30 Cdo 3102/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně Post leasing, a. s., IČ: 25669427, se sídlem v Praze 3, Koněvova
2660/141, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5,
Malátova 633/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 58.945.244,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 172/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, č. j. 51 Co 463/2013
- 315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 28. 6. 2013, č. j. 12 C 172/2004-272, tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku
(II) o zaplacení částky 991.632,12 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak rozsudek
ve výrocích o věci samé (I + II) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky
(III) potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů státu (IV) změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit částku 71.870,- Kč a
žalovaná částku 20.266,- Kč, ve zbylém rozsahu výrok IV potvrdil. Dále rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tak bylo
rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody a ušlého zisku, které jí měly
být způsobeny nesprávným úředním postupem finančních orgánů při vytýkacím
řízení a v důsledku nezákonného rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 o
přeplatku na DPH. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné. Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní
judikaturní praxe Nejvyššího soudu (odkazuje na rozsudek ze dne 30. 6. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 903/2008, rozsudek ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011,
rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), když nedostatečně
odůvodnil své rozhodnutí, čímž porušil pravidla práva procesního, zejména § 157
o. s. ř. Z toho důvodu pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud se již v minulosti k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vyjádřil v
rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu v
tomto usnesení uvedená jsou dostupná na www.nsoud.cz). V něm uvedl, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V posuzovaném případě však odvolací soud, byť s odkazem na odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, dostatečně odůvodnil své rozhodnutí ohledně
zamítnutí nároků na náhradu ušlého zisku (nároky č. 3, 4, 5, 6 a 9), když
uvedl, že žalobkyně u žádného z těchto nároků neprokázala příčinnou souvislost
mezi tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem a u nároku č. 9 navíc nebylo
prokázáno s pravděpodobností blížící se podle běžného uvažování jistotě, že jí
zisk vůbec ušel. Důvody, pro které nárok soudy zamítly, byly žalobkyni známy. Tato námitka tudíž nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Žalobkyně dále v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval a
aplikoval § 381 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nicméně ve vztahu
k této námitce v dovolání nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný, pouze v úvodu dovolání cituje
§ 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; usnesení Ústavního soudu je dostupné na
http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního
řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést,
v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení
Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a
obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ,velmi často se objevují případy, kdy
kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji
se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního
řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)?(viz důvodová zpráva k
zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření
příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky
formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních
dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem
zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát
při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání
rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady
potenciálních dovolatelů za dovolací řízení.
Konečně smyslem zakotvení této
nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože
důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho
vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude
vázán).“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně v
rozsahu námitky interpretace a aplikace zákonného ustanovení § 381 obchodního
zákoníku trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která
nebyla žalobkyní odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c
odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.