28 Cdo 374/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobců a) Ing. P. J., b) Ing. P. P., a c) Ing. J. P., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) L. H., a 2) R. K., o určení vlastnictví, vedené
Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 165/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199,
200/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.3.2006, č.j.
11 C 165/2003-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11.4.2006,
č.j. 11 C 165/2003-89, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou
podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 666/28, parc. č. 666/30, parc. č.
666/31, parc. č. 666/32 a parc. č. 666/36 v katastrálním území K., obec P.
(dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění,
že žalovaní dne 26.9.1991 požádali v souladu s ust. § 9 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) tehdejší povinnou osobu – V. r.
ú. p. a i. s. P., s.p., o vydání původního pozemku parc. č. 666/13 (z
něhož byly později předmětné pozemky vyčleněny), načež podáním ze dne
14.12.1992 (doplněným dne 16.12.1992) žádali Pozemkový úřad Magistrátu h. m. P.
o určení jejich vlastnictví k pozemku parc. č. 666/13. V následném restitučním
řízení bylo určeno, že uvedené pozemky spadají do režimu zákona o půdě, a dne
25.4.2002 byly tyto pozemky pozemkovým úřadem vydány do vlastnictví žalovaných.
Soud dále zjistil, že pozemky byly v rámci tzv. malé privatizace dne 2.11.1991
jako součást provozní jednotky vydraženy obchodní společností V., spol. s r.o.,
a dne 3.12.1991 na základě předávacího protokolu vydražiteli odevzdány.
Následně byly kupními smlouvami ze dne 29.4.2004 převedeny do podílového
spoluvlastnictví žalobců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze
vyhovět, neboť podle § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., o převodech
vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve
znění pozdějších předpisů, předmětem převodu vlastnictví nemohou být provozní
jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových
křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání,
což „má za následek, že dražba je neplatná podle § 39 o.z. pro rozpor se
zákonem, V. s.r.o. (správně „V., spol. s r.o.“) se vlastníkem nestal a nemohl
tedy platně prodat věc komukoli dalšímu“, a podle téhož ustanovení jsou tak
neplatné i kupní smlouvy ze dne 29.4.1994. Soud dále uvedl, že žalobci nemohli
nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům ani vydržením, jelikož se stali
držiteli pozemků nejdříve dne 29.4.1994, přičemž zákonem požadovaná desetiletá
vydržecí lhůta s ohledem na námitky žalovaných ze dne 26.9.2003 jakož i
skutečnost, že žalobci se o nároku žalovaných dozvěděli nejpozději dne
9.2.2001, nemohla uplynout, neboť žalobci nebyli po celou dobu jejího trvání v
dobré víře, že s věcí nakládají jako s vlastní.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne
19.9.2006, č.j. 17 Co 199, 200/2006-117, rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela
ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
Uvedl, že dopisem ze dne 26.9.1991 byl žalovanými řádně a včas uplatněn
restituční nárok k původnímu pozemku parc. č. 666/13. Není přitom rozhodné, že
z obsahu listiny nevyplývá, zda byl nárok uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či podle zákona o
půdě, ale to, že v následném restitučním řízení byl shledán důvodným. Podle
odvolacího soudu „je zcela zřejmé, že zařazení těchto pozemků do malé
privatizace podle zákona č. 92/91 Sb. (odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku zaměňuje zákon č. 92/1991 Sb., upravující tzv. velkou privatizaci, a
zákon č. 427/1990 Sb., upravující tzv. malou privatizaci) bylo v rozporu s
právními předpisy“, konkrétně s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. či ust.
§ 5 odst. 3 zákona o půdě, neboť při uplatnění nároku žalovanými byly lhůty
stanovené oběma těmito zákony zachovány. Odvolací soud dále podotkl, že v
předmětném řízení nelze přezkoumávat správnost postupu a rozhodnutí pozemkového
úřadu, soud se může zabývat pouze tím, zda se nejedná o akt nicotný (nulitní),
jenž byl vydán k tomu neoprávněným orgánem. V otázce namítaného vydržení
vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci odvolací soud zopakoval
závěry, k nimž dospěl soud prvostupňový.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako
dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé
zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že dražba provedená podle zákona č.
427/1990 Sb., v níž vlastnictví k předmětným pozemkům nabyla společnost V.,
spol. s r.o., byla neplatná pro rozpor se zákonem. Namítají, že soudy obou
stupňů v posuzované věci nesprávně aplikovaly ustanovení § 2 odst. 1 (správně
„odst. 3“) písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., neboť „pominuly, že podle zák. č.
87/91 Sb., konkrétně § 8 odst. 3 se pozemek, na němž je umístěna stavba, která
byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává“. Žalovaným tak nesvědčil
nárok na vydání původního pozemku a státní podnik byl oprávněn provozní
jednotku do dražby uskutečněné v rámci tzv. malé privatizace zařadit.
Dovolatelé dále nesouhlasí s posouzením otázky nabytí vlastnictví k předmětným
pozemkům žalobci vydržením a uvádějí, že společně s jejich právním předchůdcem
V., spol. s r.o., byli nejméně od prosince 1991 do léta 2002 v dobré víře, že
jim svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům, neboť je za vlastníky označoval i
katastr nemovitostí. Samotná skutečnost, že věděli o nároku uplatněném
žalovanými na pozemkovém úřadě podle dovolatelů ještě neznamená, že by nebyli v
dobré víře. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v
tom, že jejich právní předchůdce Výzkumně realizační ústav pozemního a
inženýrského stavitelství P., s.p., postupoval v souladu se zákonem a jelikož
věděl, že pozemek z důvodu zastavění nelze vydat, zařadil jej do tzv. malé
privatizace, avšak pozdější zákon o půdě umožnil žádat vrácení zemědělských
pozemků v delším časovém období. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelé zpochybňují právní závěry odvolacího soudu (na
nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že dražba provedená podle zákona č.
427/1990 Sb., v níž nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům právní
předchůdce žalobců, je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem
neplatná, a dále že žalobci nemohli nabýt vlastnictví předmětných pozemků ani
na základě (rovněž neplatné) kupní smlouvy ze dne 29. 4. 1994, ani vydržením,
neboť nebyli po celou dobu vydržecí lhůty v dobré víře, že s nimi nakládají
jako s vlastními.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba povinna s věcmi až do
jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne
účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství
převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod
o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu; takové
právní úkony jsou neplatné. Prakticky shodnou úpravu (až na výjimku týkající se
výměny bytu) obsahuje § 5 odst. 3 zákona o půdě. Logickým protějškem uvedených
ustanovení restitučních předpisů jsou tzv. blokační ustanovení zákonů č.
427/1990 Sb. (§ 2 odst. 3 písm. a/) a č. 92/1991 Sb. (§ 3 odst. 2), z nichž
vyplývá, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle
zvláštních (restitučních) předpisů, může být použito pro účely privatizace (ať
již dle zákona č. 427/1990 Sb. anebo dle zákona č. 92/1991 Sb.) v
případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě, nebo byly
zamítnuty. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že uplatněné
restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to
i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních přesunů, když každý jiný
výklad by činil blokační ustanovení praktiky bezcennými (srov. nálezy ze dne 9.
1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, nebo ze dne 24. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č.
3, a svazek 18, nález č. 76). Posouzení platnosti dražby a následně uzavřené
kupní smlouvy odvolacím soudem je (navzdory záměně zákonů č. 427/1990 Sb. a č.
92/1991 Sb.) v souladu s citovanými závěry judikatury.
Dovolateli uplatněná námitka, že soudy obou stupňů pominuly, že podle § 8 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek parc. č. 666/13, na kterém byla zřízena
stavba až po jeho převzetí státem, nevydává, a z tohoto důvodu nemohl žalovaným
svědčit ani nárok na jeho vydání, na jejímž základě dovolatelé dovozují
nesprávnost závěru o neplatnosti veřejné dražby konané podle zákona č. 427/1990
Sb., by byla bezesporu námitkou relevantní ve správním řízení o vydání
nemovitosti, příp. v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí, nikoli však
již ve věci o určení vlastnictví, jelikož soud v nalézacím řízení vychází z
rozhodnutí o předběžné otázce vydaného příslušným orgánem (§ 135 odst. 2 věta
druhá o.s.ř.) a nepřísluší mu přezkoumávat věcnou správnost takového správního
rozhodnutí (v posuzované věci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitosti). Dovolací soud již ve svém rozhodnutí z 18.1.1999, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9,
ročník 1999, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy
oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty
nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů
nezákonných platí presumpce jejich správnosti.
Rovněž další námitku dovolatelů, že společně s jejich právním předchůdcem
museli být nejméně od prosince 1991 do léta 2002 v dobré víře o vlastnictví
předmětných pozemků, neboť je za vlastníky označoval katastr nemovitostí, a
samotná skutečnost, že věděli o žalovanými uplatněném restitučním nároku ještě
neznamená, že jejich víra nebyla dobrá, považuje dovolací soud za nedůvodnou.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že tvrzení držitele o
tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo
konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele
bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr
o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu
nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 573, svazek 7). Obdobně posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba
vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po
právu patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2000, sp. zn. 22 Cdo
1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, str. 152).
Není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném
(právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí
doby) doloží či nedoloží; postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá
vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 2006, str. 432).
Odvolací soud se tedy neodchýlil od závěrů citované judikatury, pokud v
posuzované věci dovodil, že získali-li žalobci (resp. jejich právní předchůdce)
držbu předmětné nemovitosti dne 2.11.1991 (bez ohledu na to, zda vůbec lze
vzhledem k žalovanými dne 26.9.1991 uplatněnému restitučnímu nároku a k
„personální provázanosti“ osob ve vedení původní povinné osoby a statutárních
orgánů společnosti V., spol. s r.o., držbu právního předchůdce žalobců
považovat za oprávněnou), žalobci nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky
předmětných pozemků, po celou desetiletou vydržecí lhůtu stanovenou v § 134
odst. 1 obč. zák., neboť o uplatněném restitučním nároku museli vzhledem k
okolnostem vědět nejpozději dne 9.2.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným
právem (§ 130 odst. l, § 134 odst. 1 obč. zák.), a dovolání proti tomuto
rozsudku tak není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobci sice z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli vůči žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu