28 Cdo 367/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,

v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu

K. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v

Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 325/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, a

rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.8.2001, č.j. 10 C

325/95-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k

dalšímu řízení.

Žalobou podanou dne 31.10.1995 a doplněnou dne 11.12.1995 u Okresního

soudu v Karlových Varech domáhal se původně žalobce A. L. uložení povinnosti

žalovanému uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, blíže uvedených v žalobě, a to

do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že předmětné nemovitosti vlastnil

jeho otec F. L. jednou ideální polovinou a druhou ideální polovinu vlastnila

jeho teta F. L. Podle žalobce jeho otec z obavy před rasovou persekucí opustil

před druhou světovou válkou Československo a teta zahynula v koncentračním

táboře. Předmětné nemovitosti byly otci a tetě vyvlastněny rozhodnutím

osidlovacího úřadu ze dne 30.12.1949 bez náhrady, i když otec žalobce žádal o

jejich vydání dne 23.12.1948 s tím, že je státně spolehlivý.

Okresní soud v Karlových Varech 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze

dne 3.2.2000, č.j. 10 C 321/95-73, žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobce je

oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb.

Dospěl však k závěru, že žalobcem uplatněná výzva k vydání nemovitostí

nesplňuje náležitosti podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle

soudu prvního stupně žalobce svůj nárok uplatnil vůči Městskému úřadu, ačkoliv

povinnou osobou je Úřad města (Město K. V.), ve výzvě předmětné nemovitosti

řádně neoznačil a též neprokázal svůj nárok na vydání věci, když k jeho

prokázání pouze uvedl, že je českým občanem, žijícím v Izraeli a výzva rovněž

neobsahovala ani zmínku o způsobu převzetí věci státem. Podle soudu prvního

stupně dále žalobce nebyl ve výzvě řádně označen, neboť zde bylo uvedeno pouze

jméno a stát Izrael.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne

12.12.2000, č.j. 11 Co 180/2000-86, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného

skutkového stavu. Zaujal názor, že otázka platnosti výzvy k vydání věci byla

jednoznačně vyřešena. Vyslovil, že ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

rozšířilo okruh oprávněných osob v souvislosti s nároky podle dekretu

prezidenta republiky č. 5/45 Sb., resp. zákona č. 128/46 Sb. o neplatnosti

některých majetkoprávních jednání z dob nesvobody a o nárocích z této

neplatnosti vyplývajících, pokud tyto nebyly uspokojeny po 25.2.1948 z důvodů

uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona. Mezi tyto osoby patří nejen ty, které

o něj za okupace přišly z důvodů rasové persekuce, ale i ty osoby, kterým byl

konfiskován majetek podle dekretu č. 108/45 Sb., ač byly osobami uvedenými v

ustanovení § 4a citovaného dekretu. Podle odvolacího soudu předpokladem pro

restituční nárok podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je

uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/46 Sb. u soudu do 17.6.1949 a

skutečnost, že nárok byl zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1

písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Dalším rozsudkem ze dne 14.8.2001, č.j. 10 C 325/95-99, soud prvního

stupně žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je státním občanem

České republiky žijícím v Izraeli. Vzal za prokázáno, že vlastníkem předmětných

nemovitostí od roku 1934 do roku 1950 byl otec žalobce F. L. a teta žalobce F.

L., a to každý jednou ideální polovinou. Dále vzal za prokázané, že žalobcův

otec nabyl svou jednu ideální polovinu nemovitostí jako dědictví po svém otci

B. L., F. L. rovněž jako dědictví, avšak po A. L. Z výzvy datované dne

20.4.1995 a adresované Úřadu města K. V. soud prvního stupně dále zjistil, že

žalobce prostřednictvím své zmocněnkyně Z. Ch. vyzval žalovaného k vydání

nemovitostí p.č. 2102/1 a 2103 s objekty bydlení č.p. 659 a č.p. 1018 v K. V.,

a to nejprve faxem odeslaným dne 28.4.1995 a doplněným dopisem podaným na poště

dne 30.4.1995. Též zjistil, že v roce 1948 byla na předmětné nemovitosti podle

dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. zavedena národní správa. Z podání ZNV

v P. ze dne 23.12.1948, č.j. 34947, adresovaného Radě ONV v K. V. zjistil, že

žalobcův otec požádal o zrušení konfiskace a jeho žádost byla doporučena ke

schválení restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. a ke zrušení konfiskace jak

ohledně poloviny nemovitostí patřících F. L., tak ohledně poloviny nemovitostí

patřících F. L. Z rozhodnutí Osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy v P. ze

dne 30.12.1949 zjistil, že předmětné nemovitosti byly jako celek odevzdány obci

K. V. přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dospěl k

závěru, že na uplatněný nárok se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., když předmětné

nemovitosti byly vyvlastněny v rozhodném období podle § 1 zákona, tedy v období

od 25.2.1948 do 1.1.1990, přičemž se nejedná o případ podle § 1 odst. 5 zákona,

neboť majetek nebyl získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo

v důsledku rasové persekuce. Rovněž vyslovil, že výzva byla vůči žalovanému

učiněna řádně a včas a žalovaný je povinnou osobou podle § 4 zákona, neboť ke

dni účinnosti zákona byl evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále

zaujal názor, že právní předchůdci žalobce, kteří o majetek za okupace

nepřišli, ale byli osobami podle § 4 a) dekretu č. 5/45 Sb., měli jako oběti

perzekuce restituční nárok podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud

uplatnili restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu do 17.6.1949 a

pokud byl tento návrh zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1

písm. c) zákona. Dále dovodil, že vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo

unést důkazní břemeno ohledně své posloupnosti jako restituenta podle § 3 odst.

4 zákona po F. L., nemohl být v řízení ohledně ideální poloviny nemovitostí,

jejichž vlastnicí byla do roku 1950 F. L., úspěšný. Uzavřel též, že vzhledem k

tomu, že žalobce byl přes výzvy soudu nečinný a buď některé rozhodné

skutečnosti vůbec netvrdil nebo nenavrhl důkazy k prokázání tvrzených

skutečností, nebylo možno posoudit, zda je žalobce skutečně oprávněnou osobou

podle § 3 zákona.

Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací

rozsudkem ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl

důkazní břemeno tím, že je oprávněnou osobou ohledně ideální poloviny

nemovitostí patřících F. L. a že u ní byly vůbec splněny předpoklady pro

oprávněnou osobu podle novelizovaného znění § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud jde o postavení žalobce jako oprávněné osoby ohledně ideální poloviny

nemovitosti patřící jeho otci, neunesl žalobce důkazní břemeno v otázce, že

jeho otec řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/46 Sb. do

prekluzívní lhůty, tj. do 17.6.1949.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci

samé po právní stránce zásadní právní význam. Namítala, že odvolací soud

nejednal s ní (procesní nástupkyní žalobce) jako s účastníkem řízení. Tvrdila,

že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a

jeho ustáleným výkladem. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že žalobce

není oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

jelikož neuplatnil svůj restituční nárok u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb.

do uplynutí prekluzívní lhůty běžící do 17.6.1949 a nedoložil, že by takový

uplatněný nárok byl zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm.

c) zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR ze dne 24.8.2000, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000 s odůvodněním, že pro

naplnění znaků oprávněné osoby podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. stačí

existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud

je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn.

Poukazovala též na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1748/99 s tím,

že zákonným předpokladem nároku přiznaného zákonem č. 87/1991 Sb. je již to, že

oprávněná osoba měla věc v době jejího přechodu na stát podle dekretu č. 5/1945

Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Dále konstatovala, že Nejvyšší soud ČR v

rozsudku ze dne 26.4.2000, sp. zn. 28 Cdo 655/2000 vyslovil závěr, že s

restriktivním výkladem ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze

souhlasit. Podle dovolatelky obdobnou otázku řešil i Ústavní soud ČR ve svém

rozhodnutí ze dne 9.12.1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, který dospěl k závěru, že

lhůta podle ustanovení § 10 zákona č. 128/1946 Sb. je lhůtou procesní a nikoli

prekluzívní. Namítala, že soudy obou stupňů tedy řešily otázku postavení

žalobce jako oprávněné osoby podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu

s hmotným právem, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tedy nesprávná. Navrhla

proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudů prvního stupně

k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání

vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.

30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna

2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu

ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Při zkoumání podmínek včasnosti podaného dovolání a legitimace dovolatelky k

jeho podání bral dovolací soud do úvahy důsledky plynoucí z ustanovení § 19

odst. 1 o.s.ř. Podle něj způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má

způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i z ustanovení na něj navazujícího (§

20 odst. 1 o.s.ř.). To stanoví, že každý může před soudem jako účastník

samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost

vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Uvedená ustanovení

obecné povahy tak akcentují okolnost, že institut procesní způsobilosti se

odvozuje z úpravy hmotného práva. Tento důsledek vystupuje zřetelně do popředí

v situacích předvídaných v ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. Podle uvedeného

ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-

li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li

zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického

řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

V této věci jde sice o uplatnění nároků podle speciálního zákona (zákon č.

87/1991 Sb.), svou povahou však jde o nároky občanskoprávní. Platí proto shora

naznačené důsledky, podle nichž ztratí-li účastník (původní žalobce tvrdící

postavení osoby oprávněné) způsobilost k právním úkonům v průběhu řízení, a

umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem,

nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle

výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Obecné důsledky univerzální sukcese v dané věci odůvodňují tak závěr, že právní

nástupkyní žalobce stala se jeho manželka (dovolatelka), a to v souladu s

obsahem listin, které připojila k dovolání. Pak je ovšem důvod respektovat

okolnost, že postavení účastníce nabyla již dnem úmrtí žalobce (to je dnem

26.2.2002), byť i o této okolnosti nebyl procesní soud, ani soud odvolací

informován. Považuje proto dovolací soud za odpovídající platnému právu závěr,

podle něhož účinky doručení rozsudku odvolacího soudu váží se až k datu

doručení dovolatelce (zastoupené advokátem), k čemuž došlo dne 8. 12. 2003.

Dovolání podané dne 16. 1. 2004 k poštovní přepravě, je tak třeba hodnotit jako

podané včas.

Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z výslovného odkazuje na ustanovení §

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podle něj je dovolání přípustné proti rozhodnutí

soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,

který dřívější rozhodnutí zrušil.

O takový případ jde v posuzované věci.

S odkazem na shora citovaná odůvodnění soudu prvního stupně a následně

rozhodnutí odvolacího soudu je totiž patrna diformita původního rozhodnutí

soudu prvního stupně a posledně vydaného rozhodnutí odvolacího soudu. Časově

první rozhodnutí soudu prvního stupně bylo totiž založeno na závěru, podle

něhož je žaloba nedůvodná proto, že žalobcem uplatněná výzva k vydání

nemovitostí nesplňuje náležitosti podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. Podle soudu prvního stupně žalobce svůj nárok uplatnil vůči

Městskému úřadu, ačkoliv povinnou osobou je Úřad města (Město K. V.), ve výzvě

předmětné nemovitosti řádně neoznačil a též neprokázal svůj nárok na vydání

věci, když k jeho prokázání pouze uvedl, že je českým občanem, žijícím v

Izraeli a výzva rovněž neobsahovala ani zmínku o způsobu převzetí věci státem.

Podle soudu prvního stupně dále žalobce nebyl ve výzvě řádně označen, neboť zde

bylo uvedeno pouze jméno a stát Izrael. Po zrušení uvedeného rozsudku v

odvolacím řízení vydal pak soud prvního stupně časově druhý rozsudek. Ten svůj

zamítavý výrok odůvodňuje tím, že právní předchůdci žalobce, kteří o majetek za

okupace nepřišli, ale byli osobami podle § 4 a) dekretu č. 5/45 Sb., měli jako

oběti perzekuce restituční nárok podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud