28 Cdo 3715/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce: P. – R., spol. s r. o., proti žalovanému: Ing. J. K., CSc.,
podnikatel, zastoupený advokátem, o zaplacení 102.921,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 238/2002, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze 25. 10. 2005, č. j. 55 Co 74/2005-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změně žaloby (zpětvzetí v částce 536,- Kč) domáhal, aby soud
žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 102.921,- Kč. Svůj nárok odůvodnil
tím, že žalovaný neuhradil dluh z nájemní smlouvy, kterou uzavřel se
společností P., a. s. (předchozím vlastníkem nemovitosti, do jejíhož postavení
žalobce vstoupil na základě § 680 odst. 2 obč. zák.), a dále z nové nájemní
smlouvy, kterou žalobce a žalovaný uzavřeli 31. 1. 2001 s účinností od 1. 1.
2001.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem z
22. 9. 2004, č. j. 51 C 238/2002-88. Vyšel ze skutkových zjištění: – že 1. 12.
1992 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost P., a. s.; – že uvedená
společnost jako jediný zakladatel založila dne 11. 1. 2000 společnost P. – R.,
s. r. o. (žalobce); že společnost P., a. s. vložila do základního jmění žalobce
předmětnou nemovitost, v níž se nachází nebytové prostory pronajaté žalovanému;
– že 9. 10. 1996 uzavřela společnost P., a. s. nájemní smlouvu se žalovaným; –
že dne 3. 11. 1998 se společnost P., a. s. zavázala uhradit (uznala) žalovanému
dluh ve výši 226.894,75 Kč; – že dne 31. 1. 2001 uzavřel žalobce se žalovaným
novou nájemní smlouvu k týmž prostorám s účinností od 1. 1. 2001; – že dne 19.
6. 2001 uznal žalovaný svůj dluh vůči žalobci ve výši 166.721,- Kč; – a že
žalobce (po platbách žalovaného z 22. 6. 2001 a 31. 8. 2001 a dále ve smyslu
zpětvzetí žaloby v částce 536,- Kč) prokázal existenci pohledávky proti
žalovanému ve výši 102.921,- Kč a žalovaný naopak neprokázal splnění svého
dluhu, ani jeho zánik jiným způsobem.
Rozsudkem z 25. 10. 2005, č. j. 55 Co 74/2005-117, Městský soud v Praze jako
soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K námitce žalovaného, že
„organický předchůdce žalobce a současně jeho jediný zakladatel a vkladatel
dluží žalovanému částku 226.894,75 Kč“ a že „[i] kdyby soud vyšel z uznání
dluhu … ve výši 103.457,- Kč pak by [žalovanému] měl žalobce vrátit 123.437, 75
Kč“, odvolací soud uvedl: Žalovaný nikdy nepodal vzájemnou žalobu a ani nemůže
s úspěchem uplatnit kompenzační námitku, neboť pohledávka žalovaného proti
společnosti P., a. s. je bez významu; žalobce není univerzálním právním
nástupcem uvedené společnosti, nýbrž jen vstoupil do jejích práv a povinností
jako vlastníka domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v plném rozsahu a vytkl
rozhodnutím soudů nižšího stupně procesní vady (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.) , nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
jakož i nedostatek opory skutkových zjištění v provedeném dokazování podle
obsahu spisu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný obsáhle vylíčil pozadí sporu a
uvedl, že vzhledem k existenci pohledávky vůči společnosti „P. P., a. s.“
odmítl nadále žalobci jako jeho právnímu nástupci hradit nájemné. Brojil proti
názoru soudů nižšího stupně, že ačkoli měl žalobci uhradit nájem i za období
před 1. 1. 2001, nemohl proti němu uplatnit své pohledávky za společností P.,
a. s. V uvedených souvislostech žalovaný vznesl i námitku dobrých mravů. Dále
žalovaný uvedl, že v r. 2000 uhradil žalobci na základě lsti částku 130.723,-
Kč před vznikem nájemního vztahu a že navíc v druhé polovině roku 2000 a do
června roku 2001 hradil faktury za tytéž služby také společnosti „P., a. s.“,
přičemž tuto skutečnost soud prvního stupně odmítl zaprotokolovat. V těchto
souvislostech dovodil, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy a tím
došlo k nesprávnému právnímu závěru, který odvolací soud potvrdil. Konečně
poukázal na dohodu o zápočtu pohledávek z 25. 9. 1998 a jako dovolací důvod
rovněž uplatnil „skutečnost, že oba soudy postupovaly pouze podle návrhů
žalobce a návrhy žalovaného zamítly“. V rámci dovolání také navrhl, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta a splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože
odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být
přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací
soud nejprve zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím,
zda dovolatel ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na
níž spočívá napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem
dosud vyřešena, byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených
případech musí její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do
budoucna) nebo byla-li vyřešena v rozporu s hmotným právem, tedy buď v rozporu
se stávající judikaturou, anebo i v souladu s ní pokud dovolací soud dospěje k
závěru o odlišném posouzení již vyřešené právní otázky.
Dovolání není přípustné.
I. Dovolací soud předesílá, že pro závěr o přípustnosti dovolání jsou bez
významu námitky žalovaného směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižšího
stupně. Takové námitky, ať už se týkají vad řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.) nebo nedostatku opory skutkových zjištění ve spisu (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.), totiž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nemohou, jak plyne z textu zákona (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a ustálené
judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu z 3. 2. 2007, sp. zn. 29
Odo 915/2005; z 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 791/2003; nebo z 30. 9. 2004, sp.
zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněný v: Právní rozhledy 12/2005, str. 457.). Na tom
nic nemění ani názor žalovaného, že nesprávné hodnocení důkazů implikuje
nesprávnost právního posouzení, když pro opačný závěr vedle § 241a odst. 3 o.
s. ř. svědčí i úvaha, že nelze odejmout účinky zákonným ustanovením, která
výslovně oddělují kategorie nesprávného právního posouzení, procesních vad a
nedostatku opory skutkových zjištění (§ 241a odst. 2 písm. a/, § 241a odst. 2
písm. b/ a § 241 odst. 3 o. s. ř.) a spojují s těmito kategoriemi odlišné
důsledky stran přípustnosti dovolání.
Dovolací soud navíc neshledal v postupu soudů nižšího stupně zásah do
základních práv o svobod, který by vedl k přípustnosti dovolání s ohledem na
nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněný v Sb.
n. a u., sv. 37, č. 100; a z 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, a povinnost
obecných soudů chránit základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy). V této
souvislosti dovolací soud dodává, že se neztotožnil s námitkou nedostatku
protokolace před soudem prvního stupně, kterou žalovaný opomněl uplatnit v
řízení před odvolacím soudem (a mimo to nepodložil jediným důkazem). Ústavní
dimenzi nemá ani námitka, že žalovaný platil některé faktury dvakrát, resp. že
je již zaplatil společnosti P., a. s. Uvedená skutečnost ostatně ze spisu
nevyplývá a navíc faktury, které žalobce zaplatil společnosti P., a. s., se
týkaly období před prosincem 2000, tedy období, na které se podaná žaloba
nevztahuje. Dovolací soud vzal rovněž v úvahu dohodu o započtení pohledávek
mezi žalovaným a společností P., a. s. z 25. 9. 1998 a zjistil, že oproti
pohledávce žalovaného byl započítán nájem za r. 1998, a tedy že uvedená dohoda
neměla jakýkoli dopad na povinnost žalovaného hradit nájem za konec roku 2000 a
rok 2001. Konečně námitka, že „oba soudy postupovaly pouze podle návrhů žalobce
a návrhy žalovaného zamítly“ nesvědčí o nerovném postavení účastníků (čl. 96
odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 Úmluvy) za situace, kdy se
žalobcovy návrhy, narozdíl od návrhů žalovaného, nacházely v souladu s právem a
soudy nižšího stupně svůj postup náležitě odůvodnily.
II. Přípustnost nemohla založit ani dovolací námitka, že by žalobce (společnost
P. – R., s. r. o.) měly tížit dluhy společnosti P., a. s. (resp., jak někdy
žalovaný uvádí, společnosti P. P., a. s.) jako předchozího vlastníka předmětné
nemovitosti. V uvedené souvislosti dovolací soud v souladu se svou ustálenou
judikaturou poukazuje na to, že žalobce nebyl univerzálním právním nástupcem
(jako je tomu např. při fúzi), nýbrž že na žalobce spolu s vlastnictvím domu
přešla v souladu s § 680 odst. 2 obč. zák. „práv[a] a povinnost[i] typick[é]
pro nájemní vztah, tedy [ty], jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. § 663 obč.
zák.)“ (rozsudek NS z 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002), přičemž se
„vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek,
že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený
rámec přesahuje“ (rozsudek NS z 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006). Jinými
slovy, „[n]abyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho
základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a
povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní
smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim
daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy
pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu)“ (rozsudek NS z 31.
10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006). Dovolací soud poznamenává, že citovaná
rozhodnutí jsou i v souladu s potřebou vykládat § 680 odst. 2 obč. zák.
restriktivně, neboť toto ustanovení nese potenciál nepřiměřeného zásahu do práv
pozdějšího vlastníka v dobré víře a současně i nadměrného zvyšování nejistoty v
právním styku.
Konečně se dovolací soud zabýval námitkou týkající se dobrých mravů, která
souvisí s tím, že žalobkyně jako dceřinná společnost společnosti P., a. s.
nabyla od ní předmětnou nemovitost a sdílela s ní i určité vedoucí osoby.
(Dovolací soud poznamenává, že žalobkyně měla a má jen jednoho jednatele.) Ze
žalobcova tvrzení nijak neplyne rozpornost postupu žalobkyně s dobrými mravy a
ani možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud poukazuje na to, že
mateřská společnost a žalobkyně tvořily oddělené právnické osoby, že k
prolomení majetkové samostatnosti není jakýkoli důvod a že žalovaný mohl i
nadále vymáhat své pohledávky proti společnosti P., a. s. (ostatně existující
po sloučení s další společností dodnes) a případně se uspokojit z jejího podílu
v žalobkyni (společnosti P. – R., s. r. o.). Je tedy nesprávné žalobcovo
tvrzení, že „nemohl uplatnit doposud neuhrazenou částku 226.894,75 Kč jinak,
než … jednostranným zápočtem…“.
Vzhledem k uvedenému žalovaný nevymezil otázku zásadního právního významu, na
níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř.
dovolací soud nerozhodoval vzhledem ke krátké době, v níž rozhodl o dovolání
samém.
Výrok o náhradě nákladů je dán tím, že žalobci, přes jeho úspěch ve věci,
nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu