28 Cdo 3716/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. České republiky, zastoupeného advokátem,
proti žalované Z. o. O. s. s. o. a o. S., zastoupené advokátem, o vydání
účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C
245/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
6. 2008, č. j. 26 Co 2/2008-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 3.035,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil
žalované povinnost vydat žalobci účetní doklady specifikované ve výroku I.
tohoto rozhodnutí. Odvolací soud tak rozhodl po té, co jeho předchozí (měnící)
rozsudek k dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. 11.
2007, č. j. 28 Cdo 4178/2007-260. V něm Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že podle
ustáleného výkladu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) není možné po žalobci žádat, aby
prokázal, že žalovaný je „nadále“ držitelem (či detentorem) požadované věci.
Žalobce musí „pouze“ prokázat, že žalovaný držbu (detenci) věci nabyl a jeho
žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu
(či detenci) dané věci pozbyl. Odvolací soud po opětovném zvážení věci po
stránce skutkové i právní a po zopakování některých důkazů a provedení důkazů
dodatečných dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Žalobce prokázal své
vlastnické právo k předmětným věcem a žalovaná, pokud má tyto věci ve svém
držení (ve své dispozici), neoprávněně do tohoto vlastnického práva zasahuje,
neboť k tomu postrádá jakýkoliv právní důvod. Ohledně otázky, zda se požadované
věci dostaly do držení (detence) žalované, odvolací soud zcela souhlasí se
skutkovými závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud provedené důkazy
zopakoval a nad rámec dosavadního dokazování vyslechl svědka H. Ani poté však
nespatřoval důvod skutkové závěry soudu prvního stupně jakýmkoliv způsobem
přehodnocovat. Při normálním běhu věcí musí požadované doklady existovat a
nacházejí se v držení žalované. Tento skutkový závěr je podporován i chováním
žalované v počátcích řízení, kdy její obrana proti žalobě nespočívala v popření
existence materiálů nebo tvrzení,
že je nemá, nýbrž byla založena na přesvědčení, že doklady jsou jejím majetkem,
a nemůže se jich tedy zbavovat. Následně uplatňované námitky lze hodnotit jako
účelové.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, přičemž napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Odvolací soud se především nesprávně vypořádal s právní otázkou
specifikace a prokázání samotné existence dotčených dokumentů. Pro přiznání
práva na vydání věci je mimo jiné nutná její přesná a určitá specifikace,
doložení skutečnosti, že alespoň přešla do držby neoprávněného subjektu a také
důkaz samotné existence takové věci. V daném soudním řízení nebyla dostatečně
prokázána faktická existence dokumentů, jichž se žalobce po žalované domáhal.
Zásadní právní otázkou je prokázání faktické existence věci, již nelze
dovozovat jen s jistou mírou pravděpodobnosti, na základě domněnek a dedukcí.
Jen z faktu, že nějaká věc mohla existovat s ohledem na požadavky právních
předpisů či jiných závazných dokumentů, nelze bez dalšího dovodit, že tato věc
skutečně vznikla. Navíc existence žalobcem požadovaných listin nemá reálnou
oporu v žádném obecně platném právním předpisu, ani v předpisu vydaném
žalobcem. Pokud původní odborová organizace účetní doklady nevedla, nemůže je
držet žalovaná jako třetí osoba. Pokud kdy žalovaná formálně připustila, že
disponuje určitou „dokumentací“ po původní odborové organizaci, jednalo se jen
o soupis členů tehdejší odborové organizace a plnění jejich příspěvkové
povinnosti. Požadovaná dokumentace tedy nikdy neexistovala, a proto nikdy
nemohla přejít na žalovanou. Žalovaná nejprve navrhla, aby Nejvyšší soud
odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále navrhla, aby Nejvyšší soud
toto rozhodnutí zrušil.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že soudy obou stupňů tuto věc velmi náležitě
a kvalifikovaně posoudily a jejich rozhodnutí pokládá za správné. Tvrzení
uvedená v dovolání považuje žalobce za účelová a zkreslující danou skutečnost.
Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné, a dovolací soud z tohoto důvodu nepostupoval podle
§ 243 o. s. ř., jak navrhovala dovolatelka.
Dovolání v dané věci je založeno především na zpochybňování skutkového závěru
soudu odvolacího o nabytí v žalobě specifikovaných věcí do držby (detence)
žalované. Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry v
řízeních, v nichž přípustnost dovolání může být zvažována toliko pro zásadní
právní významnost napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jak bylo
vyloženo výše, jde o takový případ i v souzeném sporu. Dovolací důvod
spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak
zcela logicky nemůže sloužit ani jako podpora pro založení přípustnosti podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se však zejména z důvodu svého předchozího rozhodnutí v souzeném
sporu zabýval tím, zda-li odvolací soud v dalším řízení a ve svém novém
rozhodnutí respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Nutno podotknout,
že Nejvyšší soud se k otázce prokazování držby žalobcem požadovaných věcí
vyjadřoval ve svém předchozím rozhodnutí pouze předběžně, a to jen z hlediska
právního, nikoliv skutkového, posouzení. Bylo proto na soudu odvolacím, aby se
pod zorným úhlem takto vyjádřeného právního názoru dovolacího soudu vypořádal s
konkrétními skutkovými tvrzeními účastníků řízení a jimi nabídnutými důkazy.
Odvolací soud v dalším řízení zopakoval již soudem prvního stupně provedené
dokazování, přičemž nadto provedl i jiné účastníky navržené důkazy, a dospěl ke
shodným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Odvolací soud přitom vzal v
potaz právní názor Nejvyššího soudu, což je jasně vyjádřeno v odůvodnění
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí nespatřuje otázku zásadní právní
významnosti, neboť argumenty dovolatelky se týkají právních závěrů vyslovených
Nejvyšším soudem již v jeho předchozím rozhodnutí vydaném v téže věci, na něž v
tomto ohledu plně odkazuje (toto rozhodnutí – identifikované výše – je
veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz)
a s nimiž je napadené rozhodnutí plně souladné.
Dovolatelce se tak nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno
napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné a její
dovolání za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože
ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.250,- Kč
(srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) ve výši 485,- Kč, celkem tedy ve výši 3.035,- Kč. Žalovaná je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu