32 Odo 703/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, zastoupené Vojenským
úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti
žalované B. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 318.454,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C
149/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. dubna 2002, č.j. 51 Co 7/2002-98,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2002, č.j. 51
Co 7/2002-98 se ve výroku I. z r u š u j e a věc se vrací v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze
dne 27.června 2001, č.j. 16 C 149/99-68, tak, že žalobu na zaplacení 157.500,-
Kč s příslušenstvím zamítl. Ohledně vyhovujícího výroku v částce 3.454,- Kč s
příslušenstvím a výroků o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že podle jeho názoru je právní
vztah založený uzavřenou smlouvou mezi účastníky právním vztahem obchodním ve
smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), neboť uzavřená smlouva o dílo určuje jako předmět díla rekonstrukci
vojenského objektu, který je podle ustanovení § 2 odst.1 zákona č. 15/1993 Sb.
objektem sloužícím k zabezpečení úkolů armády v rámci obrany státu.
Konstatoval, že ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v článku VI. smlouvy o
dílo ze dne 8.12.1993, který stanoví povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši
500,- Kč za každý den prodlení s odstraněním vad díla a za každý den prodlení
se splněním povinnosti provést dílo ve sjednané době. Podle obsahu uzavřené
smlouvy o dílo ji uzavřel za objednatele subjekt označený jako Vojenská
ubytovací stavební správa B., jako organizační složka Armády České republiky.
Postavení Armády České republiky upravuje zákon č. 15/1993 Sb., který
nestanoví, že armáda jako celek je právnickou osobou. Při zabezpečování úkolů
ozbrojených sil jednají jménem státu v právních vztazích služební orgány. Pokud
tedy Armáda České republiky sama není právnickou osobou, a tedy není způsobilá
vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se, tím méně lze toto postavení
přiznat její nižší organizační složce, tedy Vojenské ubytovací a stavební
správě B. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě
obsažené v písemné formě smlouvy ze dne 8.12.1993 je neplatné pro nedostatek
právní subjektivity strany smlouvy, který tento úkon činí absolutně neplatným
podle ustanovení § 38 občanského zákoníku (dále též jen „obč.zák.“). Z označení
v záhlaví smlouvy ani z označení v její závěrečné části nelze dovodit, že
jednou ze smluvních stran je stát. Jde-li o posouzení otázky právního postavení
Armády České republiky a jejich organizačních složek, odkázal odvolací soud
dále na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. US 137/96 jakož i na další
publikovaná rozhodnutí soudů, a to Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 Ca
17/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 a rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze publikované rovněž v časopise Soudní judikatura č. 1/98, strana
32.
Odvolací soud dále uvedl, že v rámci přezkumu napadeného rozsudku zkoumal pouze
otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě, jakožto oddělitelné části
smlouvy o dílo ze dne 8.12.1993. Nezabýval se však smlouvou o dílo jako
celkem, neboť se touto otázkou nezabýval dosud soud prvního stupně. Ve vztahu k
částce 3.454,- Kč pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro
nepřezkoumatelnost. Konstatoval, že žalobkyně v této částce uplatnila nárok na
náhradu škody, aniž by tvrdila a prokázala porušení právní povinnosti, vznik
škody a její výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu (dále též
jen „o.s..ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2
písmeno b) o.s.ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné,
neboť co do merita věci není totožné s výrokem soudu prvního stupně. Dovoláním
dále napadá výrok odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom,
že odvolací soud posoudil uzavřenou smlouvu o dílo ze dne 8.12.1993 jako
neplatnou v části ujednání o smluvní pokutě, a to pouze na základě pouhého
nesprávného označení objednatele, aniž by se jakkoliv zabýval okolnostmi, za
nichž byla smlouva uzavřena. Omezil se na zjištění, že na základě
vnitroresortního předpisu dovolatelky Všeob-P-52 č. 557/15 je ubytovací a
stavební správa odborným orgánem velitele vojenského okruhu a jako taková
odpovídá za výkon investorské činnosti se všemi pravomocemi a odpovědnostmi
vyplývajícími z obecně závazných právních předpisů. Vůbec se však nezabýval
otázkou, zda bylo žalované známo, že důstojník ing. V. M. jednal při uzavření
smlouvy jménem České republiky,vojenské správy.
Odvolací soud tak postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího
soudu ČR. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 15.ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000 a na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 10.dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96. Pochybení odvolacího
soudu spatřuje dále v tom, že z pouhého nesprávného označení smluvních stran ve
smlouvě nelze dovozovat, že smlouva byla uzavřena jedním či oběma účastníky bez
právní subjektivity. Pro individualizaci a identifikaci smluvní strany je
rozhodné, zda bylo smluvní straně známo, s kým jedná. Označení smluvních stran
není v žádném případě součástí obsahu smlouvy. Dovolatelka přitom odkazuje na
právní úpravu uzavírání smluv provedenou občanským zákoníkem v ustanoveních §§
43a odst.1, 43b odst. 1, 44 odst. 1. Vytýká odvolacímu soudu také to, že
neaplikoval na souzený případ ustanovení § 20 odst. 2 obč.zák. z něhož vyplývá,
že za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní pracovníci či členové,
pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby. Právě možnost
činit právní úkony jménem státu vyplývá pro náčelníka podle ustanovení § 21
obč.zák. z vnitroresortního předpisu Všeob-P-52 č. 557/15. Ing. V. M. tak
smlouvu uzavřel ve smyslu citovaných ustanovení občanského zákoníku za stát.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podanému dovolání navrhuje zamítnutí dovolání s
odkazem na velmi podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst 1 písmeno a) o.s.ř. a je i důvodné.
Námitku dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za důvodnou. Dovolatelka při poukazu
na rozdílné částky uvedené ve výrocích soudů prvního stupně a odvolacího zjevně
přehlédla skutečnost, že odvolací soud celkovou částku 160.954,- Kč rozdělil do
dvou výroků. Ohledně částky 157.500,- Kč pak žalobu zamítl a ohledně částky
3.454,- Kč (výrok uveden na rubu první strany rozsudku) rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V souzené věci byla odvolacím soudem posuzována otázka, zda vadné či mylné
označení účastníka smlouvy jako hmotně právního úkonu působí automaticky její
absolutní neplatnost. Jak již však dříve uzavřel dovolací soud v rozsudku ze
dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaném v časopise Soudní
judikatura č. 6/1998, (dále též v rozsudku ze dne 15.ledna 2001, sp. zn.
22 Cdo 2480/2000) vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy,
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč.zák.), popřípadě objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy.
Odvolací soud tak pochybil, když bez náležitého zjištění skutkových okolností
za nichž došlo k uzavření smlouvy o dílo, shledal její, navíc pouze
oddělitelnou část, která upravuje zajištění závazků formou smluvní pokuty,
absolutně neplatnou, pro nedostatek v označení smluvní strany. Nelze přisvědčit
žádnou relevanci jeho závěru o tom, že se platností smlouvy jako celku
nemohl zabývat, neboť se jí nezabýval soud prvního stupně. Ve smyslu ustanovení
§ 35 odst. 2 obč. zák. je právě zkoumání skutkových okolností za nichž byla
smlouva o dílo ze dne 8.12.1993 uzavřena, jakož i celého jejího obsahu
rozhodné pro učinění závěru, zda byla uzavřena platně či nikoliv. Lze tak
přisvědčit námitce vznesené dovolatelkou o tom, že se odvolací soud vůbec
nezabýval výkladem uzavřené smlouvy o dílo, popřípadě objasněním skutkových
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena a následně plněna.
Výkladové pravidlo právního úkonu uvedené v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.,
které stanoví, že projev vůle je nutné vykládat podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, je pak pro obchodní závazkové vztahy doplněno dalšími výkladovými
pravidly v ustanovení § 266 obch. zák. Nejdříve tak musí být podle § 266 obch.
zák. zjištěn úmysl toho, kdo jednal, tedy smluvních stran. Pokud jej nelze
zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právním úkonem rozcházejí,
je pak nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli
přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým
výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska
subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska
objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání
o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož
i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Postupoval tak podle ustanovení § 243b odst.
3 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst.1 v návaznosti na § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu