydlí. V judikatuře dovolacího
soudu je přitom konstantně zaujímán právní názor, že vada v označení osoby,
která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy,
pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon
učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaný v časopise
Soudní judikatura č. 6/1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. ledna 2003,
sp. zn. 32 Odo 703/2002, in www.nsoud.cz). V této věci se ovšem nepodařilo
osobu v postavení odběratele, domněle vystupující pod jménem a příjmením Ing. L. F. na adrese shodné s adresou žalovaných, identifikovat, čímž vznikly
pochybnosti o určitosti smlouvy z hlediska označení jednoho z jejích účastníků
vystupujícího v postavení odběratele. V těchto souvislostech proto právní závěr
odvolacího soudu, že předmětná smlouva o opravě věci je z vyloženého důvodu ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná, je správný. Odvolací soud rovněž zcela správně verifikoval vpředu zmíněné předpoklady
vzniku bezdůvodného obohacení. Esenciálním předpokladem pro založení tohoto
mimosmluvního závazkového právního vztahu je též zjištění osoby povinné k
vydání bezdůvodného obohacení. Takovým právním subjektem je (fyzická nebo
právnická) osoba, která se na úkor jiného (objektivně) bezdůvodně obohatila,
tzn. jejíž majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u které
nedošlo ke zmenšení majetku, ač k takovému zmenšení mělo po právu dojít. V řízení bylo zjištěno, že žalobce „provedl v předmětném domě ve vlastnictví
žalovaných výměnu plastových oken a dveří“. Bylo tedy nezbytné posoudit, zda
takto zjištěný skutek je podřaditelný pod ustanovení § 457 obč. zák. stanovící,
že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen
vrátit druhému vše, co podle ní dostal, anebo pod ustanovení § 451 odst. 2 cit. zák. s tím, že se jednalo o plnění žalobce vůči dovolatelům bez právního
důvodu. Aplikačním kritériem i v případě skutkové podstaty obsažené v § 457
obč. zák. nepochybně je, zda právě na podkladě neplatné či zrušené smlouvy
(objektivně) došlo k získání majetkového prospěchu té které strany (neplatné či
zrušené) smlouvy.
O bezdůvodné obohacení se totiž nemůže jednat v situaci,
pokud v majetkové sféře osoby (žalovaného), po které se žalobce domáhá vydání
bezdůvodného obohacení, a která byla účastníkem neplatné či zrušené smlouvy,
(objektivně) nedošlo k obohacení, tedy k rozmnožení její majetkové hodnoty
anebo naopak pokud nedošlo ke zmenšení této majetkové hodnoty, ačkoliv by k
tomu správně dojít mělo, kdyby obohacený po právu plnil svoje povinnosti. V této věci se tedy jednalo o posouzení, zda v poměrech dosud neustanovené
fyzické osoby, jež uzavřela s žalobcem smlouvu o dílo pod nepravou identitou
Ing. L. F., došlo popsaným plněním žalobce (objektivně) k bezdůvodnému
obohacení (získání majetkového prospěchu) této fyzické osoby, či nikoliv. Jak
bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, předmětná výměna plastových
oken a dveří byla realizována v nemovitosti ve vlastnictví (společném jmění)
žalovaných, nikoliv ve vlastnictví zmíněné domnělé osoby. V tom směru tedy
objektivně nedošlo k žádnému zvětšení majetku fyzické osoby vystupující pod
nepravou identitou Ing. L. F. Za daného skutkového stavu současně ovšem nelze
ani uzavřít, že by (právě a jedině) v důsledku plnění žalobce nedošlo ke
zmenšení majetku domnělého Ing. L. F, resp. fyzické osoby, jež se uvedeným
jménem a příjmením nesprávně žalobci identifikovala, ač po právu k takovému
zmenšení majetku dojít mělo. Znamená to tedy, že dosud neustanovená fyzická
osoba vydávající se za Ing. L. F. (objektivně) nezískala žádný majetkový
prospěch spočívající v plnění žalobce formou výměny plastových oken a dveří v
nemovitosti žalovaných. Správně proto odvolací soud tuto fyzickou osobu
nepovažoval za pasivně legitimovaný subjekt k vydání bezdůvodného obohacení. Při této právně kvalifikační úvaze, kterou lze z odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku odvolacího soudu zcela spolehlivě interpretovat, se proto
odvolací soud správně zabýval další (nabízející se) aplikační úvahou, zda
zjištěný skutek lze podřadit pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním (žalobce) bez právního důvodu (vůči žalovaným) ve smyslu §
451 odst. 2 obč. zák., neboť právní kvalifikací žalobce soud není vázán. V
tomto ohledu dospěl odvolací soud k závěru, že v majetkové sféře žalovaných
objektivně došlo ke zvětšení jejich majetku ve formě investice - zhodnocení
jejich nemovitosti realizovanou instalací nových oken a dveří. Toto právní
posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem sdílí i Nejvyšší soud. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah,
který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení – jak již bylo
shora opakovaně zdůrazněno - jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv
nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak
za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání
cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc.
V
tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by
se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním
vztahem, který zakládá právo věc užívat. Další příkladem plnění bez právního
důvodu je - jako tomu bylo v této věci - majetkový prospěch získaný vlastníkem
nemovitosti tím, že na jeho věc vynaložil jiný subjekt určité majetkové
hodnoty, a tím je zhodnotil. V tomto případě se hovoří o investicích do cizí
věci (srov. např. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha
1987, str. 45). Protože osoba povinná z bezdůvodného obohacení není schopna přijaté plnění (zde
ve formě provedených výkonů) zhotoviteli vrátit, je povinna vrátit bezdůvodné
obohacení peněžitou formou. Při investování prostředků (bez právního důvodu) do
nemovitosti se vlastník této věci bezdůvodně obohatí v rozsahu, v němž se
nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, nikoliv v
rozsahu vynaložených investic (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, in www.nsoud.cz). Těmito zákonnými a judikaturou vyloženými hledisky se odvolací soud při
posuzování věci důsledně řídil a ani v tomto směru nelze právnímu posouzení
zjištěného skutkového stavu, který má oporu v obsahu spisu, nic vytknout. Z vyloženého je tedy zřejmé, že také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nebyl dovolateli v podaném dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu uplatněn důvodně. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud dovolání
dovolatelů podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl vůči dovolatelům, procesně neúspěšným v tomto dovolacím
řízení, právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.