28 Cdo 368/2025-772
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) J. V., zastoupený obecným zmocněncem J. B. a 2) L. B., L. L. a JUDr. Jan Kuklík, Dr.Sc., jako správci Svěřenského fondu Dereka Toombse, zastoupeni JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, o určení vlastnictví k nemovitým věcem a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 21/2021, o dovolání účastníků 2) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2023, č. j. 8 Co 937/2022-493, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
(podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Shora označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 1. 2021, č. j. 6 C 21/2021-51, jímž byla do doby právní moci rozhodnutí soudu ve věci samé v přítomném řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odložena právní moc rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 10. 11. 2020, č. j. SPU 298767/2020, sp. zn. SPU 1942/2020-505206 (ve smyslu § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání účastníci 2); dále jen „dovolatelé“. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od judikatury Ústavního soudu (v dovolání citované) při řešení otázky, „zda mezi požadavky spravedlivého procesu patří i povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“. Napadenému rozhodnutí dovolatelé vytýkají, že se jím soudy dostatečně nevypořádaly s jimi uplatněnými námitkami, v čemž spatřují i porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předpoklady pro odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu (dle § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nemají za splněné, navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a současně činí i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (dle § 243 písm. b/ o. s. ř.).
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
8. Dovolateli formulovaná otázka, „patří-li k požadavkům spravedlivého procesu povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“, není otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí odvolacím soudem vydané rozhodnutí (a uvedený závěr ani není usnesením odvolacího soudu – přiměřeně odůvodněným a založeným na řešení otázek procesního práva týkajících se posouzení, zda je dán důvod pro odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu podle § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – nikterak zpochybněn). Takto pokládanou otázkou, doprovázenou výtkami, že odůvodnění odvolacího soudu nepovažují za dostatečné (že je případně i nepřezkoumatelné, nevypořádal-li se odvolací soud se všemi účastníky uplatněnými námitkami), případně kritikou, že odvolací soud přistoupil k přezkumu nedostatečně odůvodněného rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelé ani nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
9. Nadto dovolací soud nepovažuje dovolateli uplatněné námitky ani za důvodné, a to i ve světle měřítek přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Odvolací soud (před ním i soud prvního stupně) totiž své rozhodnutí přiměřeně, logicky a srozumitelně odůvodnil, a to i co do závěrů o naplnění hypotézy aplikované právní normy dle § 248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (stran předpokladů pro odložení právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu), přestože jde toliko o zatímní procesní rozhodnutí (nikoliv meritorní a konečné). Odůvodnění, navzdory stručnosti, netrpí defekty popisovanými v odkazované judikatuře, aby je bylo lze označit za nepřezkoumatelné, kdy jeho případné (dílčí) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (dříve odvolatelů).
Namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud beze zbytku nevypořádal s veškerou jimi uplatněnou odvolací argumentací a že nedostál zákonem stanoveným požadavkům na řádné odůvodnění, lze připomenout i ty závěry rozhodovací praxe, včetně relevantní judikatury Ústavního soudu, že z § 157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Jestliže právě takto odvolací soud postupoval v přítomné věci, není jeho rozhodnutí v kontradikci s rozhodovací praxí Ústavního soudu a jako takové nekoliduje ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou (nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1527/19, jimiž se Ústavní soud vymezil vůči rozhodnutím obecných soudů, v nichž podstatné důvody zcela absentují).
Ve světle uvedeného není pak relevantní (ba ani důvodná) dovolateli vznesená námitka o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pode čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Považují-li dovolatelé za nesprávné – přestože v tomto směru žádnou konkrétní otázku v dovolání neformulují, potažmo ani nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. a z judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) – i samotné posouzení odvolacího soudu, že jsou (v době rozhodování byly) dány důvody k tomu, aby soud na žádost žalobce podle § 248 odst. 2 písm. b) o.
s. ř. odložil právní moc rozhodnutí správního orgánu až do právní moci rozhodnutí o podané žalobě, sluší se odkázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 458/2020, dále zmiňující – co do předpokladů pro odložení právní moci žalobou napadeného správního rozhodnutí dle § 248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – i konstantní judikaturu dovolacího soudu týkající se rozhodování o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí dle § 243 písm. b) o. s. ř. Ani s touto rozhodovací praxí napadené rozhodnutí v rozporu není a učiněné závěry o naplnění předpokladů pro vyhovění návrhu nejsou nepřiměřené, jestliže se odvolací soud zabýval mimo jiné i tím, není-li žaloba (jinak včasná, přípustná a po formální stránce bezvadná) zjevně nedůvodná (vycházeje zde ze stavu v době jeho rozhodování, aniž by tím však předjímal rozhodnutí ve věci samé), jakož i možnými dopady rozhodnutí do poměrů žalobce, tedy hrozí-li na jeho právech závažná újma, která by mohla nastat tehdy, kdyby po podání žaloby zůstaly zachovány účinky závaznosti rozhodnutí, a jež by se mohla projevit např. i v tom, že účastníci, jejichž vlastnické právo zde bylo konstituováno, by s věcí mohli nadále jako vlastníci nakládat (shodně srov. Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2010-2014). Z odkazované rozhodovací praxe současně vyplývá i nedůvodnost námitky o prioritě případně nařízeného předběžného opatření a o tom, že dostatečným opatřením, jež vylučuje vznik závažné újmy na straně žalobce, je v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí případně vyznačená poznámka.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval již ani o dovolateli současně podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b/ o. s. ř.], jenž se odmítnutím dovolání stal bezpředmětným, resp. sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); ostatně – jak plyne z repliky dovolatelů k žalobcem podanému vyjádření k dovolání – na tomto svém původně podaném návrhu dovolatelé již ani netrvají.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu