28 Cdo 3707/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobkyně P., a. s., zastoupené advokátem, za účasti: 1) J. d.
z. B., s. p., v k., 2) F. B., 3) B. H., 4) P. f. Č. r., o žalobě na
znovuprojednání věci a nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 55 C 106/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, č. j. 18 Co 366/2008 – 174, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nemovitost“). Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 2607/92/8 – RBD, bylo rozhodnuto, že žalovaní 2) a 3) jsou vlastníky
předmětné nemovitosti, přičemž v době vydání tohoto rozhodnutí byla v katastru
nemovitostí zapsána jako její vlastnice žalobkyně. Tuto nemovitost měla
žalobkyně nabýt kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2004 od žalované 1).
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výše
označeným rozhodnutím správního orgánu, nebyla žalobkyně dotčena na svých
právech. V řízení o nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), se rozhoduje o právech oprávněných
osob, která vznikla ke dni účinnosti tohoto zákona, popřípadě jeho novel. Den
účinnosti citovaného zákona je rozhodující pro určení povinné osoby, která
podle jeho § 5 odst. 3 ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže věci, k nimž byl
uplatněn restituční nárok, včetně jejich součástí a příslušenství, převést do
vlastnictví jiného. Ani případná změna v osobě držitele věci, na níž byl
uplatněn restituční nárok, nemá žádný vliv na to, že osobou povinnou je ten,
kdo věc držel v době účinnosti zákona. Ve správním řízení se rozhoduje o nároku
oprávněných osob ke dni účinnosti uvedeného zákona. Účelem restitučního řízení
je vyřešení vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoliv řešení sporu
mezi účastníky správního řízení na straně jedné a osobami třetími na straně
druhé. V případě žalovaných 2) a 3) došlo k uplatnění restitučního nároku dne
24. 11. 1992, tedy mnohem dříve než mohlo dojít ke vzniku vlastnického práva
žalobkyně k předmětným pozemkům. Žalobkyně nebyla v řízení podle § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. ani osobou oprávněnou ani osobou povinnou. Účastenství
další osoby v řízení, kromě P. f., je ze zákona vyloučeno (§ 9 odst. 8 téhož
zákona). Povaha řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tedy
neumožňuje, aby byl v tomto řízení řešen vztah mezi žalobkyní, a byla tak
odstraněna jí tvrzená újma.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“ ve spojení s obdobnou aplikací § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním
posouzení věci. V tomto ohledu předkládá dovolacímu soud zejména otázku, „zda
se rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k nemovitosti ze strany
osob, které k této nemovitosti uplatnily restituční nárok podle zákona o půdě,
může dotýkat práv osob, které se považují za vlastníka této nemovitosti na
základě jiného právního titulu a které jsou zapsány jako vlastníci této
nemovitosti v katastru nemovitostí, ve smyslu § 246 odst. 1 o. s. ř., nebo zda
je to z povahy věci vyloučeno“. Žalobkyně je přesvědčena, že restitučními
rozhodnutími v této věci byla dotčena na svých právech, a že tedy má právo, aby
soud její žalobu věcně řádně projednal. Dotčení svých práv dovozuje z toho, že
v důsledku tohoto rozhodnutí bylo zpochybněno její vlastnické právo k předmětné
nemovitosti, byla tak omezena v možnostech nakládání s pozemkem a byla též
ohrožena případnými úkony ze strany restituentů. Není rovněž zřejmé, kdo má
platit daň z nemovitostí či jak má být vedena účetní evidence majetku. Ve
vztahu k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí vzniká
potřeba vyvolat soudní spor a tuto duplicitu vlastnictví vyřešit. Žalobkyně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutím správního orgánu mohou
být dotčeni pouze účastníci řízení, a tedy že pouze účastníci řízení mají
možnost podání žaloby podle § 244 a násl. o. s. ř. Žalobkyně navrhuje, aby
dovolací soud zrušil jak usnesení soudu odvolacího, tak i usnesení soudu
prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací po té co zjistil, že dovolání bylo podáno
řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., věc projednal a rozhodl o ní za postupu podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz. čl. II, bod 12
přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v dané věci je přípustné, neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí žaloby (§ 239 odst. 3 o. s. ř.).
Soud odvolací v napadeném rozhodnutí dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k
závěru, že žalobkyně není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu § 246
odst. 1 o. s. ř., neboť výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu nebyla
dotčena její práva. Proti tomuto závěru dovolatelka brojí a upíná veškeré své
argumenty.
Při posouzení důvodnosti dovolání je nezbytné vyjít z přesného znění uvedeného
ustanovení; § 246 odst. 1 o. s. ř. ve své větě první stanoví: „K návrhu je
oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního
orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena,
určena nebo zamítnuta.“ Podává se z něj tedy, že nestačí pouhé tvrzení osoby
žalující spočívající v tom, že rozhodnutím správního orgánu byla dotčena její
práva, ale že tímto rozhodnutím by musela být práva (povinnosti) této osoby
přímo založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. K tomu ale v daném
případě nedošlo.
V řízení před správním orgánem, proti jehož rozhodnutí se žalobkyně ohradila u
soudu, a to žalobou podanou podle části páté o. s. ř., bylo rozhodnuto o
restitučním nároku vzneseném žalovanými 2) a 3) proti žalovanému 1) jako osobě
povinné. Jednalo se tedy o řízení vedené na základě § 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb. Podle judikatury Nejvyššího soudu je rozhodnutí pozemkového úřadu
o restituci pozemku věcí vztahu mezi osobou v restituci oprávněnou, osobou
povinnou a pozemkovým úřadem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3466/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí správního úřadu (pozemkového úřadu) o tzv.
restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby
odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí
osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. V daném případě by
přicházelo oprávnění žalobkyně podat žalobu podle § 246 odst. 1 v úvahu pouze
tehdy, tvrdila-li by, že vlastnicí předmětného pozemku byla již ke dni
účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a že tedy byla osobou povinnou místo
žalovaného 1). Daným rozhodnutím pozemkového úřadu nebyly práva ani povinnosti
žalobkyně založeny, změněny, zrušeny, určeny ani zamítnuty, a žalobkyně proto
není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu § 246 odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud poukazuje na to, že k vypořádání právních
vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje, a to buď
souhlasné prohlášení duplicitně zapsaných vlastníků (§ 45 odst. 3 a § 40 odst.
3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo žaloba na určení, zda tu právo či právní vztah
je či není ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Jestliže žalobkyně nebyla shledána osobou oprávněnou k podání výše uvedené
žaloby, rozhodly soudy nižších stupňů správně, jestliže žalobu odmítly (§ 250g
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo shledáno nedůvodným, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a dalším účastníkům v dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu